Návštěvnost
O tom jak jsem se rozhodl pořídit si ženu 2
O tom jak jsem se rozhodl pořídit si ženu 2
Ve chvíli, kdy jsme se tedy konečně objevili v Drápalíně, bylo už posvícení v plném proudu. Došli jsme až k plotu, který odděloval prostor, kde se konala taneční zábava a já dostal najednou nápad, že bychom mohli zkusit proniknout dovnitř zdarma, tak jak jsme to dělávali jako kluci. Tehdy jsme praktikovali několik způsobů, jak se vyhnout placení,ale ten nejčastěji používaný a také nejjednoduší bylo přelézt plot.
Mrkl jsem na Jiřinu a zeptal se: "půjdem přes plot "? Podívala se na mě nechápavě jako kdyby v životě neslyšela slovo plot a proto jsem hned dodal: "přece nedáme tolik peněz za vlezný, copak kradem"? Asi konečně pochopila, co po ní žádám, protože jí zase l vyběhly ty velké krůpěje potu na čele a já začal pochybovat, že to zvládne. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou přeci jen zaplatit ,ale nakonec zvítězil zdravý rozum. "Jdeme na to"! řekl jsem a vydal se hledat, kde by to šlo nejlépe provést. Jiřina mě následovala,ale asi nepochopila přesně, co mám v úmyslu, protože se neustále ptala, kdy že už tam půjdem. Po chvíli hledání jsem konečně našel ideální místo, plot tam byl o něco nižší než jinde a hlavně z venkovní strany stálo zaparkované auto, které jsem se rozhodl pro náš plán využít. Bylo mně jasné, že Jiřina musí jít první, já ji budu z venku jistit, a až bude na druhé straně, půjdu i já . Poučil jsem ji jak to celé provedem a vydal rozkaz k akci.
Nejprve jsem ji vyvalil na kapotu auta, potom na střechu a když se na ní postavila, elegantně jsem do ní strčil a potichu křikl: "skoč". Nevím přesně, co to způsobilo, možná můj špatný odhad, možná její neatletická postava, výsledek byl takový, že Jiřina celou svou vahou dopadla na plot. Ozvalo se mohutné žuchnutí a celé to chatrné oplocení se skácelo v délce asi dvaceti metrů. Pohled na Jiřinu byl teď opravdu smutný. Ležela na vyvráceném pletivu, které ke vší smůle bylo natřeno vyjetým olejem, což je účinná obrana proti přelézání a na což já zapomněl. Slezl jsem rychle z auta, které mělo po naší nepovedené akci střechu jak lavor a děkoval své prozíravosti, že jsem na tuto misi vybral tak dobré místo. Nebylo sem odnikud vidět a tak tu byla pořád naděje, že nakonec všechno dobře dopadne a my zůstaneme nezpozorováni a neodhaleni.
Tento předpoklad se do puntíku vyplnil a hned poté, co jsem vyprostil Jiřinku ze změti kopřiv a pletiva a přesvědčil ji, že její vizáž nedoznala újmy, mohli jsme vyrazit vstříc zábavě. S tím vzhledem Jiřiny se to mělo samozřejmě trochu jinak. Načernělý plot jí vytiskl po celém těle zajímavou mřížku. Původně by ji měla jen vpředu,ale jak se snažila sama postavit, převalovala se ze strany na stranu a tím došlo k dokonalému přenosu oleje na tělo a oblečení. Na dálku to budilo zdání, že je oblečená v síti. Vypadala ještě víc příšerně než předtím, ale nedalo se nic dělat, přece teď nepůjdeme domů.
Konečně jsme tedy došli až do blízkosti tanečního parketu a odtud pozorovali, ke komu by jsme si tak přisedli. Naše rozhodování netrvalo ani deset vteřin, když jsem zaslechl známý hlas: " Jardo tady, už vám držíme místo! Kde jste tak dlouho?" Proboha,soused s obludou, taky mě to mohlo napadnout, že bude zvědavý, koho si přivedu a vyrazí sem. Normálně nikam nechodí s odůvodněním, že za tu ostudu to nestojí. Tou ostudou myslí zjev své ženy, ale já bych řekl, že problém je v tom, že se vždy hrozně opije, zapomene jak jeho žena vypadá a za pár měsíců jich je doma zase víc. Soused je ale výborný opravář, často jsem ho využíval, když se mně něco polámalo a tudíž ho nešlo odmítnout.
Nezbylo mně tedy nic jiného než předstírat radost a tak jsem se zdviženýma rukama vyrazil jeho směrem s křikem: "ty vole dnes to rozjedem" a výrazem v obličeji, jaký mívají lidé, kteří po letech potkávají své nejbližší. "Tak kde ji máš"? začal a očividně nechápal, že ta tlustá, škaredá, špinavá ženská, navíc popálená od kopřiv je ona. Už jsem v životě zažil ponižujicí situace, ale tohle překonalo všechno. Co mně ale zbylo, musel jsem s pravdou ven. Tohle je Jiřina a tohle jsou Stýskalovi, představil jsem je a sledoval, jak se sousedově manželce začíná lepšit nálada při představě, že už nebude, řečeno diplomaticky, nejméně hezkou ženou na place.
