Řada podivných příhod - Paklíč, který nikam nepasoval

Anotace: Páté pokračování ŘPP (18)

Jo, když si nato vzpomenu, chlupy se mi vlní hrůzou. Vždyť při pouhé vzpomínce na to mě berou stavy a stavějí se mi vlasy na těle. Tohle už nikdy zažít nechci.
"Tak se posaďte moje děti a já si mezitím zajdu pro něco do kuchyně. Nemějte o mě obavy, vždyť jsem váš táta, takže s toho vyplívají fakta, že mě nic zlého nepotká a klidně tam můžu jíti." Řekl jsem a vydal se na cestu do kuchyně. Šel jsem stále dál a dál, až jsem došel do kuchyně. Nalil jsem si sklenku dobré, Kubánské whisky a s police pod velkou trofejí mrtvé kobyly jsem někde vyšmátral Kubánský doutník, šulaný na stehnech samotných Kubánských Mulatek. Zapálil si ho a ještě předtím jsem ten doutník rozbalil a strčil do huby. Zkontroloval jsem, jestli náhodou někdo nehoří a šel zpět do obývacího pokoje.
Co v něm bylo? To by mě taky zajímalo. Byl tam jen krb, který praskal ve švech. U krbu seděly děti, něco si pro sebe špitaly a čekaly na mě, až začnu vyprávět. Byla tma, jen venku něco chodilo. Z okna jsme mohli vidět jak mizí po Rusech poslední stopy bývalého režimu. "Tati, už si to dáme?" zeptal se mě syn a nebojácně se na mě podíval. Já se jen usmál, sedl si do křesla, napil se a odložil sklenku na stolek. Sundal jsem si papuče, dlouze si potáhl doutníku a hned jak odbila půlnoční dvanáctá hodina, začal jsem vyprávět svůj děsivý příběh. "To bylo děti tak..."

Šel jsem si takhle v noci po ulici a nade mnou se vznášel jen stín lamp, který osvětloval studenou, temnou a nekonečnou ulici, jenž jsem procházel. Moje kruté ego si říkalo kam jdu, ale ja neměl nejmenší zdání. Bloudil jsem uličkama sem a tam a hledal nějakou příležitost, kterou bych mohl chytiti za pačesy. Najednou z ničeho nic jsem se rozběhl a běžel. Běžel jsem dlouho až nekonečně dlouho do doby, než jsem pocítil prapodivnou závrať v oblasti žaludku a krční páteře. Padal jsem na chodník a už jsem s tím nemohl nic moc udělat, jen se modlit a tiše doufat v nemožné. Po pádu jsem se zvedl, otřepal a začal pátrat, co mi podrazilo nohy až tak, že jsem zavrávoral a upadl. A vtom jsem ho uviděl. Stál tam na zemi a ani nedutal.
Byl to malý, rezavý, osamocený, smutný paklíč. Byl tam a smál se na mě, jako by z ničeho nic uviděl po dlouhých letech svou pravou, adoptivní rodinu. Co sem měl dělat? Přece ho tam chudinku nenechám jen tak samotného napospas okolním vlivům? Vzal jsem si ho a nechápavě ho strčil do pravé náprsní kapsy. Nikdo mě neviděl a já s klidem v duši se vydal směrem ke kostelnímu zvonu.
Když sem tam došel, přede mnou se tyčila obrovská brána, posazená granátovými jablky a zlatými kotouči ve tvaru řeckého boha Níja. Řekl sem si, proč ne? Vždyť kdy naposledy jsem se vloupal na hřbitov mrtvých? Neváhal sem a z pravé náprsní kapsy vytáhl paklíč a strčil ho do zámku. K mému úžasnému, ukrutnému až masivnímu překvapení paklíč nepasoval. Byl jsem v šoku jako nikdo přede mnou. "Přece mě nepokoří zámek." řekl jsem si a začal do něj mlátit hlavou. Jenže ani usilovný pokus o otevření zámku mi nemohl pomoci. Přestal sem jebat hlavou do zámku ale stejně sem se nevzdal.
Od nedalekého stromu jsem si dotáhl stoličku a vylezl na ní. Chvíli jsem se rozhlížel a potom jsem začal přelézat kovovou bránu. Ani mě nepřekvapilo, že když sem vylezl na bránu, bez sebemenších výčitků svědomí jsem spadl z výšky rovnou na zablácenou plochu hřbitovního světa. Když sem se postavil a rozhlédl kolem sebe, mohl jsem si povšimnout páru tuctů kamenných hrobů, jedné, dvou katedrál a jedné postavy, která se ke mě plížila a která měla tělo ve tvaru lžíce. Najednou mi došlo, že jsem uprostřed hřbitova. Místa, kde se pohřbívají lide a nejen to. Dokonce jsem si všiml hrobu, kde byl pochován tučňák, tukan a v jednom vysokém hrobu bylo pochováno žirafí mládě. U jednoho z hrobů nebylo možné přesně určit, co se za ním skrývá.
Utíkal jsem se schovat před plížící se postavou ve tvaru lžíce, ale nevěděl jsem kde by to bylo nejefektivnější. Rozhodl jsem se, že si vykopu jámu a schovám do ní. Sundal jsem si tedy ponožky a začal úplně hrabat. Hrabal jsem co mi nohy stačili. Ruce se mi začaly formovat do neidentifikovatelného tvaru a chytly poněkud podivnou barvu. Lžíce se stále přibližovala a přibližovala a já měl stihy. Teda alespoň jsem si myslel že se přibližovala. Když jsem se totiž podíval pořádně, tak se ta postava ani nehla. Vstal jsem a s nebojácným výrazem jsem přistoupil k postavě blíže.
Rychle mi došlo, že sem kus cypa. Postava ve tvaru lžíce, před kterou jsem se tak strašně chtěl schovat, byla socha Panny Marie v lidské velikosti. V ruce pevně svírala nějaké dítě s křížkem v ruce a na zádech měla připevněnou ovci.

