Ztráty a nálezy

Anotace: Práce do školy. Byla bych ráda za každý názor. Jak ná vás toto dílo působí, zda se mi podařilo vystihnout pořádnou dávku ironie, ostrovtipu a hlouposti. Děkuji moc!

Kde jen může být... Kruci! Kdybych jen nebyla taková bordelářka. Zrovna, když potřebuji ten blbý papír, ne a ne ho najít. Jako naschvál. Tak přemýšlej... Naposledy byl na stole, tam ale bohužel už není. Kde bych ho mohla dát? Já si přece neuklízím, to je hloupost.
„Mami!!!“
„Co je?“ vyděsí se po zběsilém dunění na schodech, kdy jsem spěchala právě za ní.
„Že tys mi zase dělala pořádek?“
„Však už se tam nedalo projít!“
„Na stole by ti k procházení moje papíry určitě nevadily. Nemůžu najít nesmírně důležitou věc.“
„Máš si uklízet sama, děvče.“
Jakmile mi začne říkat „děvče“, začnu pěnit. Moc dobře ví, jak to nesnáším, ale ona to dělá naschvál. Proč zrovna já musím mít tak hroznou matku?
„Mami, copak nevíš, že mám taky vlastní soukromí?“
„Z toho, co bylo na stole, jsem nepovažovala nic za důležité. Nejspíš sis to založila jinam.“
„Mami jsi fakt hrozná!“
„A ty neustále pubertální.“
Chce se mi řvát! Proč mi musí neustále připomínat, že je mi teprve patnáct. Jenže ona vůbec nic neví. Dokážu se postarat sama o sebe. Nepotřebuji, aby se mi hrabala ve věcech. K čertu s ní. Dita měla pravdu, stejně máme hloupé mámy. Nikdy nepochopím, jak jsem se zrovna jí, mohla narodit já. Pch.
Vyběhnu znovu schody nahoru do svého pokoje. Dupáním taktně naznačím, kde mi všichni jsou. Rychle vytočím Ditino číslo.
„Tutututututu,“ tak co tam dělá!?
„Dita, prosím,“ ohlásí se konečně.
„Co děláš prosímtě, volám ti hodinu.“
„Nepřeháněj,“ zpraží mne svým ledovým klidem.
„Co potřebuješ?“
„Průser,“ oznámím jí nic neříkající slovo.
„Tvůj?“ zeptá se blbě jako obvykle.
„Náš, ty vole. Ztratila jsem ten papír.“
„To neříkej ani ze srandy.“
„Bohužel.“
„Jak jsi mohla. To bylo všechno, co nás teď pojilo.“
„To nemyslíš vážně?“
„Ale myslím. Nikdy bych se s tebou nebavila, kdybychom mezi sebou nesoutěžily.“
„Já tě nesnáším!“ oznámím ji. Jsem možná impulsivní, ale tahle holka je vážně k ničemu. Stejně vyhrávala. Beztak jsem ráda, že se ten hloupý papír s pár čísly nenašel. K čemu by to bylo, hm?
Zalezu si do postele, protože mě nebaví ani chatovat, ani hrát, ani psát, ani číst. Nebaví mě vůbec nic. Proč se proti mně postavil celý svět? Nemám ráda sebe ani nikoho jiného. Nebo spíš nemá nikdo rád mě. Čím to bude? Jsem přece úžasná a krásná, a zbytek jsem chtěla dotáhnout do konce, tak proč všichni na mě neustále ječí? Kluci na mě kašlou, doma je to o hubu a ve škole? Radši nemluvě. Naše soutěž byla dokonalá, vyburcovala mne k činu. Konečně jsem se dokázala ovládnout, a teď je všechno k ničemu. Nemůžu uvěřit, že jeden papír zničil kamarádství, které dle všeho, ani nebylo. Bůůůů.

„Ty máš pětku z češtiny?“
„Když učitel se mě neptal, jestli chci být zkoušená. Neuměla jsem. Co na tom nechápeš?“ zeptám se mámy. Je vážně tak natvrdlá?
„Vždycky jsi chtěla studovat.“
„Prostě jsem dostala kouli. Jedna špatná známka a mám snad zaracha nebo co?“
„To ne, ale tvůj přístup není hoden střední školy.“
„No fuj, mami. Ty mluvíš hůř než profesoři.“
„Nebuď drzá. Ani se jim nedivím. Trpět ve škole takového chytrého drzouna. Jsi příšerná.“
„Ty asi ne,“ zasměji se.
„Kdybych nebyla tvá matka, tak máš monokl. Zmiz!“
„Mileráda, madam,“ provokace mi opravdu jde. Nechápu, co se na tom lidem nelíbí. Vždyť jsem tak křehké stvořeníčko. Každý by mě měl nosit na rukou a bát se, aby ten porcelán nerozbil, tak proč to tak není? Mám to!!! Dokonalých holek se prostě kluci bojí! Musím se začít chovat trošku hloupě. I učitelé to zajisté ocení.

