Já chci taky 7 - Střeštěné probuzení

Anotace: Tato povídka pojednáva o chlapci, který je trochu jiný než ostatní kluci v jeho věku. O dětství ani nemluvě. Načež se mu stane vážná nehoda, po které bude ještě prazvláštnější. Navíc děj tohoto příběhu se odehráva v Japonsku.

Sbírka: Já chci taky-/ taškařice)

Jiskrné paprsky ranního světla dopadali na mou postel, i přes to že jsem měl žaluzie v oknech, ostré bodající světlo mi prahnulo do očí. Hřejivé ranní slunce mi nedalo spát. Světlo nabíralo na intenzitě, až mě nepříjemně osvítilo a přinutilo převalit se na bok. Avšak, ani toto nepomohlo. Náhle sluneční paprsky mě začali rozehřívat natolik, že mi bylo horko pod přikrývkou. Na to jsem automaticky odhrnul peřinu, aby mi zabylo příjemněji. V jitřní ospalosti jsem nedbaje ničeho, jen ze zvyku otevřel rozespalé a zalepené oči od dlouhého noční dřímoty a pohlédl na digitální budík, který stal na tři šuplíkovém dubovém nočním stolku s pěkně vyřezávanýma úchytkami do barvy zelené jako smaragd a s časopisy jako podložky pro budík, kde vedle něj stálá malá přehlédnutelná noční lampička s nazelenalým cylindrem, aby se více hodila k úchytkám při šuplících a tak samo i k olivově zelenému budíku. Na budíku byl čas 7: 20am. S mlhou před očima jsem zase pokojně a klidně zavíral víčka, jež se mi zavírala jako stavidla u hráze a klížila se k opětovnému slastnému, sladkému spánku. Když tu mi hlavou projela blesku rychlá myšlenka a rozohnila se jako ohnivý fénix. V mžiku jsem otevřel oči s plnou čilostí, aniž by bylo na mě znát dřívější ospalosti. S opřením ruky jsem si sed v posteli a opřel se o její čelní rám. Prohlížel jsem si svůj pokoj s očima maximálně dokořán. Hráškově zelená pokrývala zdi mého pokoje, kde viseli diplomy z vědomostních a sportovních soutěží. Naproti mého lůžka stál masivní stůl z kanadské lípy s kancelářskými potřebami, též s příložnými zásuvkami, kde jsem schovával své cennosti, ač už z let dívčích nebo z let nedávných, chlapeckých. Nalevo od stolu stála řada skříní také z kvalitního dřeva a s nástěnnými zrcadli s nedávno koupeným oblekem, jejž jsem měl včera na sobě. Na pravé straně se táhla velká okna s prosklenými, krásně orámovanými dveřmi i také s malbami na skle, jež ztvárňovali různé známé postavy z mang a anime. Dveře, které byly nejvýraznější z celého pokoje, vedli na zastřešený balkón s výhledem na malebnou sít věžáků. To celé dodávalo mému pokoji šmrnc, poněvadž ho navrhovala sama máti. Sice trochu divné ale jako dizeinerka v módě měla kvalifikaci i na tohle.

Těkavými pohledy jsem se díval, jakoby něco nebylo v pořádku a takto jsem si obhlédnul celý svůj pokoj i sám sebe v pyžamu. Ještě více s vyvaleným zrakem jsem se zhrozil a zařval jsem: " Pane bože, vždyť přijedu pozdě do školy". S výskokem jako vichřice jsem pádil do koupelný, kdež jsem si rychle ale důkladně vyčistil zuby a projel zubní nití. Následně jsem si opláchl obličej na vzpamatování i svlékl se z pyžama, aniž bych se nějak zdržoval s ním, abych jej poskládal do kupky. Z koupelný jsem přiletěl znovu do pokoje polonahý a hledal školní uniformu. Ačkoliv bylo dosti pozdě, tak mi v té rychlosti i tak přišlo divné, že pořád všichni spí, že by taky zaspali? Oblíkáni, netrvalo dlouho, do pěti minut jsem byl v uniformě. Ještě malé drobnosti jako účes, žvýkačka pro svěží dech, deodorant a hodinky. Když jsem zřel čas na svých hodinkách, málem mě popadl amok, kolik bylo. Vyběhl jsem z pokoje a zabušil na sestřiny dveře, tak silně, že by to stěží mohl někdo přeslechnout. Ihned potom jsem se jal k matčiným dveřím, když tu vyšla rozespalá Literi z pokoje. Celá v modrém s malými žlutými hvězdičkami na pyžamu s rozcuchanými černými vlásky a nevrlou tváří, zívajíc též protahujíc a se svou malou, rozkošnou pětiprstou pěstičkou si mnula levé neurčitě namodralé očko. " Co tady vyvádíš blacho, co tě na nože belou nebo si zešílel. Co tu blbneš tak blzo v sedm čtyřicet, když ještě všichni lidi spí. Ploč mě budíš, tak lanně a ploč si ve školní unifolmě, přeskočilo ti snad," ptala se svým sladkým, tenkým šišlavým hláskem " Mě přeskočilo, ty se vzpamatuj, vždyť je sedm čtyřicet a vy všichni ještě spíte, když byste měli být už dávno vzhůru do školy," odpověděl jsem s výdechy a oddechy z té honičky oblékání apd. " Co to meleš, vždyť jsou plázdniny, tak nevím, co tu tlojčíš."

Po téhle větě jakoby mi spadla skála z hrudi a já si připadal jako ten největší hlupák na světě. " Ježíš, Maria panno, já jsem ale blbej," sám sebe jsem káral a nadával si. Na to jsem se shrbeným hřbetem odešel do obýváku, při čemž mě má sestra stále sledovala, až do té chvíle, než si šla nanovo lehnout. V obýváku jsem celý uřícený, padl do koženého křesla a únavou z té trapné patálie usnul. Kolem tak desáté mě opět probralo, čísi postrkávání a mávání. Byla to máma, která na mě hleděla s údivem. " Copak se ti stalo, proč jsi ve školním?" Hleděla na mě tázavýma očima a nechápajícím výrazem. " Ech, to ti vysvětli Yu, proč jsem v tom, v čem jsem," řekl jsem s nelibostí. " No, tak se převleč a pojď se ihned nasnídat, až máš sílu do nového dne," pověděla mamka a usmála se jak jedna postavička z anime, potom odcupitala zpět do kuchyně. S velké tíže jsem se zvedl z křesla, jako bych měl na nohách těžké okovy. Pomalými kroky jsem se došoural do pokoje a převléknul se, jak mi nakázala máma.