Pohádka pro puberťáky - 5.díl - Matějská pouť

Anotace: Rolo jde se svou partou na pouť. Všichni však potkávají Rolovu rodinu, která, jako vždy, obrátí svět vzhůru nohama. Díky roztržce mezi trojčaty dojde k opravdu nevídané hádce. Jak celý incident skončí? A bude se Rolo moci vídat se svou milovanou partou?

Čaues lidičky!
Jsem Rolo a dneska vám popíšu, jak jsem na(ne)štěstí přežil Matějskou.
Každou sobotu s partou vyrážím do míst, která jeden z nás určí. Na řadě byl právě Marty a připravil si pro nás „luxusní“ místo. Celou akci nazval „Zevlovačka na Hlaváku“.
Abychom Martymu udělali aspoň nějakou radost ze života, na deku u Hlaváku jsme si přeci jen sedli. Po deset minut jsme jen mlčeli a tázavě na sebe hleděli.
„To tu fakt budeme sedět jako pecky?“ rozsekla ticho Nela.
„Ale vždyť je to fajn, ne?“ ošil se Marty.
„Nechte toho, Nela má pravdu. Já bych taky raději dělala něco akčnějšího,“ řekla Eduna. „Co kdybychom šli na matějskou? Já tam nebyla, ani nepamatuju!“ navrhla a všichni souhlasili. Jen Marty byl nejdřív trochu mimo. Zkoušel nás přesvědčit, že „zevling“ není tak strašný, ale pak usoudil, že pouť bude lepší. Sbalil deku a šel ji vrátit nějakýmu kámošovi Pepíkovi.
Když jsme přišli na matějskou, celá parta sprintovala rovnou na horskou dráhu. Já byl celý zelený. Jak vidím horskou dráhu, vzpomenu si na první rande s Edunou a je mi hůř a hůř. Eduna to vytušila a tak se mnou raději šla na ty naše okázalé labutě. Ostatní nechápali proč – nemusí přeci vědět všechno...
S Edunou na labutích to byla pohádka! Zase se neodtáhla a já byl zase šťastný. Šťastní byli kupodivu všichni, ale na Fredyho ta horská dráha nepůsobila moc dobře. Raději si sednul na lavičku a čekal, až jeho nynější obličejová barva vystřídá zelenou s alabastrově bílou. Asi za půl hodinky se dočkal, a ani nelitoval centrifugy, na které všichni ječeli jak o život, samozřejmě kromě mě. Já raději zůstal s Fredym a povídal si s ním o dětském kolotoči. Fredy mi vyprávěl, jak hrozně moc rád jezdí na koni. Má tak prý lepší výhled nad malými dětmi.
Po chvilce přišla část aktivní party s návrhem, že mají na něco chuť. Grupa se rozprchla. Nela šla pro ledovou tříšť, Eduna pro zmrzlinu, Perry pro párek v rohlíku a Fredy pro cukrovou vatu. Já jsem zůstal na místě a pokoušel se najít Martyho, aby zase někoho neobtěžoval. Hledal jsem ho okolo atrakcí, prodejních stánků i na toaletách, ale nikde nebyl. A pak jsem ho z dálky zahlédl, jak mluví s nějakou ženou.
„Marty, musíš zase někoho balit? Promiňte, tohle dělá...mami?!“ Šok! Totální selhání konverzace! Mamka jen zvedla obočí, pak otevřela pusu a vyhrkla: „Ty ho znáš?“ Nezmohl jsem se na nic jiného, než na omluvný úsměv a : „Tak ahoj, mami...“ Rychle jsem se otočil a už už jsem chtěl odkráčet, ale takhle lehce mi to bohužel neprošlo. Zato Marty se rychle zdekoval zpátky k partě. Přál jsem si, aby raději všichni odešli, ale nestalo se tak. Parta na mě čekala u laviček. Čekali asi hodně dlouho, protože jsem se musel podrobit několikaminutové zpovědi u matky.
„Můžu už jít za partou?“ zeptal jsem se unaveně po výslechu.
„Ano, můžeš, ale nejdříve nás představíš. Chceme vědět, s kým se stýkáš.“
„Kdo všechno?“ lekl jsem se.
