Automat na přání

Anotace: "Život naruby"

Automat na přání
(Aneb jak se mi obrátil život na ruby)

Pondělí, 22. června, fyzika
Pan Clark má odjakživa důslednou povahu. Když něco chce, musí to prostě mít. Ve čtvrtek večer jsem se piplala s domácím úkolem týkajícím se Ohmova zákonu a všelijakých možných vzorečků. Pracně vyplněný úkol jsem nechala přes noc ležet na stole. Jenže ráno jakoby můj rozum nestál na mé straně. Samozřejmě, že já hloupá ten papír nevzala s sebou do školy. Pan Clark mi vyhrožoval, že zavolá co nevidět rodičům, moje lenost už prý přesahuje i ty nejdelší hranice. O mojí snahu neprojevil sebemenší známku zájmu.

Pondělí, 17. dubna, doma
Doma to nebylo o moc lepší. Sotva jsem přišla, zula si boty a hodila bágl do pokoje, pustil se do mě táta.
„Violett, podívej se na ten nepořádek! To si vážně nemůžeš jednou za čas uklidit?“ začal poněkud nervózně. Hned z jeho tónu jakým ke mně mluvil, jsem poznala, že se mu nejspíš dnes dobrá nálada vyhýbala dost velkým obloukem. Kirsten si s někým nerušeně psala na chatu a máma odešla na nákup. Kirsten je moje sedmnáctiletá sestra, oproti mně má o dva roky navíc. Když chatuje, zapomene na celý svět, uzavře se do sebe a je jí fajn. To samé se děje i s mámou, když vyrazí do obchodu třeba jenom pro ovoce. Přeplněné regály s potravinami, spousta slev a procházející zboží ji hrozně fascinuje. Právě proto mi hned bylo jasné, že něco není v pořádku.
„Copak už nejsi trochu samostatná? Všechno ti musím nejmíň stokrát připomínat,“ dodal otráveně.
„Neboj, tati, dneska se to pokusím uklidit,“ zamumlám rozpačitě a rychle za sebou zabouchnu dveře do pokoje. Vyčerpaně jsem se svalila na postel. Sluneční paprsky ozařovali celou místnost, která nikdy nebudila dojem pokoje vymalovaného jasnými barvami jindy, než v létě. Mojí zatemněnou mysl však prozářit nedokážou.
Žiju v pětičlenné rodině, kde je všechno naprosto nefér. Kirsten má výhody, jelikož je o něco starší, než já. Můj mladší bratr Michael má ještě větší výhody, protože JE TO KLUK. Kluci mají oproti nám dívkám spoustu výhod. Když se ve škole špatně učí, většinou je omlouvá to hloupé pravidlo vyřknuté z úst nějakého nemožného filosofa, že kluci jsou netrpělivější, nesoustředěnější a neklidnější než dívky, proto ve škole nedávají tolik pozor. Kdežto když holka přijde domů se špatnou známkou a poznámkou navrch, rodiče doslova vyletí z kůže. Navíc k holkám se odjakživa připisuje růžová barva, něžnost a slabost. Kluci mají naopak připsánu odvahu a sílu. Nemusí nosit do školy sukně, v koupelně jim to netrvá tolik jako holkám a nemusí strávit půl dne před zrcadlem s úpravou vlasů a make-upu. V minulosti byli pokládáni za něco „víc“ než jsou ženy, zkrátka měli navrch.
A tak to chodí i u nás. Michael přinese poznámku, rodiče mu pohrozí a tím to končí. Jenže když se s poznámkou k rodičům přiblížím já, mám zaručený týdenní zákaz televize nebo domácí vězení. Když se neudržím a utrousím nějaký ten vulgární výraz, mám půlhodinové kázání před otcem o tom, co se sluší a nesluší k děvčeti. Když Michael promluví sprostě, dostane nanejvýš facku a dál už se to nerozebírá. A to ani nemluvím o manželství. Hádky většinou odnese matka, úklid bytu zůstává jen a jen na ní a o mytí nádobí už radši budu mlčet. Otec se po celou dobu válí na pohovce a sleduje televizi a potom se jdou se synem bavit na hokej. Když spolu očekávají dítě, porod zase zůstává na matce. Muži jsou svobodnější a volnější. Kluci mají víc výhod. Tak proč jsem se i já nemohla narodit jako kluk? Proč jenom Michael?