Potom co jsme se tedy seznámili a posadili se, podívala se na mě Jiřina dlouhým pohledem. Byl to ten pohled, který znám z kina a po kterém často následuje polibek. Úplně jsem se při té představě orosil, raději bych ji nesl na zádech zpátky do Lopatína než tohle a navíc před lidima. Naklonila se ke mě blíž , což mé podezření ještě umocnilo, ale místo jejího uslintnutí jsem i přes hluk hudby, která právě začala hrát "Škoda lásky" uslyšel: "mám hlad". V tu chvíli se mně hrozně ulevilo, protože vše bylo lepší než se ocucávat tady s tím monstrem . V zápětí jsem si ale s hrůzou uvědomil, kolik asi potřebuje její tělo potravy, aby se alespoň trochu zasytilo. Zkusil jsem ještě vyjednávat a přesvědčoval ji, že na noc se nemá jíst a že brzy bude snídaně, kterou ji už doma nachystá maminka. Nic nepomohlo, Jiřinka trvala na svém, že prý jestli jí nekoupím pořádnou večeři, zbalí se a odejde domů.
Kdyby šlo jen o mě, nic jiného jsem si nepřál, ale byli tady Stýskalovi a i jiní kamarádi, kteří by mě za moji lakotu poprávu pomluvili a tak jsem musel něco vymyslet. Na tancovačce měli jen hrozně předražené klobásy, kterých bych musel koupit alespoň 10, abych Jiřinu trochu zasytil. Vymyslel jsem proto vymyslel náhradní řešení. Hospoda dnes zavírá až v jednu po půlnoci, hostinský je můj starý kamarád ,tak jistě nebude problém nějakou levnou a přitom velkoobjemovou stravu u něj sehnat. Jiřině jsem samozřejmě nemohl říci že je to v rámci šetření a tak jsem jí jen suše oznámil " jde se do hospody na specialitu"! Jak zaslechla něco o specialitě, vesele zamrskala nohama a pro mě obdivuhodně rychle vyrazila k bráně vedoucí ven z výletiště. U vchodu se pořadatelé sice trochu divili, že mě dnes ještě neviděli, ale jen co spatřili mou partnerku, nezmohli se na žádnou otázku. Hned jak jsme byli venku, nabrali jsme směr hospoda a já jen doufal, že tam nějakou vhodnou a levnou stravu seženu.
Konec druhé části
Mrkl jsem na Jiřinu a zeptal se: "půjdem přes plot "? Podívala se na mě nechápavě jako kdyby v životě neslyšela slovo plot a proto jsem hned dodal: "přece nedáme tolik peněz za vlezný, copak kradem"? Asi konečně pochopila, co po ní žádám, protože jí zase l vyběhly ty velké krůpěje potu na čele a já začal pochybovat, že to zvládne. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou přeci jen zaplatit ,ale nakonec zvítězil zdravý rozum. "Jdeme na to"! řekl jsem a vydal se hledat, kde by to šlo nejlépe provést. Jiřina mě následovala,ale asi nepochopila přesně, co mám v úmyslu, protože se neustále ptala, kdy že už tam půjdem. Po chvíli hledání jsem konečně našel ideální místo, plot tam byl o něco nižší než jinde a hlavně z venkovní strany stálo zaparkované auto, které jsem se rozhodl pro náš plán využít. Bylo mně jasné, že Jiřina musí jít první, já ji budu z venku jistit, a až bude na druhé straně, půjdu i já . Poučil jsem ji jak to celé provedem a vydal rozkaz k akci.
Nejprve jsem ji vyvalil na kapotu auta, potom na střechu a když se na ní postavila, elegantně jsem do ní strčil a potichu křikl: "skoč". Nevím přesně, co to způsobilo, možná můj špatný odhad, možná její neatletická postava, výsledek byl takový, že Jiřina celou svou vahou dopadla na plot. Ozvalo se mohutné žuchnutí a celé to chatrné oplocení se skácelo v délce asi dvaceti metrů. Pohled na Jiřinu byl teď opravdu smutný. Ležela na vyvráceném pletivu, které ke vší smůle bylo natřeno vyjetým olejem, což je účinná obrana proti přelézání a na což já zapomněl. Slezl jsem rychle z auta, které mělo po naší nepovedené akci střechu jak lavor a děkoval své prozíravosti, že jsem na tuto misi vybral tak dobré místo. Nebylo sem odnikud vidět a tak tu byla pořád naděje, že nakonec všechno dobře dopadne a my zůstaneme nezpozorováni a neodhaleni.