„No ne, už nenosíš pětky, ale poznámky!“ pění máti.
„Prostě, mami, i když se snažím chovat hloupě, neustále jsem chytrá. Můžu já za to?“
„Ty nikdy nemůžeš za nic. Kdy si mě pozve ředitelka, hm? Já už toho mám dost. To mám za to, že jsem tě vychovala sama a ušetřila ti na dům a vlastní pokoj. Máš pohodlí, kolik chceš. Žádné zákazy, ale to je chyba, má milá. Dnes se tu zastaví můj nový přítel. Budeš doma a budeš se chovat slušně, rozumíš?“
„Ty máš přítele? Mami, to nemyslíš vážně!“
„Proč jako?“ nechápe.
„Jsi stará! Myslíš, že chce ten chlap tebe?“ zasměji se.
„Co tím myslíš?“
„Vydělala sis na dům, mami,“ připomenu jí.
„Jsi hloupá. Bude tady s námi bydlet a přispívat na domácnost. A budeš ho poslouchat, teprve ti začne teror.“
„Ty nejsi matka, ty jsi cvok!“ vyjeknu.
„Když myslíš. Mě neurazíš,“ pokrčí rameny.
„Tak to je konec,“ odploužím se do svého pokoje.
Nemůže to být konec. Tak úžasný člověk jako já určitě něco vymyslí. Takže... zapneme mozeček... a už to mám!
Rychle se začnu chystat. Vytáhnu máminy opalovačky z osmdesátých let, jakmile si je obléknu a vidím se v zrcadlo, sama se neubráním smíchu. Na zbytek těla (ovšem není ho moc, jelikož plavky kdysi zakrývaly snad i prsty u nohou, hehe) nakreslím fixem různé ornamenty. Doufám, že se potencionálními tatínkovi budu líbit.
Kolem sedmé zpozorním. Obvyklé ticho je pryč. Slyším smích. Stojím za dveřmi, aby mi nic neuniklo. Mámu je potřeba hlídat. Kdo ví, co by mohla vyvést.
„Linuš!!!“
„Už jdu,“ zašveholím a scházím po schodech dolů na večeři. Opalovačky mi opravdu sedí a boty na devatenácti centimetrovém podpatku jakbysmet.
„Dobrý den. Já jsem Linda,“ podám ruku zaskočenému chlápkovi. Bože, on má plešku! Máma má opravdu vkus, pomyslím si.
„Li-ndo,“ ona snad neumí pořádně vyslovit mé jméno.
„Ano maminko?“
„Co to máš proboha na sobě.“
„Sama jsi mi přece říkala, že tady pánovi se to určitě bude líbit.“
„Co to plácáš. Promiň, Petře. Říkala jsem ti, že mám příšernou a extravagantní dceru?“
„Ano, zmínila ses, ale ani jsem nedoufal jak moc,“ uculí se. Za to má drahá máti je červená jako rajče.
„Snad se za mě nestydíš, mami!“ zahraji si na neviňátko.
„Vypadni,“ konstatuje již klidněji.
„A to já mileráda,“ zasměji se a hupkydupky zase nahoru.
I za dveřmi slyším, jak se omlouvá za tu hroznou dceru. Je fakt trapná. Byl to vynikající herecký výkon. Jen trochu zhubnout a budu dokonalá. S úsměvem na rtech se jdu převléci a hlavně umýt fix. Drhnu se dost dlouho. Dokonce mám pocit, že pan Petr už odešel, ale dolů určitě nevkročím. Ve svém pokoji se mám nejlíp. Usednu na postel a spatřím něco, co by se mi hodilo před několika týdny. Teď je mi to k ničemu. Zvednu kus papíru, který je mi teď na nic. S Ditou jsme si na něj přesně psaly, co sníme, kolik vážíme ráno, v poledne a večer. Vyhecovaly jsme se a šlo to. Hubla jsem dost rychle, jenže teď neznám svou váhu. Bože to je katastrofa! Jestli jsem přibrala jediné deko, tak se snad dojdu omluvit matce.
S obavami si stoupnu na váhu. Málokdy mám z něčeho strach, ale z této životně důležité věci opravdu mám. Je neskutečné, jak vypadá pocit, když se člověk bojí. Váha se rozhoupe a nakonec ukáže nemilosrdnou pravdu. Já nepřibrala žádné deko, nýbrž jedno kilo. Takže stav 39,5 kilogramů je na mrtvici. Při mé výšce 183 centimetry je to moje smrt!
Bohužel musím dolů... snad už tam ten pobuda nebude. Momentálně bych si z něj nedokázala dělat legraci, když mě postihlo toto neštěstí!