Andulka Raketka

Anotace: Tohle jsem napsal v létě, kdy jsem se týden cítil skvělě, všude mě bylo vidět (hlavně slyšet :-) ), ve všem jsem vyhrával a bavil jsem všechny okolo a dával radost... I toto dílko vzniklo hlavně pro pobavení ostatních, tak nějak se to i ode mě čekalo :-)

Proč bych lístky na exhibici Ronnie O'Sullivana měla vyhrát právě já?

Již krátce po narození naši poznali, že nejsem úplně normální dítě. To, co v mém věku běžně dělaly jiné děti, mě nebavilo. Různé řehtačky a úšklebky či pitvoření všelijakých příbuzných či cizích lidí mi připadalo vyloženě trapné. Ale jakmile jsem dostala do ruky či do kočáru balón či tenisovou raketu, najednou mě to velice zaujalo. Ale stále to nebylo ono. Jednou, to už mi bylo asi 7 měsíců, jsem na chvíli držela tágo. Byla jsem úplně učarována. No fakt, nekecám, mám fotku, i když už je celá ošoupaná, jak jsem ji dětem na pískovišti musela denně ukazovat. Nikdo - dokonce ani kluci ne! - mi nechtěli věřit, co jsem to za přirozený talent od narození, a to mě občas dost štve, fakt.

V den mých 2. narozenin jsem dostala jako dárek dětský kulečník - takový ten s těmi barevnými hříbky uprostřed. Ty mi tam ale přišly úplně zbytečné, protože jakmile jsem dostala do ruky první vlastní tágo, nebylo již pochyb o mém obrovském potenciálu. Již po pár tréninkových hrách a pár pozicích, kdy to nebylo ještě stále ono, jsem zjistila, že táta má na konci tága nějakou gumu, která barví. A jelikož se už v rodině potají šuškalo, jak mi to jde, táta mě naučil lepit špičku a jak se starat o tágo. Od té doby už mě můj milý tatínek nikdy neporazil, když jsem nechtěla. Občas ho nechám ale vyhrát, aby měl radost. Je to přeci jen táta. Samozřejmě brzy mi bylo mé první tréninkové hřišťátko malé, protože taháky, náběhy a falše mi nedělaly na tak malém prostoru potíže. Vydali jsme se proto do herny.

To už mi byly 3 roky. Celá herna oněměla úžasem, když jsem ještě z dětské sedačky přiváděla po celém stole a již po půl roce jsem zahrála svoji první čistou hru ve hře 8 ball. Dřela jsem každý den po školce jako kůň. A večer v televizi hltala ty úžasné Filipínce a jiné šikmoočky, jak ten pool v jejich podání vypadá jednoduše.

Toto "přechodné" období trvalo snad 4 roky! A pak to přišlo! Jednoho krásného dne poté, co jsem vyhrála matematickou olympiádu nebo kuličky ve hře na ďůlek s děckama na dvoře, už nevím, jsem si zapla televizi a byl tam. Úplně jsem si ho zamilovala. Ty jeho nádherné strky, čisté nahrávky, rychlá hra, ty jeho úšklebky. Vlastně kvůli němu jsem objevila snooker! Nebo snooker objevil mě?! Bylo jasno, moje kariéra začala konečně nabírat ten správný směr. Desítky, stovky a tisíce hodiny dřiny na stole, opakování neustále dokola všech tréninkových pozic, hledání tága, výměna sparignů... A stálé hltání mého šampióna v televizi.

Když mi bylo asi 10 let, vydali jsme se s naším Trabantem raketa diesel podívat se na jeho zápas živě. Bohužel jsem přijeli pozdě a poslední dva lístky byly za sloup. Viděla jsem pouze jeho ruku na stole a tágo. A pak jeho, když odcházel a loučil se, bohužel jen zezadu.

Dnes, když mi je již 15 let, jsem se přihlásila do Snooker Academy campu. Ne proto, abych se něco naučila, ale abych si uvědomila, jaké chyby se dají dělat a od ostatních se poučila. Je to leckdy opravdu zábavné! Ale vlastně něco nového mi to přineslo. Netušila jsem, jaké můžou být mezery a nejasnosti v pravidlech. Díky za přednášku. A taky zde můžu vyhrát lístky na snooker exhibici.

Proč to mám vyhrát já? Abych ho konečně viděla. Abych si mohla potřást rukou a nechat podepsat mé první dětské tágo. Od žijící legendy, od Rakety, od star. Je to má hvězda a můj vzor, Ronnie O'Sullivan.

Andulka Raketka