Dědův ořech

Anotace: Příběh příliš aktivního důchodce se smyšlenými, ale i pravdivými prvky.

Dědův ořech

Žít v jednom domě s babičkou a dědou není vždycky sranda. A my jsme nebyli výjimkou. Bydleli jsme v malé moravské vesničce. Já, brácha, rodiče a pod námi v přízemí naši jedineční prarodiče. Říkám jedineční, neboť na svůj věk byli oba neobyčejně fit a samozřejmě se zdravým kořínkem. Obzvlášť děda. Pocházel z Hané, což ho asi dovedlo k jeho velké vášni, k zemědělství. Od rána do večera pobíhal po dvoře a něco kutil na zahrádce nebo poklízel ty své ,,králíky a slípky“ . Neustále měl spoustu práce a nejraději by do všech těch aktivit zapojil celou rodinu. V tom jsme ho bohužel nepodporovali, tedy kromě babičky. Ta mu vždy mile ráda se vším pomohla, i přesto, že jí to taky často lezlo na nervy, jelikož se, jak už to důchodci dělají, velmi rádi hádali. Děda však zatěžoval svými problémy i nás a neuvědomoval si, že i my máme spoustu starostí. Ho však zajímali pouze ti ,,králíci se slípkama, aby byli dobře živený, potom zemáky, okurky, esli ten a ten strom dobře rodí“, no zkrátka celá jeho úroda, ale nejvíc ze všeho ho zajímal ořech, který nasadil před pár lety. Ostatní stromy už totiž nebyly, to co dřív a navíc, na zahradě nám vyrostlo ,,pouze“ šest jabloní, tři hrušky, tři třešně a dvě švestky. Připadalo mi, jako by byl ten jeho ořech nějaká svátost.
Školní rok se pomalu chýlil ke konci a na mě už se přestaly valit ty kopy učení jako obvykle, takže jsem měla konečně více volného času. Jednou jsem dokonce neměla co dělat, a tak jsem jen seděla u okna a přemýšlela, už ani nevím o čem. Avšak víc, než bezvýznamné hledění na protější kopec a bloumání v myšlenkách, mě zaujal děda, jak na dvoře opět obcházel svůj ořech a prohlížel snad každé místečko. Nechápala jsem, co tam tak dlouho zkoumá, navíc takto jsem ho častokrát přistihla i dvakrát denně. Po chvíli odešel a já jsem za moment už slyšela to známé dupání po našich schodech. Děda otevřel dveře a kráčel si to přímo za taťkou. A hned spustil tu svou: ,, Milane, tož už tam je čtrnáct ořechů! Za chvílu si děcka budou moct chodit zobat! Ty, a prosim tě, budeš mět zítra čas? Já bych potřeboval, esli by ses nestavil do zahradnictví a nevzal mi tam nejaký kvalitní hnojivo, aby ten ořech dostal potřebný živiny. Pravda, je eště mladý, tož musíme pro něho udělat maximum.“ Taťka sice moc času neměl nikdy, ale co jsme s dědou mohli dělat, on prostě nechápal, že na světě existují i jiné věci, než ten jeho strom. Potom tedy odešel, jenže ne na dlouho. Asi za deset vteřin byl zpět a celý udýchaný nám ještě přišel oznámit, že těch ořechů vlastně nebylo čtrnáct, ale pouze třináct, protože ten čtrnáctý byl nakonec jen list. Ještě se však obrátil na mě: ,, Ty, poslyš, já už nejsu asi zas tak dobrý počtář, takže bys ty ořechy mohla každý den přepočítat a budeš mi chodit hlásit, esli neco přibylo nebo ne.“ Tak tohle už mě vážně dorazilo. Jistě, v jiných rodinách je také běžné, když vás důchodci o něco požádají. U nás to však bylo každý den a k tomu úplné nesmysly. Jakmile se děda zase ztratil, vybalila jsem na rodiče, že takhle to vážně dál nejde, jelikož bychom zanedlouho všichni skončili z těch věčných dědových potřeb v psychiatrické léčebně a že by bylo nejlepší, kdybychom mu všichni na rovinu řekli, jak se věci mají. K tomu bychom však potřebovali i podporu babičky, aby to na něho zapůsobilo dlouhodoběji.
Mamka mě tedy poslala, ať za nimi zajdu a pozvu je v neděli na oběd. To bude nejspíš nejlepší příležitost, jak dědovi šetrně říct, aby nás, ale i babičku, neotravoval s každou drobností. Sešla jsem k nim do přízemí a jakmile jsem vešla do chodby, zaslechla jsem samozřejmě koho jiného, než dědu, jak babičce barvitě líčí své zážitky z dnešního poklízení:,, Já jsem těm slépkám pomačkal zemáky, no ony se na to tak vrhly! Ty, ale dneska jsem nasbíral enem šest vajec, tož nevim esli eště nemám zajít za Milanem a říct mu, esli by mi nevzal pro ty slípky nejaký prostředek, aby líp nesly.“ V tom už jsem ale vešla dovnitř a oznámila jim s úsměvem maminčino pozvání na nedělní oběd. Samozřejmě neodmítli, jak jinak.
