Pod vatovými mráčky

Anotace: Krádká povídka, vymyšlená poměrně dávno. Smutná ale i vtipná. Omlouvám se za mojí neschopnost naučit se uvozovky, dole. :D

"Marku jseš v pohodě"?
"Jo jasně a ty"?
"No taky ale je tu trochu menší problém".
"Ano já vím co chceš říct, dneska je asi sobota".
"To znamená že dneska mají myslivci hon na králíky, lov, jejich agresivita se každým dnem projevuje čím dál víc". "Hlavně v sobotu".
Podíval se na mně Lark tím svým hrozivě kulatým okem.
"Jo..a my jsme králíci".
Oznámil mi Lark jako kdybych to vůbec nevěděl.
"Hele Larku radši prcháme, před chvílí za mnou letěla jakási kulička s úmyslem zabít mně, kterou na nás myslivci poslali místo psa".
"Jo jasně, na nic jíného se teď nedá myslet".
Zvedli jsme se a běželi pryč. Ale střelba ještě nezkončila. Kuliček létalo mnoho a my jsme neměli moc velkou šanci dokázat to, o co se snažíme každou sobotu. Aby se nás ani jedna nedotkla.
Vtom se Mark zasatavil a podíval se na mně hrozivě kulatým okem.
"Hele Larku, proč pořád utíkáme"? "Proč nikdy neskusíme co se stane když se nás alespoň jedna kulička dotkne"? "Vždyť se nemůže stát zase nic hroznýho". "Minulou sobotu jsem přece kvůli tomuhle útěku zakopl o houbu a podívej se na mně teď". "Mám jenom jedno oko a ještě ke všemu hrozivě kulatý".
Larkovo oko zmizelo pod vrstvou slz a já pozanl, že už pod tím strachem žít nechce. Poznal jsem že má pravdu.
"Dobře kámo".
"Snad nám tvůj talisman přinese štěstí, i když to je jenom hrozivě kulatý oko, myslím že se s tím vyrovnáme".
Vyběhli jsme spolu z lesa naproti lítajícím kuličkám, načež jsme stihli oba zakopnout o klouzek co zrovna seděl v trávě. Ale bylo to krásný.
Už jsme konečně mněli pokoj a nemuseli jsme se furt bát těch kuliček když jsme zjistili že podruhý se to opakovat nebude.
Po dlouhé době jsme ucítili pocit štěstí.
Vznesli jsme se na horu, někam vysoko přičemž jsme si stihli prohlídnout mnoho věcí které jsme do teď vidět nemohli. Třeba nás.
Lark viděl svůj rozcuchaný kožíšek jehož hnědá barva mizela pod vrstvou červené. Viděl své kulaté oko.
A já jsem poprvé zahlídl svou černou skvrnu na čumáčku.
Byl to zvláštní pocit.
Ještě naposledy jsme si stačili prohlídnout malý, žlutý klouzek sedící v trávě, zamával na nás, smutně se díval a my jsme ho už navždycky ztratili, pod vatovými bílími mráčky.