Už zase!

Anotace: Co jsem komu udělal!

Sbírka: Střípky s pohodou žití.

Opatrně otevřel jedno oko, kdyby něco nesedělo, rychle ho zavře a bude dělat, že spí. Ono nesedělo, to ho však přimělo otevřít obě oči. Obrátil se na záda, žádné šťouchance, žádné matčino napomenutí. Už zase! Tento týden potřetí, přitom si při večeři slíbil, jak ráno všechny překvapí. Nepřekvapil, zaspal, to je k vzteku. Vystrčil hlavu, jasně, všichni se spokojeně cpali a mlaskali jako o závod. Ve snaze rychle vyskočit z pelíšku to trochu přehnal. Natáhl se jak dlouhý, tak široký. Snad se dá ještě něco zachránit, do svačiny bude daleko. Maminka, ta dobrá duše, mu držela místo u jídla. Dokonce mu odpustila ranní hygienu, o to důsledněji bude trvat na té polední. Bylo nutné se posilnit, podle předpokladu proběhne kondiční dopoledne. Některé úkony neměl rád, třeba projít ven předsíní. Stálo tam několik podivných věcí, vypadaly skoro stejně, ale páchly každá jinak. Nejvíc ty největší, raději kolem nich proběhl. Problém byl včas zabrzdit, schod mezi dveřmi je dost vysoký a dopad bolí. Dneska to ustál, ještě krátká veranda a čtyři betonové schody na chodníček. Tady by potřeboval pomoc. První dva schody zvládá, ale na třetím mu jdou zadní nohy přes hlavu a končí v kotrmelcích. Bude muset nácviku věnovat víc času. Ke všemu se divně zamotal a skončil v trávě. Co je zase tohle! Studí ho to a má mokré celé břicho. Ranní rosa mu způsobila menší šok. Zvysoka našlapoval a cukal nožkami jako baletka.
Zatím, co tři sestřičky nacvičovaly s maminkou špl na strom, jeho zaujala podivná věc. Leželo to v trávě, veliké a chlupaté. Něco podobného leželo jednou v kuchyni, tehdy však ještě moc dobře neviděl. Přiblížil se a pak do toho strčil. Cosi mohutného před ním bouchlo o zem. Jeho malé vytřeštěné oči hleděly do jednoho slzavého, velikého oka. Praštil sebou do trávy v místě, kde se válela divná, růžová placka. Kolem se šířil podivný zápach, vycházející z jakéhosi tunelu, ozdobeného žlutými sloupy. Následovala děsivá chvíle, růžová placka zmizela v tunelu, který se rozevřel do hrůzostrašných rozměrů. Mohutný závan větru, provázený sprškou lepkavé hmoty, ho odfoukl jako pírko. Udělal dva kotrmelce a skončil studenou lázní v misce s vodou. Naštěstí tam bylo mělko. Otevřel oči a leknutím je zase zavřel. Srdíčko mu začalo bít rychlostí pohybu slunečního paprsku. Ve snaze se schovat, strčil hlavu mezi packy, tedy pod vodu. Tím nastartoval proces topení se. Cítil, že to je jeho konec! Zdálo se mu, že se vznáší vzduchem, tělo se rytmicky otřásalo a do uší mu znělo dunění. Několikrát si kýchnul, čistý nos zachytil známý pach. Otevřel oči, nával závratě z výšky v něm vyvolával mdloby. Navíc zjistil, že je v sevření žlutých sloupů. Odevzdaně otočil hlavu ve směru kráčející příšery. Zahlédl maminku a chtěl volat o pomoc, ale zarazil ho zvláštní výraz na matčině tváři. Ocitl se na zemi, maminka se otřela o hlavu chlupatého monstra, ze kterého se ozvalo tiché a příjemné zavrčení. Náhle do malého hrdiny vjel elán, ale než stačil udělat krok, držela ho matka v zubech. Donesla ho do stínu stromu, položila ho na záda a začala mu čistit mokré bříško. Kocourek se díval na maminku a nemohl pochopit, čemu se usmívá. Vždyť jemu šlo přeci o život! Nebo ne?