„Já, tatínek i trojčata.“ Ne! Celá moje famílie je tady! V jednom státě, v jednom městě, na jedné pouti a v tu samou hodinu! Nemáte někdo lopatu? Já abych se mohl zakopat pod zem...
„Moje milá rodino, tohle jsou moji přátelé. Eduna, Nela, Perry, Fredy a Marty.“ představil jsem svou partu docela dost otráveně a zoufale jsem doufal, že rodiče i se sourozenci odplují někam hodně daleko. Jenže sny a realita nejsou vždycky totožné. Rodičům se parta zdála sympatická a můj otec navrhl, že bychom mohli jít všichni společně na atrakce...Nastal konec světa...
Trojčata, až byla třináctiletá, se na pouti chovala jako totálně zaostalá štěňata. Divné přirovnání, ale když má někdo stále vypláznutý jazyk, uhnaně dýchá a pobíhá sem a tam, tak vás snad ani nic jiného nemůže napadnout. A ještě jedno mají se psy společné. Jsou to neskuteční dobytci. Psi se válejí třeba v bahně, když prší, ale trojčata si pro svoje rošády vybrala kečup a hořčici. Nejhůře dopadla Kristýna. Květoslav a Kvido jí celý obsah červenožlutých tub vymačkali na hlavu. Je to holka a na místě se rozbrečela. Mezitím stačila i oba své stejně staré sourozence mlátit hlava nehlava. Bohužel tento poněkud malý incident dospěl v nevídanou hádku. Už si ani pořádně nevzpomínám, čím dalším začala, ale i tak ji zkusím nějak popsat.
Ve chvíli, kdy se Kristýna pustila do Květy a Kvida, já jsem se s Edunou snažil odtrhnout Kristu, Fredy a Nela ty dvě oběti sesterského násilí. Ale nějak se tahle naše dobročinná akce nelíbila rodičům. Začali řvát na Fredyho, ať okamžitě pustí jejich chlapce a nešišlá, a na Nelu, ať jim přestane dávat ponaučení. Nela soucítila s Kristýnou, proto se do kluků pustila a docela hustě jim nadávala. Ale právě táta chlapce začal bránit a na Nelu útočil slovy, jako že je cynická slepice, která by si měla všímat vlastních zájmů. To se už Nela neudržela a začala urážet i tátu. To byl tak nesnesitelný jekot, že jsem musel zasáhnout. Nojo. Pro dobrotu na žebrotu. Matka se do mě pustila. Kdo se teď moc nehádal, jen se snažil hádku utišit, byli Eduna, Perry a Fredy. A taky Marty, ale ten se nesnažil vůbec o nic. Jen asi po několika minutách naší roztržky se začal neohrabaně a výbušně smát. Ten smích byl tak slyšitelný, že mezi námi nastalo ticho.
Tím to však neskončilo, ba naopak. Celá „family“ se navážela do Martyho, potom zahájila válku všichni proti všem. Z úst lítaly poznámky jako „bezchlupá opice“, „grilovaný slepýš“, „šampón bez zubů“, „tchoř bez ocasu“ nebo třeba „Pamela Anderson na výstavě svého poprsí“. Ke komu tato přirovnání pasovala si zkuste sami přirovnat, na to já už žaludek, ani bránici roztrhanou smíchem nemám.
Celá hádka nedopadla fackami, ale hodně nepříjemným tichem. Všichni byli naštvaní a mlčeli. Každý šel domů sám. U naší rodiny to bylo horší. Nejdřív šla trojčata, pak mamka, za ní táta a za všemi já. Tahle mučivá nálada zůstala až do doby, než jsem se viděl zase s celou partou. Naštěstí jsme vyrazili hned druhý den. A víte kam? Na zevling u Hlaváku. Marty má hold někdy fakt dobrý nápady.
Doufám, že váš výlet na matějskou pouť dopadl poněkud příjemněji, než ten můj, a máte z něj i hezké vzpomínky. A o čem bude další díl? Nechte se překvapit, i když je to trochu jasné. (Už abych byl v tom Chorvatsku.)
Přeju super prázdniny a žádný zhmožděniny!
Zatím čus,
Váš Rolo!