O tom jak jsem se rozhodl pořídit si ženu 3

Anotace: ...

Nebylo to daleko a tak jsme už asi za pět minut stáli ve dveřích. Rozhlédl jsem se po lokále a viděl, že většina hostů už odešla nebo se chystala platit. Nebylo se také co divit, bylo po půlnoci a my si alespoň mohli vybrat stůl dle vlastního uvážení. Sedli jsme si přímo proti výčepu, ke stolu normálně vyhrazenému štamgastům, který byl vzhledem k pokročilé hodině už také prázdný. Za pultem nikdo nebyl, a pípa zakrytá útěrkou byla neklamným znamením, že už se nenalévá.
Tohle se mně hodilo, už asi deset minut jsem věděl, jak nakrmit mou nastávající a moc neutratit. Byl to plán ďábelský i když při troše dobré vůle realizovatelný. Aby se vše povedlo, potřeboval jsem zmizet na chvíli v kuchyni. Hostinský, byl můj dobrý kamarád a tato skutečnost byla pro zdar akce zásadní. Vymluvil jsem se Jiřince, že to půjdu objednat raději dozadu " je moc hodin a mám strach, že už nám to neuvaří " řekl jsem sledujíc, jak se začíná třást v obavě, že by mohla zůstat hladem. Abych předešel jejímu nervovému kolapsu, rychle jsem pokračoval : "naštěstí ten personál tady znám, tak to nějak ukecám a kdyby to nešlo, tak ani na nějakou tu pětku hledět nebudu, drahoušku" Při tom slově "drahoušku" jsem se sám lekl, co to ze mě vypadlo, ale pro zdárný úspěch akce bylo nezbytné, aby Jiřina nepojala ani stín podezření, a tak jsem musel vystupovat jako kavalír a gentleman. Po tomhle mém téměř divadelním vystoupení Jiřina očividně ožila a bylo poznat, že mně začíná zase důvěřovat. Ne že by mně snad před tím nevěřila, jen ta malá nehoda s autem a plotem její víru ve mě trochu nahlodala. Teď ale na vlastní oči viděla, že jsem slušný člověk, který na ní rozhodně nemíní šetřit a já mohl v klidu pokračovat v započatém díle.
Odešel jsem tedy do kuchyně hledat hostinského Štefana. Ten seděl u menšího stolku naproti dveřím a jak jsem správně předpokládal, počítal tržbu." Ahoj Pišto", zvolal jsem a abych ho nenaštval, že jdu moc pozdě, hned jsem dodal: "jsem tu jen na skok, takže tě nebudu moc zdržovat,něco bych od tebe potřeboval" vyhrkl jsem a nakonec ve strachu, že by mě můj kamarád mohl odmítnout ještě dodal: "bude sranda". "Jak tě znám, tak je to zase nějaká bejkovina" řekl a bylo vidět, že je zvědavý, cože to po něm tak pozdě v noci chci.
"No mám tady jednu známou a ta má hlad, musím jí tedy něco koupit, něco čeho bude hodně,ale nebude to moc stát, a tak mě napadlo, pokračoval jsem, že po takovém posvícení muselo zůstat velké množství nedojezených talířů. Všechno jsou to vlastně čerstvé a chutné věci a že by jsi to mohl pro tu mou známou tak nějak naaranžovat, no aby to vypadalo, chápeš"?
Pišta vypadal že vůbec neví, co po něm chci, tak jsem ještě dodal : "samozřejmě to nechci zadarmo, za ty zbytky, tedy když jich bude dost, ti dám dvacku a navíc pro sebe si objednám dvě deci rumu" . Pozoroval jsem, jak mu asi dochází podstata mé žádosti, protože se začínal usmívat, jenže nakonec řekl: " ty vole, to je na průser, kdo ví co v tom kýblu všechno je, já se toho štítím jen dotknout a ty tím chceš někoho krmit"!
Viděl jsem, že Pištu nepřesvědčím jinak, než, že mu Jiřinku ukážu. Otevřel jsem tedy trochu dveře do lokálu a kývl na něho, aby se šel podívat. To je ona? zeptal se když uviděl co mu tam sedí za stolem. To ale úplně mění situaci, "to je nějakej blázen, né"? dodal a já musel opět nerad přiznat, že to možná bude moje nevěsta, kterou si ale vezmu jen kvůli senám a žním, a tak se to dá snad pochopit. Na to odvětil, že ani tak se to pochopit nedá, ale zato souhlasil vyrobit pokrm, ze surovin které den dal.