Úterý, 18. dubna, škola
Slečna Lewisová se nás pro jednou zase rozhodla umučit. Celá skupina nás dívek si na sebe musela navlíknout růžové dresy s bílým nápisem naší školy. Kluci na nás zírali z vedlejší tělocvičny jako přibití k zemi. Možná je už zase oslnila blondýnka Annie Landová a její uměle opálená tvář nebo jsme v té růžové některé vypadaly dost směšně.
„Violo, pohni s sebou, zápas začíná!“ pobídl mě něčí dost divný hlas, ke kterému jsem měla odjakživa odpor. Slečna Lewisová, naše mladá a pohledná tělocvikářka, napůl sadistka se na mě ještě jednou přísně podívala a pak zmizela za rohem. Kluci se zalykali smíchy a zírali jen a jen na mě. Strnule jsem tam zůstala stát jako to největší trdlo a ještě k tomu v růžovém dresu. Myslím, že částečně je pobavilo i moje jméno. Viola. Proč se nemůžu jmenovat třeba Kirsten jako moje sestra? A vůbec… kdybych byla kluk, nemohla bych se jmenovat Viola. Kluci mají další dobrou výhodu v tom, že většinou od rodičů neschytají tolik hrozné jméno jako holka. Alespoň to tak chodí u nás v rodině.

Úterý, 18. dubna, oběd
S Tinou a Erikou jsme se shodly na tom, že kluci mají přece jenom o trochu svobodnější život. Bývala bych mlela o těch výhodách a nevýhodách třeba hodinu, dokud by mi Erika nevrazila pod nos úhledně napsaný vzkaz a malou obálku. Nedočkavě jsem ji otevřela. Uvnitř jsem našla složený dopisní papír. Pomalu jsem ho rozložila na stůl a očima ho v rychlosti přejela.

Milá Violett,
Ráda bych Tě pozvala na mojí oslavu čtrnáctých narozenin. Oslava zahrnuje kino a restauraci. Doufám, že dorazíš, jsi pro mě jedna z nejlepších lidí.
Erika

Poslední věta mě polila vlnou štěstí. I když jsou to jen slova na papíře, potěšila mě tím.
„Určitě přijdu, počítej se mnou,“ přikývla jsem rychle.
Erika se mile usmála a pokývala nadšeně hlavou. Jsem ráda, že lidé můžou mít přátele. Aspoň v tomhle nemáme my a kluci proti sobě nevýhody.

Sobota, 22. dubna, oslava
Po hodinové přípravě jsem se vydala za Erikou. Pohostila nás pizzou a dokonce slíbila, že nám zaplatí tu restauraci. V kině jsme strávily skoro celý večer a restaurace oslavu zakončila. Nakonec jsme brouzdaly s Tinou všude možně po obchodech. Naše cesta končila ve věštírně. Nikdy mě nijak věštění nebralo, ale dnes se opak stal pravdou. Tina si nechala vyložit budoucnost z karet. Já jsem byla nedchnutá zvláštním strojem plnící každé lidské přání, jak tam stálo. Stačí vhodit minci, v duchu vyslovit své přání a do pár hodin se vám splní to, co si tak dlouho přejete, ale je to nemožné až přímo nereálné.
„Pusť mě k tomu,“ nahrnula se ke mně Tina a vhodila dovnitř minci. Na displeji se zobrazila blikající světýlka.
„Přej si něco, dělej!“ strčila jsem do ní rozrušeně.
Tina zavřela oči a pokusila si pro sebe říct své přání. Světýlka zhasla a stroj čekal na další mince.
„A to je jako celý? Nic víc?“ vyjela naštvaně, když stroj zůstal dál tiše stát.
Pokrčila jsem rameny.
„Co sis vlastně přála?“ zajímala jsem se.
„A to se smí říkat?“ zarazila mě Tina.
Tinina věta mi nedovolila se už víc vyptávat. Raději jsem zkusila vhodit do stroje další minci. Světýlka se zuřivě rozblikala.
Honem jsem zašátrala v paměti. Co bych si vlastně mohla přát? Větší úspěch? Štěstí? Zdraví pro rodinu? Peníze? Lásku? Mír na zemi?
Hlavou se mi honila spousta nápadů, když v tom najednou jsem si vzpomněla na skrytý můj sen.
„Přála bych si… přála bych si být kluk…“

