Zdenička - Kuličkovka

Anotace: Řádně poučený člověk to má v životě vždycky lehčí!

K desátým narozeninám dostal Lubošek kromě hromady jiných dárků taky kuličkovku – tedy pistolku na malé plastové kuličky, kterými to ale stejně pěkně bolí, což jsem si vyzkoušela na vlastní ruce…
Tu kuličkovku si moc přál a myslím, že ostatní dárky ani nevnímal. Pořád po své chromované zbrani pokukoval a kdyby byl dál vybaloval jen brambory a uhlí, ani by si toho nevšiml.
I když jsem přesvědčená, že Lubošek není blbec a na tuhle pistolku už je dost velký, přesto jsem si neodpustila a než poprvé nabil, uštědřila jsem mu pár moudrých rad, jako že nesmí mířit na lidi ani na zvířata, nesmí se dívat do hlavně, nesmí a musí… Když jsem skončila proslov, Lubošek, s výrazem letitého příslušníka zásahové jednotky, zasunul zásobník a pravil medovým hláskem: „Teď, když jsem náležitě poučen, můžu do života…“ a vyrazil pochlubit se kamarádům.
Následujícího dne jsme jeli na rodinnou oslavu tohoto slavného životního jubilea mého synka. Neboť jsem měla jakous-takous představu, co by se tam mohlo přihodit, požádala jsem Luboška, aby zásobník s kuličkami nechal doma. Byl sice mou prosbou notně znechucen, ale nakonec poslechl a s obličejem boha pomsty a mumláním strašlivých kleteb nasedl do auta.
U tchýně bylo vše jako obvykle. Zdena právě servírovala na talíře své rodiny zelené cosi, tchýně s tchánem ozdobovali dort a opodál v křesle se tísnili oba zdraví hoši a bázlivě se rozhlíželi kolem sebe, nejspíš v očekávání invaze zákeřných bacilů, které jsme s sebou přivezli.
„Pojďte hned ke stolu,“ volala tchýně z kuchyně, „mladí spěchají!“
I šli jsme. Zdenovci vyrazili na sterilizaci rukou a my jsme měli dostatek času k přivítání a usazení se ke stolu.
„Hoši mají zvláštní stravu,“ komentovala babi amorfní hmotu na čtyřech talířích, „měli před týdnem průjem!“
„A proč ten blaf jedí všichni?“ nedal si pokoj Luboš a v kapse netrpělivě obracel novou zbraň.
„Z preventivních důvodů…“ vysvětlila stručně babička, protože vymydlená rodinka se již vracela z koupelny s pozvednutýma rukama jako lékaři před chirurgickým zákrokem. (Rukavice bohužel neměli…) Celý tým mlčky zasedl ke stolu a se zarputilým výrazem se pustil do své krmě, zatímco my jsme se počali cpát řízky a bramborovým salátem.
Po jídle všichni Luboškovi popřáli, zahrnuli ho dary a jinými projevy přízně či slušnosti, oslavenec sfoukl svíčky na dortu a jal se jej krájet.
„Kluci, dáte si?“ otázal se nevinně. Dříve než oslovení mohli odpovědět, zasáhla do slavnostní atmosféry jejich matka.
„My si nedáme, Lubošku, neboť jsme náležitě poučeni o nezdravém množství cukru, jež tento dort obsahuje a navíc prodělali hoši před osmi dny průjmové onemocnění!“
Seděli jsme tedy u stolu. Šest lidí se cpalo dortem, čtyři na ně hleděli, z toho tři závistivě a čtvrtý s odporem…
„Nedáte si aspoň meloun?“ přišlo to tchýni blbý…
„Děkujeme,“ pravila rezolutně náčelnice, „ale rozhodně nikoli, neb jsme náležitě poučeni o účincích melounu v době rekonvalescence po průjmových onemocněních…“
Tchýně jen s chápavým až omluvným výrazem pokývala hlavou a sklopila zrak ke svému talíři, aby je neviděla. V místnosti bylo nepříjemné ticho. Horečně jsem přemýšlela co říct, aby se aspoň trochu zapředl rozhovor.
„Lubošek už vyměnil s kamarády všech 150 pokemonů,“ plácla jsem a čekala, jestli někdo naváže. Zdena nezklamala.
„Takové hlouposti jsou jen pro děti, které si neumějí najít užitečnější zábavu!“
„Co dělá Theofil se svýma kamarádama?“ tázal se částečně uraženě Luboš.
„Já nemám kama…“
„Ale Lubošek myslí ve škole! No, řekni mu, jak jsi jim příkladem a co řádně poučené dítě jim pomáháš!“ vpadla rychle synovi do řeči Zdena, aby zachránila situaci.
„Nóó,“ nasadil Theo hrdý výraz, „jeden můj spolužák řekl, že jeho táta je opravač praček. A já jsem ho ihned poučil, že se neříká opravač, ale říká se…ééé…ehm…jak se to vlastně říká?“
Následovala pauza, v níž Zdena kroutila očima, špulila rty a všemožně se pokoušela napovědět synovi to správné slovo, zatímco my ostatní jsme potlačovali smích.
„Opravovač!“ vypálil konečně hošík do počínajícího výbuchu smíchu kolem stolu.
Zdena rychle odeslala oba génie, aby si šli sbalit, že musí jet, aby byli přesně v 18.00 doma na večerní hygienu. Lubošek odběhl nahoru za bratranci.