Tento předpoklad se do puntíku vyplnil a hned poté, co jsem vyprostil Jiřinku ze změti kopřiv a pletiva a přesvědčil ji, že její vizáž nedoznala újmy, mohli jsme vyrazit vstříc zábavě. S tím vzhledem Jiřiny se to mělo samozřejmě trochu jinak. Načernělý plot jí vytiskl po celém těle zajímavou mřížku. Původně by ji měla jen vpředu,ale jak se snažila sama postavit, převalovala se ze strany na stranu a tím došlo k dokonalému přenosu oleje na tělo a oblečení. Na dálku to budilo zdání, že je oblečená v síti. Vypadala ještě víc příšerně než předtím, ale nedalo se nic dělat, přece teď nepůjdeme domů.
Konečně jsme tedy došli až do blízkosti tanečního parketu a odtud pozorovali, ke komu by jsme si tak přisedli. Naše rozhodování netrvalo ani deset vteřin, když jsem zaslechl známý hlas: " Jardo tady, už vám držíme místo! Kde jste tak dlouho?" Proboha,soused s obludou, taky mě to mohlo napadnout, že bude zvědavý, koho si přivedu a vyrazí sem. Normálně nikam nechodí s odůvodněním, že za tu ostudu to nestojí. Tou ostudou myslí zjev své ženy, ale já bych řekl, že problém je v tom, že se vždy hrozně opije, zapomene jak jeho žena vypadá a za pár měsíců jich je doma zase víc. Soused je ale výborný opravář, často jsem ho využíval, když se mně něco polámalo a tudíž ho nešlo odmítnout.
Nezbylo mně tedy nic jiného než předstírat radost a tak jsem se zdviženýma rukama vyrazil jeho směrem s křikem: "ty vole dnes to rozjedem" a výrazem v obličeji, jaký mívají lidé, kteří po letech potkávají své nejbližší. "Tak kde ji máš"? začal a očividně nechápal, že ta tlustá, škaredá, špinavá ženská, navíc popálená od kopřiv je ona. Už jsem v životě zažil ponižujicí situace, ale tohle překonalo všechno. Co mně ale zbylo, musel jsem s pravdou ven. Tohle je Jiřina a tohle jsou Stýskalovi, představil jsem je a sledoval, jak se sousedově manželce začíná lepšit nálada při představě, že už nebude, řečeno diplomaticky, nejméně hezkou ženou na place.
Potom co jsme se tedy seznámili a posadili se, podívala se na mě Jiřina dlouhým pohledem. Byl to ten pohled, který znám z kina a po kterém často následuje polibek. Úplně jsem se při té představě orosil, raději bych ji nesl na zádech zpátky do Lopatína než tohle a navíc před lidima. Naklonila se ke mě blíž , což mé podezření ještě umocnilo, ale místo jejího uslintnutí jsem i přes hluk hudby, která právě začala hrát "Škoda lásky" uslyšel: "mám hlad". V tu chvíli se mně hrozně ulevilo, protože vše bylo lepší než se ocucávat tady s tím monstrem . V zápětí jsem si ale s hrůzou uvědomil, kolik asi potřebuje její tělo potravy, aby se alespoň trochu zasytilo. Zkusil jsem ještě vyjednávat a přesvědčoval ji, že na noc se nemá jíst a že brzy bude snídaně, kterou ji už doma nachystá maminka. Nic nepomohlo, Jiřinka trvala na svém, že prý jestli jí nekoupím pořádnou večeři, zbalí se a odejde domů.
Kdyby šlo jen o mě, nic jiného jsem si nepřál, ale byli tady Stýskalovi a i jiní kamarádi, kteří by mě za moji lakotu poprávu pomluvili a tak jsem musel něco vymyslet. Na tancovačce měli jen hrozně předražené klobásy, kterých bych musel koupit alespoň 10, abych Jiřinu trochu zasytil. Vymyslel jsem proto vymyslel náhradní řešení. Hospoda dnes zavírá až v jednu po půlnoci, hostinský je můj starý kamarád ,tak jistě nebude problém nějakou levnou a přitom velkoobjemovou stravu u něj sehnat. Jiřině jsem samozřejmě nemohl říci že je to v rámci šetření a tak jsem jí jen suše oznámil " jde se do hospody na specialitu"! Jak zaslechla něco o specialitě, vesele zamrskala nohama a pro mě obdivuhodně rychle vyrazila k bráně vedoucí ven z výletiště. U vchodu se pořadatelé sice trochu divili, že mě dnes ještě neviděli, ale jen co spatřili mou partnerku, nezmohli se na žádnou otázku. Hned jak jsme byli venku, nabrali jsme směr hospoda a já jen doufal, že tam nějakou vhodnou a levnou stravu seženu.
Konec druhé části
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk