Andělé a démoni (ale ne od Dana Browna)

Anotace: Hodné a zlobivé já zařizují pěkný večer své schovance. Komentáře ocením :)

„Jen se na ni podívej, kam jsi ji dostal,“ řeklo její hodné já smutně a nevěřícně vrtělo hlavou.
To zlobivé já na něj udělalo neslušný posunek a zlomyslně se usmálo: „Ale aspoň se skvěle baví, to musíš uznat!“
Ležela na sedačce v klubu, jeden kamarád ji právě povalil, aby ji strčil kostku ledu do podprsenky, a naprosto nestydatě to zneužil, aby si mohl pohrát s její bradavkou, druhý kamarád mu nejdřív chlapsky pomáhal, když držel její ruce za zády, aby se nemohla bránit, ale ani on pak přemožen alkoholem neudržel libido na uzdě a začal ji líbat.
Andílek na ni koukl a dál nesouhlasně vrtěl hlavou: „Možná se baví, ale zase jí to zkomplikuje život. Vždyť ji znáš!“
„Ty bys jí taky nic nedopřál… Takhle si užije, pobaví se a nemusí si dělat výčitky!“
„Jenže proč právě s tím malým?“
„Jak malým?“ skočilo mu do řeči zlobivé já a spokojeně se usmálo nad scénou, kterou pozorovalo. „Je stejně velký jako ona, tak si na něj nevyskakuj! Vidělo jsem ho cvičit, ten by ti natrhl prdel.“
„To je jedno. Copak si nepamatuješ, jak do něj byla zblázněná před rokem? Už tehdy jsi to pěkně zašmodrchal. Máme se o ni starat, pečovat o ni, dohlédnout, aby z ní něco bylo…“
„…aby si taky něco užila. Podívej, málem jsi ji ztratil, teď odešla s tím zatraceným klukem. Kam šli? Doprava nebo doleva?“
Zlobivé i hodné já se rozletěly na obě strany, aby dívku našly. Do ticha sobotní noci se za chvilku ozval ostrý hvizd, který probudil jednu krysu spící v krabici na ulici. Hodné já přispěchalo k tomu zlobivému.
„Tohle asi nebudeš chtít vidět,“ šklebil se zlomyslně démonek a nadšeně tleskal drobounkými ručičkami.
„Co? Co?!“ vykřikovalo hodné já a snažilo se nahlédnout za záda svému démonskému bratru.
„Tradáááá,“ s teatrálním gestem poodletěl démonek stranou a odkryl své dílo. Dívka stála přitisknutá ke zdi, zadýchaně si odepínala pásek, aby měl ten mladík snazší přístup do jejích kalhotek, čehož hned využil.
„Cos to zase provedl?! Víš, jak dlouho tohle budu žehlit?“ vykřiklo rozhořčeně hodné já a odtrhlo dívku od jejího partnera a popohnalo je oba k zastávce tramvaje.
„Tak to nežehli, nech ji, ať si to pěkně užije,“ chechtalo se zlobivé já, jak malý andílek pracně našeptával pokyny, aby se dívka postarala o čerstvé zranění toho kluka. Zapadli za nimi do jednoho baru, kde dívka chtěla uplatnit svůj zdravotnický kurz a ošetřit drobnou ranku.
„Necháme ji počůrat se cestou domů?“ vykřikl nadšeně démonek a hned začal realizovat svůj plán, aby si dívka zapomněla odskočit na poslední zastávce před nastoupením do tramvaje.
„Nebuď trapný,“ nasupilo se hodné já a odehnalo to zlobivé, které letělo hned s dívkou na toaletu, kde se bude voyeursky kochat.
„Jsi občas dost nechutný, víš to?“ vykřiklo hodné já přes zavřené dveře do kabinky.
Jenže v ten okamžik se z toalety vysunula ruka, a než stihl andílek zasáhnout, dívka zatáhla toho kluka k sobě a zabouchla znovu dveře. Hodné já začalo zběsile poletovat kolem, hledalo skulinku, jak by se dostalo do kabinky, aby zabránilo své schovance v páchání nepravostí. Když se z toalety ozval ďábelský smích zlobivého já, to hodné začalo zoufale bušit na dveře.
„Doufám, že jsi spokojený,“ odplivl si zhnuseně andílek při pohledu na svého bratra, když dívka s mladíkem opustili toaletu. „Co když se do něj zase zamiluje? Přemýšlelo jsi nad tím?“
„Tak ať, vždyť je zatraceně pěknej!“ ušklíbl se démonek.
„Jenže ona je zadaná a víš dobře, že tenhle hejsek ji zase odkopne, až si s ní užije,“ nadávalo dál hodné já, zatímco česalo dívce vlasy, aby nevypadala jak nějaká povětrná.
„Aspoň bude mít na co vzpomínat. Vždyť tě poslouchá v jednom kuse, teď je můj čas. Necháme ji si zase jednou pěkně zašu…“
Andílek si zacpal uši právě včas, aby neslyšel další sprosté slovo, které vylítlo z úst jeho bratra. Když oddálil ruce od své drobounké hlavičky, vyslechl si několik slov, podle kterých usoudil, že démonek se stále ještě vyžívá v podrobném popisu, v co doufá, že s jejich schovankou bude ten mladík dělat. Andílek si začal pískat, aby to přehlušil.
Nasedli s dívkou do tramvaje.
„Nemohl bys toho nechat?“ vykřiklo už pořádně rozlícené hodné já. „Ona se zase zamiluje, když si bude zase tak skvěle užívat s tímhle frajírkem. Tos to nemohl zařídit aspoň tak, aby si dnes večer užila s tím svým? Vždyť může všechny tyhle věci dělat s ním, proč kvůli tomu riskuje všechno, co má?“
„Zase tolik toho neriskuje. Co? Ne nadarmo se tomu říká její starý?“
„Nech toho! Je na ni hodný, tenhle za ni přijde, jen když to potřebuje. Copak ty si nevzpomínáš, co se stalo před rokem?“
„To už je dávno pryč, třeba se změnil, dej tomu klukovi taky šanci.“
„Tak to ani omylem. Ty se s ní nebudeš muset trápit, až ji ten hejsek zase pošle do p… Oh! Vidíš, co děláš? Trávím s tebou příliš mnoho času. Už začínám mluvit jako ty,“ zakrýval si andílek ústa.
„Trávíš se mnou příliš málo času, moc mě k ní nepouštíš. Copak nevidíš, jak celá září? Konečně si po zatraceně dlouhý době užila večer.“
„No a ještě toho trochu, koukni kolik je hodin, ráno bude celá nevyspalá, musím dohlídnout, aby se aspoň odlíčila a umyla. Jen si nemysli, milý zlatý, ještě jsem s tebou neskončil.“
„Však já s ní taky ještě neskončil,“ mrknul na usínající dívku démonek a stočil se do klubíčka na její polštář. Andílek na ně chvilku koukal, pak jí popostrčil hlavu na rameno jejího partnera, který ji automaticky ve spánku objal.
„Musím na ni dohlédnout,“ umiňovali si obě já zatímco dívka usínala.