Běh...Pší-běh

Anotace: Původně sloužilo jako příspěvek do workshopu jednoho nejmenovaného literárního serveru. Podmínkou bylo monolog divadelního herce, spíš než jako scénář jsem to pojal jako jakousi polopovídku.

/Na pódium přijíždí snědý šlachovitý muž na silničním kole, oblečen v přiléhavém červenobílém trikotu, na očích sportovní sluneční brýle. Sesedá z kola – opírá ho o vidlici – a ujímá se mikrofónu./

„Pánofé i dánové... já sém ... sem...užicený ja – ko prasé. Sem difadélní chérec a můj koníšek je cyklístika. Žiju v Portugál, ale já vyrašíla v Čéšska zemína.
Rád bysem vám dnes požvýkal psí ... echm, acha, pardóna, pšíí – běh.
Já občásně v Čéšska zemina chodím se udělat na Krkonóše ... pro můj sport. Když sem zas jednou táághle na Čéšku zvracél, žek sem si, že bych tu nemusel blít jen tak ... nazdar Bůh! Takže sém si to pšihlásil na záfoda.

Další deň sém pšijél na zápis. Seňóra seděla a zapisovala záfodníky. Dyž na mě přišlá žáda, žvýkám: ´Seňora, ukážte mně tu váši žádostivost, už se nemóhu dočkát, až vyzkóušim ty sfojé nófy gumy.´ Seňora mi dala papíra, ale já nevěděl, kám se udělat podépsat, a tak se ptám: ´Kde se mám já udělát podprsá?´ Seňora sebóu jaksi škublá a dala prsta tám, kde to chtělá udělát. Udělal sém to tám a podál sém zápisné.

Chtěl sém vyjádžit sfou radóst, že móhu záfodit tady, tak jí žvýkám ´seňóra, ste ták vélmi lákavá, že mi dofolíte, abysem si s fámi dal tu jízdu´ ( a f hlavě si žvýkám, ty Čéšky, to jsou kóšky, sim, todas as chécas sao gatas bonitas ) ´a dofolté také ... abych fám vypověděl sfou radóst ( chtěl sem seňoritě polichotit ), že já móhu postavit se ... pšed – kóšku ... ptáákofouchléé´ ( a pak sém chtěla tróšku polichotit sobě ) ´a sem si jistý, že dyš mě dáte ... do záfoda, tak šecky tady udělám na cecky.
Seňorita se na mě zvrhlá, žeklá :´ Vy snáď něco bérete?´ Tak sém mysléla, že mě bére, chtělá sem slušně poděkofát a pofidám : Já fám tak félmi lékuju, jste ták lákavá.´

Seňora mě ale pošadála, aybsém jí načůral na kelímek. Posrála mě za mladóu dochtórchou. Myslíl sém, že to jésť v Čéšska normálný postůp, a tak sém šél.

Pofidám dochtórche: ´Bom dia seňóra, půjdemé se počůrat?´ Jak se zdaló, ani oná s tocho neblila dvakráte nadšéně. Pšišli smé na toaléty. Blil sém trochá nervousní, a tak, abysém se ufólnil, chtěl sém si spifát, a pofidám seňóre:´Dyž sém nerfousní, musím si pšoukát do melodíe, nebude vám vadít?´
Seňora mně porádila, abysém se tam třebá i posrál. Pomýslel sém si, nejspíš tu máji nějáke nofé tésty. Zašél sém do kabínky a udělál, jak mi seňóra dochtórcha porádila.

Dyš sém vyšél a podafál dochtórche naplněný kelimék, vykšíkla a utékla. Nefěděl sém, co se dějé, vyšél sém tedý do vestibůl k ostátním a pšišél aš k paní, co mě posrála za dochtorchou, všickni se otačéli za mnóu a difně na mě kvokáli. Podáfal sém seňóre za stólem kelímek se slófy:´dochtórcha prchla, co téď s tím, nechcéte to vy?´

Paní se jaksí poděsíla a začlá kšičét cosi jakó:´Von musí bejt úplně sjetééj.´ Myslíl sem, že poznála, jaká sú zkušéna cyklísta, a nejspíš se o to chtělá s ostatníma podělit. Trochů polichocéně žvýkám:´Ale prosímvás, zasé ták moc néé, osóbně znám tolichá lidí, co se sjíždějí dvakrát tak správně jakó já.´

V tóm sem se začál vlívem neznámých síl vznášet. Otóčil sém se pšés raméno a fidím dvě obží polícistky. V žifótě sém nefiděl tak vyprácovaný prácky u žénskej. Ále f tu chvíli mě do zádku kopl strách, jak se u nás žvýká, a něměl sém tuchá, proč mě vlástně tý dvě bérou a bylo mi nepšíjemno, že se všichni ták kvokájí na mě. Začála sem na všecký cyklísta i na policistký žvát:´Kám jedéme? Co všichni tak kvokáte? To máte taký strách, že já vás všecký udělám na cécky? U mě jésť všecko v pořádku, dobrý gůmy, dobrý čůránky i kakánky, tak se můžem spolů sjét, né?´ Všude kolém to začálo hučét, šepótat a já se vznášel všém nad hlafámi směrém k východů, až sém se vznésl do avtomobílu s hokáčkama.

Obřině se vepšédu v autě začály o čémsi dochadóvat, patrně blilý vzděláné, myslím, že řešíly literatůra, zasléchl sém totíž:´Zločín a trést ... Idiot ... Absurdní difádlo ...Žert ...´ a ještě pár dalších takófých, tak pofidám:´Já táky ladím F.M. Dostojevskíj, co?´ Ale svalovkýně mě nebrály na vědomí, až později se ptály, kohó tu v Čéšska znám. Žek sém jim adrésu a jélo se.

Dojéli jsmé na vesníci k mojím známým herci, on dlóho cosi šukal s těma kulturkyněma, byl sém zvědávy, zakšičél sém otázku:´Co si tám ták dlouho šukáte?´ Všichni tši se ale místo odpofědi jenóm zasmáli. Pak ty dvě hormonálně nevyvážené bytósti nastártofály ty sfóje gůmy a zmizély.

Pšítel se móc nasmála při mojím vyprávění a žvýkal, že tóto musí jít do difádla jako pšedpšedstafení. Dyž smé to domlóvali s žežizérem, smál se ták móc, jako vy všichni tády.