Neděle, 23. dubna, ráno
Ráno mě vzbudily sluneční paprsky. Když vezmu v úvahu, že mě pro jednou aspoň vzbudilo něco jiného než Michael, drze se každé ráno opovažujíc mě polít minerální vodou, bylo to celkem příjemné ráno. Ovšem však do té doby, než jsem zjistila, že mám jaksi neobvykle krátký sestřih. Znovu a znovu jsem si zmateně přejížděla oběma rukama po temeni hlavy. Nevzpomínám si, že bych si včera po odchodu z oslavy stříhla vlasy. Možná to je jeden z pitomých Michaelových triků, jak mě vyděsit, přemýšlela jsem nad tím. A jak jsem tam tak nad tím dumala, otevřel někdo dveře od mého pokoje. Přetáhla jsem si otráveně peřinu přes hlavu. Nesnáším, když mě kdokoliv zahlédne v pyžamu a vrabčím hnízdem na hlavě. Jenže dnes, jakoby moje vlasy byli natolik krátké, aby se na nich dalo něco takového vytvořit.
„Dobré ráno, mladý muži…“ přistoupila ke mně osoba blíž. Podle hlasu se z ní vyklubala moje matka.
MUŽI??? Moje vlastní matka mi řekla MUŽI? Měl to být snad pokus o vtip?
Znovu jsem si přejela rukou po vlasech.
„Mami… vážně nevím, kdo mi to udělal,“ zaúpěla jsem.
„Co ti kdo udělal?“
Fajn. Nejspíš jsem se nevyjádřila dost jasně.
„Kdo mě ostříhal na kluka?“ zeptala jsem se znovu.
„Proboha Thomasi, vůbec ničemu nerozumím…“ zakroutila hlavou. A v tu chvíli mi došlo, že mám něco s hlasem. Tady něco nehraje…
Vyskočila jsem zděšeně z postele a postavila se před zrcadlo, co mám v pokoji. Místo toho, ale přede mnou stála velká televize a Sony PlayStation.
„Co se stalo se zrcadlem?“ nedokázala jsem se nezeptat.
Máma se na mě podívala takovým svým zvláštním pohledem, jakým se na mě dívá pouze tehdy, když ji připadám naprosto nenormální.
„Zrcadlo je v koupelně,“ pokrčila nechápavě rameny.
Tady vážně není něco v pořádku.
Odloudala jsem se pomalu do koupelny k zrcadlu. A v tu chvíli se to stalo. Zatmělo se mi před očima a omdlela jsem. V mysli mi zůstal odraz jakéhosi kluka. Byl mi podobný v obličeji, akorát měl samozřejmě víc klučičí rysy. A nejvíc mě šokovalo, že ten kluk jsem byla já…


Neděle, 23. dubna, odpoledne
Když jsem se probrala z bezvědomí, znovu jsem se zeptala mámy, co se stalo. Ona jen zase pokrčila rameny a táta řekl: „Nemáme ponětí synu.“
Potom jsem volala Tině. Čekala jsem, že se mě třeba zeptá, co to mám s hlasem, ale zdálo se, že k tomu vůbec nedojde. Naše konverzace začala úplně normálně, dokud jsem se nezmínila o tom, že mi z pokoje zmizel všechen make-up a moje zrcadlo nahradila nová televize a Sony PlayStation. Tina ze sebe vydala něco jako obdiv a řekla mi, že jsem odvážnej kluk, když s ní o tomhle mluvím. Pak se mě pokusila uklidnit historkou, že i její mladší brácha jí krade lesky na rty a potají je na sobě testuje. No to mě podržte…
Neděle, 23. dubna, stále odpoledne
Po tom, co mi táta řekl „synu“, matka mě oslovila „Thomasi“ a zmizelo moje zrcadlo, mě Michaelova nabídka, abych si s ním šla ven zahrát fotbal, už nijak nepřekvapila. Mezitím, co jsme hráli (a já dostala nejmíň desetkrát míčem do nosu), jsem přemýšlela o tom ranním šoku. Nikdo si mě nepomatuje jako dívku… jako Violett. Pro všechny jsem teď Thomas, Michaelův starší brácha. Všechna moje ženskost ze mě vyprchala a já se stala tím, kým jsem si tak dlouho přála být. V historii dlouhou dobu uznávanou a mocnou bytostí, v novodobosti odvážnou a silnou. Můj sen stát se mužem se stal realitou…

O rok později
Sotva jsem se dostal domů, hodil boty do kouta a zapnul jsem počítač, pustila se do mě zas máma.
„Thomasi,“ povídá, „máš zas úplně špinavý boty… To si nemůžeš dávat aspoň trochu pozor?“
„Hráli jsme s klukama fotbal, v květnu bude zápas, potřebujeme cvičit,“ vysvětlil jsem mu.
„Budeme muset jít koupit nový… prosím tě řekni mi, jak se v tomhle dá chodit,“ kroutila nad tím nevěřícně hlavou.
Jak já nesnáším to nakupování! Hodiny strávené výběrem bot? To je jako vzít svůj čas a darovat ho někomu cizímu, koho tak hrozně nesnášíte. Holky nemají takové problémy. U nich je naprosto normální, když se ve skupinkách celý den procházejí z obchodu do obchodu. Kluci tohle nedělají. Kluci hrají fotbal, basket nebo třeba hokej, ale když musí jít nakupovat, hrozně se přitom nudí.
A vůbec… holky mají ve všem více možností. Když si vezmou sukni, je to u nich naprosto normální. Můžou si pomocí make-upu zakrýt nedostatky na pleti. V lásce musí většinou první krok udělat kluk. Domácnost musí řídit otec. Musí trpět to věčné klábosení přes telefon jeho manželky a to si radši nebudu představovat ten účet za odchozí hovory… Proč mají vlastně tolik možností a my ne?