Do neděle stále zbývalo pár dnů, které se vlekly pomaleji, než kdy jindy. Seděla jsem zrovna venku na houpačce, poslouchala přehrávač mp3 a sem tam jsem hodila pohled po dědovi, který právě něco kopal na zahrádce. Za chvíli odešel, vrátil se ještě s jednou motykou, zamířil přímo ke mně a začal: ,,Vidím, že nemáš co dělat, tak pojď za mnou, vykopeš nejaký ty plevele, pojď, já ti ukážu kde.“ Ach jo, teď se nemůžu ani na nic vymluvit…nemůžu přece říct, že nemám čas, protože jsem zaposlouchaná do jedné krásné písničky. No, co mi zbývalo. Otráveně jsem se zvedla a následovala ho. Zavedl mě k angreštu a lišácky se pousmál: ,, Tak, žádný kopání nebude, tady si budete chodit zobat angrešt, protože už je zralý a byla by škoda, aby to tu shnilo.“ Vyvalila jsem na něho oči a opravdu mi nezbylo nic jiného, než se zasmát. Přitom jsem byla ale naplněna vztekem, jak si ze mě děda vystřelil. No co, hlavně že jsem byla zproštěna vykopávání plevelů. Jakmile jsem ale byla zbavena jedné povinnosti, děda hned začal o svém ořechu: ,, Spočítala jsi už dneska, kolik přibylo ořechů? Já jsem si to pro jistotu přepočítal a napočítal jsem už patnáct, tož kolik jsi napočítala ty?“ Ale ne, on to myslí skutečně vážně, říkala jsem si. A tak jsem pouze odvětila: ,, Ne, ještě jsem nic nepočítala a ani to nikdy počítat nebudu!“ Dědovi se úplně změnil výraz ve tváři, až z něho šel strach a já radši rychle zmizela. To se zase povedlo, určitě z toho opět udělá velké drama, požaluje všechno rodičům, no zkrátka jako vždycky. Už aby byla neděle!
Konečně jsem se dočkala! Vše bylo připraveno. Řízky s bramborovým salátem provoněly celý dům a my jsme už jen vyčkávali příchodu prarodičů. Oba přišli s úsměvem na tváři a vesele zasedli ke stolu. Kdyby jen chudák děda věděl, jak mu za chvíli zkazíme náladu. Ani jsme se k tomu, co jsme mu chtěli oznámit, nemuseli moc dlouho odhodlávat, neboť tu diskusi zahájil nevědomky sám: ,, Musím si postěžovat tady na toho lenocha!“ a ukázal prstem na mě. ,, Nemá nic na prácu, a ani ty ořechy nemože přepočítat! Tož jsem se tak rozčílil! To už není ani možný, jak je ta dnešní mládež zdechlá! Enem hubu to má!“ Naši mě sjeli pohledem, ale mamka si pak odkašlala a odhodlaně to všechno vyklopila a když se přidal i taťka a babička, děda už nic nenamítal a jen nechápavě na všechny zíral. S tímto by asi nikdy nepočítal a s největší pravděpodobností nás v té chvíli všechny nenáviděl. Rozzuřeně praštil lžící o stůl a zdálo se, že od oběda odejde a s nikým už nikdy nepromluví ani slovo. Nakonec však pouze nabroušeně pronesl: ,, Já tady taky vůbec být nemusím!“ Potom již během oběda nepromluvil nikdo ani slovo, zavládla zde velmi napjatá atmosféra. Netuším, co se komu asi honilo hlavou. Děda byl ještě celý rudý a se zamračeným výrazem ukrajoval poslední kousky řízku. Nejsem si jistá, zda to bylo správné, způsobit mu takový šok, jenže jinak by to prostě nešlo. Bezpochyby si myslel, že pro něho už nikdo nemá pochopení, když to jeho nadšení z úrody nesdílíme s ním. To však nebyla pravda, my jsme pro něho pochopení měli, ale to on nechápal nás. Dalo by se to možná nazvat jako nelaskavá láska.
Dny plynuly vesele dál a děda za námi kupodivu ještě nepřišel s žádným problémem, ani nám už nehlásil, kolik se již objevilo nových ořechů. Stále s námi nemluvil, jen v případě, kdy se tomu skutečně nedalo vyhnout. Nevěděli jsme, že to vezme tak vážně a že ho tím tak strašlivě urazíme. Jeho chování nás až někdy zaráželo. Ano, přáli jsme si, aby s námi neřešil vše, na co si zrovna vzpomene, rozhodně jsme ale neměli v úmyslu docílit toho, že se od nás úplně izoluje a dokonce života se nám bude vyhýbat. Nezbývalo nám nic jiného, než čekat, až to dědu přejde.
Ovšem nemuseli jsme se vůbec ničeho obávat. Přešlo ho to totiž velice rychle. Poslední den školy jsme s bráchou s radostí vyšli ráno ven a už jsme nasedali do auta, ale v tom jsme si všimli, jak děda běhá rozzářeně po dvoře za nějakými opeřenými ptáky. Když si nás všiml, jeho úsměv se rozzářil ještě víc a spokojeně volal: ,, Děcka, tak jak se těšíte na prázdniny? Nebudete mět co dělat, tož jsem vám obstaral menší rozptýlení! Ořech vás nebavil, tož mě napadlo neco zábavnějšího! Koupil jsem vám malé krocánky! Budete je každý den krmit, starat se o ně a za chvílu vám z nich vyrostou pořádní chlapíci!“ To už jsme jen znechuceně za sebou zabouchli dveře auta, ještě jsem zaslechla dědův typický smích a pak už jsme radši odjížděli rychle pryč. Tohle mi dokonale zkazilo náladu. Řešili jsme to s našima během celé cesty do školy a došli jsme k závěru, že to už zkrátka lepší nebude, bude to jen čím dál horší. Nakonec se nebude muset smiřovat s krutou realitou děda, ale my! Když si však pořádně všechno proberu v hlavě, je to spravedlivé. My v jeho věku jistě nebudeme lepší a navíc, on neví, čím by se nám zavděčil, snaží se nám v podstatě udělat radost, i když je tomu naopak a právě proto bychom měli oplývat velkorysostí. Jednou za den mě přece chvilka strávená podle dědova přání nezabije. Nedovedu si ale představit, jak se budu starat o ty jeho malé ,,roztomilé“, pro mě však odpuzující krocany.