"No nic, tak jdeme na to" řekl odholaně a vytáhl spod stolu velký kýbl, plný zvláštní hmoty. Nemám s těmato věcma moc zkušeností a tak mě trochu překvapilo jak nechutně to celé vypadalo. Byla to směs všeho možného i nemožného a jak bylo ten den velké teplo, tak se po chvílích na hladině objevovaly velké bubliny, která záhy praskaly.
"Půjde to ochutit"? položil jsem asi naivní dotaz. Pišta se jen usmál a řekl :"všechno jde když se chce" a začal tu směs nabírat do středně velkého hrnce. Potom to celé postavil na plotnu zapálil plyn a přidal různá koření, která měla zmírnit ten zápach linoucí se po ohřátí po celé kuchyni. Počínal si při tom velice obratně, což mě vedlo k rozhodnutí nedávat si v této hospodě už ani topinku.
"Tak teď ještě jak to budem servírovat"? Zeptal se, ale spíš sám sebe, protože hned vytáhl ze skříně velkou mísu a prohlásil: "nechť se to jídlo jmenuje Drápalínský boršč" a celé to do ní přelil. "Zaneseš jí to a já počkám raději tady než to sní" navrhl jsem ve strachu, že má Jiřinka dobré srdce a bude se chtít dělit. " OK, žádný problém, už se to tam tlačím", řekl a zmizel v lokále. Jiřina musela být dost nervózní z toho, jak jsem dlouho pryč, ale ve chvili kdy se Pišta objevil vedle ní, jen vesele pronesla "á už se to nese" a aniž jí Pišta stačil popřát dobrou chuť, pustila se do jídla.
Sledoval jsem to celé škvírou ve dveřích a i dnes po nějaké době musím přiznat, že to byla hodně nechutná scéna, kterou jen co si představím, ztrácím veškerý apetit. Počkal jsem asi deset minut, než to vše sní a poté co vylízala talíř, chtěl jsem jít za ní.
Jenže teď mě to došlo! Za chvíli se budu s Jiřinkou loučit a ona mě bude chtít určitě líbat. Ani normálně by to nebylo nic příjemného, ale po tom co teď snědla to bylo zcela vyloučené. Kopl jsem do sebe ty dvě deci rumu, co mně Pišta před chvílí nalil a uvažoval. Jsem člověk od přírody bystrý a tak netrvalo dlouho a měl jsem vymyšlený další z řady dnešních plánů.
Vedle restaurace bydlí nějakej Roman Kopřiva , ten jezdí se sanitkou, kterou parkuje doma. Napadlo mě požádat ho, aby dvakrát , třikrát zahoukal, Jiřina to uslyší, zeptá se Štefana cože se to děje a ten jí řekne, že je mu to moc líto ,ale že mě právě odvezla rychlá do nemocnice s infarktem. A jí nezbyde než se zbalit a vyrazit pěšky do toho jejich Lopatína. Že bych o ni natrvalo přišel jsem se nebál a i kdyby k tomu náhodou došlo, nějak už bych to přežil.
Zašel jsem tedy za Romanem který naštěstí ještě nespal a požádal ho o zmíněnou laskavost. Právě se vrátil z taneční zabavy a byl tak opilý, že moc nechápal, co po něm chci ,ale houkačku nakonec pustil. Štefan měl přesné instrukce, takže po tom co siréna dozněla zašel podle plánu za Jiřinou a se slzami v očích ji sdělil, že mě právě odvezli se srdeční zástavou. Navíc aby to trochu vylepšil přidal, že jsem ani nestih zaplatit a jestli by to tedy nevyrovnala ona, protože semnou to kdoví jak dopadne a on nechce být škodný. V tu chvíli to prý vypadalo, že Roman bude mít nakonec opravdu ostrý výjezd. Jiřina totiž zbrunátněla, začala vykřikovat, že tohle tušila od začátku a že hned poznala, že jsem nedomrlej, o nějakém strachu o mě nemohlo být ani řeči. Potom se sebrala a vypadla z hospody bez placení jak cukrář a my ještě několik minut slyšeli z dálky jak nadává na všechny Drápalínský a hlavně na mě, ale co bylo důležité držela směr Lopatín.
Konec třetí části