V jídelně byl klid. Tchýně s Lucinkou se dívaly do jakéhosi časopisu, Honza se bavil s Ríšou, já jsem plnila myčku a Zdena svižně uklízela ze stolu své nádobí, aby se neinfikovalo tím naším a mohla si jej odvézt domů ke sterilizaci.
Najednou se rozletěly dveře, že to v první chvíli vypadalo, jakoby je někdo vykopl. Celou místnost zaplnil ohlušující pláč a neartikulované výkřiky mých synovců. Všichni jsme naráz vyskočili ze židlí a jako jeden muž se k nim vrhli v domnění, že se jim stalo cosi hrozného. Zdena, jako správná matka vlčice, se prodrala davem příbuzných a byla tudíž u nebožátek první. Popadla staršího potomka za ramena a počala jím smýkat takovou silou, že mu hlavička klinkala jako zvon ve zvonici.
„Ihned mi pověz, co se stalo!“ řvala při tom, ale rozumět jí nebylo, protože v dvojhlasém bratrském ječení její slova prakticky zanikla…
Přesto bylo všem zřejmé, že dítka nám chtějí cosi sdělit a jejich slovům pomalu začínalo být rozumět. První slovo, kterému jsme všichni porozuměli – částečně sluchem, částečně odezíráním, bylo „kulky“, či tak nějak, takže se celá rodina vrhla chlapcům na ona místa v přesvědčení, jež se posléze ukázalo být klamným, že s oním orgánem mají cosi v nepořádku…
„Ííííí!“ zapištěl Theofil, když jej babi, na kterou se tlačil Ríša, v ona místa štípla, a pak pokračoval - konečně česky: „Stalo se něco strašného! Já –ééé – já jsem držel v ruce – držel jsem v ruce – kuličkovou pistoli!“
Na ta slova mi spadl kámen ze srdce, a proto, když místností projelo ohlušující Zdenino zakvílení, lekla jsem se tak, že jsem udělala krok dozadu a šlápla jsem na nohu Mášence, ale ta zapištěla mnohem tišeji, takže si toho nikdo nevšiml. Máše jsem se už omluvit nestačila, protože se Zdena ke mně vrhla s takovým výrazem v očích, že jsem ucouvla ještě dál.
„Taková hrůza!“ ječela zmíněná osoba, „Takové neštěstí! Taková nezodpovědnost! Pokus o vraždu! Vražda!“
Mezi artikulovanými zvuky vydávala ještě strašlivé skřeky, které se popsat nedají, protože čeština pro něco tak hrůzného nemá výrazy...
Přes zoufalost situace jsem si v hlavě dokázala uspořádat myšlenky a vybrat tu, kterou jsem ve své naivitě považovala za spásnou.
„Vždyť v ní nemá zásobník…“ pravila jsem a snažila jsem se ze všech sil vypadat klidně, neboť se teď na mne upíraly zraky celé rodiny.
„Cože!?“ řvala Zdena s nezmenšenou intenzitou zvuku, „Ty víš, že tvé dítě má u sebe zbraň!?“
Napadlo mne, že Zdena ani neví, co to ta kuličkovka je a plete si to se vzduchovkou, ale narazila jsem. Zdena na mě vychrlila citaci hned několika novinových článků o této hračce a hlavně o tom, jak s ní někdo někomu ublížil.
V průběhu Zdenina několikaminutového monologu vešel do místnosti mladistvý delikvent Luboš s arzenálem zbraní za pasem a zaujatě se zaposlouchal do proudu tetiných slov. Když tento umlkl, pronesl do ledového ticha pevným hlasem: „Nemám nabito!“
Pozornost všech se v tu ránu soustředila na něj.
„Tím si člověk nikdy nemůže být dost jistý. Jedna kulička se vždy může nějak ve zbrani zaseknout a zůstat tam,“ cedila Zdena procítěně skrz zuby a vrhla na Luboška zničující pohled. Ten se však se svými zbraněmi cítil zcela bezpečně. Na důkaz toho, položil obě ruce ležérně na rukojeti bouchaček, odfrkl podle vzoru Ramba, pohodil hlavou stylem, který považoval za dost drsný, zkřivil ústa do šklebu protřelého pistolníka a pak pravil pomalu, leč pevným a jasným hlasem: „Ale já - jsem náležitě poučen…“
Tato slova zapůsobila v nastalé situaci jako rozbuška. První vybouchl děda a smál se tak, že nebyl k utišení a tchýně se již začínala strachovat o jeho zdraví. Zdena se rozhlédla po místnosti a když seznala, že se směje i Ríša, popadla ho za ruku a odtáhla nahoru.
Když nám už bolavé bránice znemožňovaly v salvách smíchu pokračovat, vpadla Zdena opět do jídelny. Nám však nevěnovala jediný pohled a zaměřila se na Theofila, který stál stále na stejném místě a nechápavě vše pozoroval.
„Poslala jsem tě přece sbalit!“ zaječela na něj, až mu spadla čelist.
„Ale já jsem si sbalil…“ rozplakal se znova hošík.
„Nesbalil!“pištěla Zdena.
„Sbalil!“ pištěl Theo.
Tu vstoupil na scénu Ríša s batohem v ruce. Zdena mu jej vytrhla, strčila jej vzlykajícímu dítku pod nos a brnkaje prstem o sponu řemínku pronesla vítězně : „Vidíš, nemáš sbaleno, nezapnul sis batoh! Když něco začneš, musíš to dokončit!“
Chlapec byl totálně zahanben a Zdena odešla středem z jídelny.