Láska s handikapem

Anotace: ...

„Stávej, už je zase tam!“ Zakřičel na mě kolega, až jsem se lekl.
„Proboha co blbneš, to si nemohu na chvíli zdřímnout?“, zavrčel jsem otráveně, protože mi bylo jasné, že zase čumí na tu kuchařku odnaproti.
„Spát můžeš pořád, ale teď by jsi měl být vzhůru, tohle se moc nevidí, a navíc jsi mi něco slíbil.“
Musel jsem mu dát za pravdu, ta ženská byla opravdu kus. Pracovala v protější vývařovně a vždy, když vynášela odpadky do popelnic,stávala se objektem našeho zájmu. Měla asi třicet, byla moc hezká a dokonale vyvinutá. Bohužel k naší smůle, jsme zatím nenalezli způsob, jak se s ní seznámit. Mně ale teď nezbylo nic jiného, než jít za ní, slíbil jsem to!
S Igorem, tak se můj kolega jmenoval, jsme pracovali v recepci jednoho levného hotelu v okrajové části Prahy. Oba dva jsme byli čerství pětatřicátníci, se stejnými zájmy, a co se týče žen i se stejným vkusem. Jediný větší rozdíl mezi námi byl, že já měl doma už skoro deset let manželku, zatímco on na tu svou stále ještě čekal.
Za to, že si až do této chvíle nenašel tu pravou, vděčil hlavně dvěma faktorům. Ten první byla jeho velká ostýchavost, která mu částečně znemožňovala navázat běžný verbální kontakt. Šlo to tak daleko, že když uviděl nějakou ženu, raději utekl, jen aby ji nemusel třeba jen pozdravit. Ten druhý byl mnohem závažnější, a naprosto mu znemožňoval jakkoli na ženy kladně zapůsobit. Jakmile nějakou spatřil, začal totiž nepředstavitelně slintat. Někdo si možná řekne, "tento problém mám taky", ale v případě Igora to bylo něco nevídaného. Jen co zaregistroval opačné pohlaví, začaly jeho slinné žlázy produkovat neuvěřitelné množství tekutiny. Objem sekretu, ale nebyl vždy stejný a odvíjel se od toho, jak moc se Igorovi dotyčná dívka líbila. V případě, že potkal opravdu hezkou dívku , hrozilo dokonce reálné nebezpečí, že se vnitřně utopí.
S ostatními kolegy v hotelu, jsme situaci probrali a došli k závěru, že žena kterou mu nějakým způsobem pomůžeme sehnat nesmí být příliš hezká, aby se jeho handikep, snížil na co nejnižší míru. Jak jsme se domluvili, měla by mít co nejvíce mužské rysy. To z toho důvodu, že při pohledu na muže slintá Igor přece jen méně.
Nakonec se nám jednu adeptku podařilo objevit až na Moravě. Do krásy měla daleko a nejvíce se podobala Josefu Hlinomazovi.Navíc byla lehce inteligenčně podprůměrná, prostě přesně to co jsme potřebovali.
Problém nastal ve chvíli, kdy jsem ji chtěl Igorovi ukázat. Aniž ji vůbec viděl, seznámení odmítl s tím, že když naproti pracuje tak pěkná ženská, nebude si přece shánět žádnou přespolní. Zkoušel jsem ho ještě přesvědčit, ale nebyla s ním už žádná řeč. Došlo to dokonce tak daleko, že vyhrožoval výpovědí, jestli mu tu kuchařku nedohodíme. Nakonec jsem souhlasil, nedalo se nic dělat. Jako zkušenější mu pomohu a domluvím mu u ní rande. Věděl jsem předem, že to musí skončit malérem, ale jak se říká: „ kdo chce kam…“ .
Teď tedy přišla ta chvíle, kdy půjdu onu neznámou krasavici oslovit. Neměl jsem moc potuchy co jí budu povídat, v každém případě jsem ale neměl v úmyslu se tam příliš zdržovat.
„ Jdu !“, řekl jsem Igorovi odhodlaně a ten se netrpělivostí a vzrušením celý rozklepal.
„ Držím ti palce a hlavně jí řekni, že nejsem žádný krasavec, ale jinak že to ujde.“
Podíval jsem se směrem k vývařovně a viděl, že ona krasavice právě odchází za roh budovy. Vyrazil jsem rychle za ní, abych ji nemusel nikde hledat. Oběhl jsem dům a spatřil jak vylévá do septiku nevábně vypadající tekutinu.
„ Dobrý den, mohl bych s vámi mluvit “, zeptal jsem se mírně třesoucím hlasem.
„ Zdravím, proč by ne?, ráda si pokecám s takovým sympaťákem jako jste vy “, odpověděla překvapivě.
„ Nejde ani tak o mě, ale o mého kamaráda, kterému se moc líbíte“, pokračoval jsem už klidněji, zatímco ona naopak znervózněla.
„ Proboha, nejde o Slintu?“ vyhrkla, a bylo jasné, že ho někdy už viděla.
„ O jakýho pana Slintu?“, zkusil jsem ještě hrát hloupého, ale bylo to zbytečné.
„ No jasně, jde o něj !", vykřikla, jako by právě přišla na to, že někdo usiluje o její život.
„ Nejmenuje se Slinta, ale Igor, a moc se mu líbíte“, zkusil jsem ještě chvíli prodloužit předem prohranou bitvu.
„ To mě opravdu moc těší, že se tomu individuu líbím, ale vyřiďte mu, že pokud by ho napadlo mě nějak obtěžovat, utopím ho tady v té jímce!“
„ Co proti němu pořád máte? , je to slušný člověk a má vás rád,“ učinil jsem poslední pokus zachránit situaci.
„ Nechte si ty řeči, už ho dlouho pozorujeme s holkama oknem, vypadá jak úchylák, a padejte odsud, tady nemáte co dělat !“, ukončila striktně naši konverzaci a já se vydal zpět k hotelu.
„ Tak co jak jsi dopadl?“, zeptal jsem mě Igor, jen co jsem přišel do recepce.
Měl jsem velký strach, že by ho zpráva o tom, že ho jeho vysněná krasavice nechce ranila, a tak jsem zalhal:
„ jo dobrý, ale máš za ní zajít někdy jindy, dnes má moc práce“.
„ Hurá, ona o mě stojí!, na co budu čekat, jdu tam“!
Než jsem stačil cokoli udělat, oblékl si čistou košili a vyrazil. Poslední co jsem zahlédl, byla jeho do ruda rozpálená pokožka v obličeji, třesoucí se ruce a vlhká stopa kterou za sebou zanechal. Od té chvíle ho už nikdo neviděl…….