"Ani nevíte milé děti jaký mě pohltil radostný stav blaženosti a městských nepokojů." Přerušil jsem své vyprávění a podíval se na své děti. Ležely na koberci a krutě spaly při praskání krbové římsy. Nejspíš jsou vyčerpané s toho, jak mi dneska pomáhaly stahovat poníka s kůže a pak jak ho ještě musely vyvenčit. Vždyť to je spoustu práce na dvě malé děti!
Jelikož se mi ještě nechtělo spát, vstal jsem z křesla a začal své děti budit. "Děti, vstávejte! Vždyť jsem to ještě nedopověděl do konce, musíte vstát a já vám to dopovím." Pošeptal jsem jim a oni se probudily. "Tati normálně bys nevěřil co se mi zdál za psycho sen." Řekl můj mladší syn a poklepal si na koleno. Potáhl jsem si doutníku a troufale jsem se pousmál. "Teď vám to dávám já. Až to dopovím, můžeš nám nadrtit svůj sen."
Sedl jsem si do křesla, napil se whisky a pokračoval ve vyprávění.

Už si vlastně ani nevzpomínám kolik myšlenek mi tehda prolétlo hlavou. Rozhlédl sem se kolem sebe. Všude byla pořád tma, chlad a strach. Šáhl jsem do kapsy pro paklíč a vydal jsem se ke katedrále. Když jsem k ní došel, přede mnou se opět objevila nemohoucí překážka. Dveře. Ano dveře. Nejsem si úplně jisty jestli to byly dveře. Ale myslím že něco na ten způsob. Každopádně mi bylo jasné, že se dovnitř jen tak nedostanu. Paklíčem jsem začal zámek odemykat, ale nešlo to. Už jsem pomalu začínal chytat nerva. Řekl jsem si, že snad někde už pasovat musí. Vyjebal jsem se na katedrálu a chtěl odejít ze hřbitova, ale nevěděl jak.
Přispěchal jsem k bráně a zjistil, že to půjde těžko. Chvíli jsem zkoušel přeskočit bránu ale nakonec jsem to vzdal. Taky to nešlo. Rozhodl jsem se, že vyzkouším novou metodu. Sedl jsem si do turka a hypnotizoval bránu svýma mělkýma očima. Pak jsem lusk oběma prsty a zařval. k mému překvapení se nic nestalo. Už nevěděl jak dál. Nejspíš budu muset počkat dorána a pak by mi snad někdo dokázal vypomoci. Ale kdo ví, za jak dlouho bude světlo? Co když nebude? Co když jsem uvízl v časoprostoru a zlomil dimenzi na dvě čtvrtky? Nemůžu tady přece zůstat navěky! Budu muset někde sehnat něco, čím můžu rozflákat zámek. Zvedl jsem se a rozběhl jsem se na jeden z hrobů. Namířil jsem nohu vysoko do vzduchu a kopl do kříže na jednom z nich. Takovou ukrutnou a komerční bolest sem nikdy ve svém krátkém životě nezažil. Můj cíl se mi vzdaloval a já s ním. Držel jsem se za nohu a svíjel se na zemi jako klubko jablek. Nemůžu to ale vzdát. Dokulhal jsem zpět k bráně a znovu se rozběhl proti hrobu.
Tuto techniku jsem opakoval ještě asi čtyřikrát ale furt nic. Po páté jsem se nasral a rozběhl se úplně nejvíc. Udělal jsem ve vzduchu otočku ( teda alespoň myslím ) a kopl do kříže. Přes mé uslzené oči jsem si mohl povšimnout, že se odlomil kus kamenného kříže a s hlasitým žuchnutím dopadl na náhrobní desku, která se roztříštila na menší kousky, než jsem já.
Vzal jsem kus kříže a přistoupil k bráně. Chvíli jsem váhal nad svým ohromným činem, ale nakonec jsem se rozmáchl a s plnou pusou keců narazil kamenným válem rovnou do zámku. Ten ani chvíli neváhal a vůbec se nehl. Brána se neotevřela jak bylo v mém očekávání a to mě deptalo. Upustil jsem kus kříže na zem a ten s hlasitým žblunknutím dopadl přímo na podblácenou půdu hřbitova.
Vůbec jsem nevěděl co dál.
Mám utéct do svého nitra a nebo se pokusit o neidentifikovatelný skok do hlubin zapomnění? Pořád jsem si dával pouze tyto dvě otázky a jaksi jsem si všiml pozoruhodné věci. Nedaleko od brány byla ve zdi hřbitova díra jak hovado. Děcka jaké já měl s toho stihy, by jste nevěřili dvakrát a pozpátku. Klopýtal jsem směrem k díře a ani se neohlížel, jestli mi někdo náhodou nehází kudlu do zad. Vyšel jsem ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Zhluboka jsem se usmál a vydal se směrem k sídlišti.