Nohokvíz

Anotace: Někdo se vymlouvá na smůlu. Má smůlu, měl smůlu, ale říci, že čeká smůlu, to nelze. Smůla není důvod k rezignaci.

Jako kluk miloval fotbal.Žákovskými družstvy prošel jak nůž máslem.Jeho úniky po křídle a centry pravou levou do velkého vápna, děsily každou obranu soupeře.Žel, osud mínil jinak.Začal chodit do devítky, hrál v mladším dorostu.Na hřišti odváděl vše, co se v tréninku naučil.Tehdy jim byl soupeřem celek z pražského předměstí.Několikrát utekl po křídle a jednou to zatáhl až do vápna. Dal svůj první gól v dorostu.To se ale nelíbilo obránci soupeře. Při dalším úniku ho obránce podkopl a pak na něho padl.Bolest ho v okamžiku uspala.Dvakrát zlomená holenní kost a utržený lýtkový sval.Byl to nešťastný okamžik pro Petra Vaňka.Konec nadějí stát se fotbalovou hvězdou.
Probral se na nemocničním lůžku.Maminka statečně zadržovala slzy."Je to zlé, mami?"zeptal se.Ucítil něčí ruku na své.Otočil hlavu a poznal obličej chlapce, kterého viděl jako posledního.Ví, že ten kluk něco zlostně křičel, než na něho celou váhou těla dopadl.Teď slyšel jen vzlykavou omluvu.Nechal svou ruku v jeho, ale slova nevnímal.Otočil hlavu k matce, přál si, aby to byla ona, kdo mu řekne pravdu."Petře, museli ti amputovat část levé nohy pod kolenem."Chvíli na syna hleděla a nechápala jeho klidný pohled.Pak se trochu pousmál a řekl větu, která ohromila matku, doktora i toho chlapce."Co se dá dělat mami, tak budu tím hodinářem, jak jsi chtěla."Matka ho objala a společné slzy byly jen jejich záležitostí.Doktor s chlapcem odešli z pokoje.
Vyučil se hodinářem, ale na fotbal nezanevřel.Jeho největším potěšením se staly hodiny.Miloval staré hodiny, stejně jako krámek, kde prováděl opravy.Byl v upraveném suterénním bytě, kdysi ho tam zřídilo družstvo Chronometr.Před dvěma roky si ho již pětadvacetiletý Petr koupil.Ke krámku patřila větší místnost, která sloužila jako dílna.Zůstalo v ní několik přístrojů, frézky a malý stolní soustruh.Díky tomu si mohl dělat některé součástky sám.Petr si udělal z krámku dílnu. Druhou místnost předělal na pokojík s kuchyňkou a sprchovým koutem.Jen s výměnou oken měl trochu problém, ale prosadil svou.U pokojíku mu povolili velké okno, protože vedlo do dvorku.U dílny vysoké okno nepovolili, ale o metr delší ano.Nechal si udělat dvojité s vrchním větráním. V dílně bylo mnohem víc světla.Mohl bydlet u matky, ale to bylo časově neúnosné.A po autu netoužil. Před dvěma roky dostal pořádnou protézu, mohl jezdit i na kole.Jezdění mu učarovalo.
Občas si pauzy v dílně zpestřoval "nohokvízem".Popíjel kávu a pozoroval nohy chodců, kteří míjeli jeho okno.Tipoval komu patří, jak ten člověk vypadá a co dělá.Bylo to zajímavé.Jedny nohy ho zaujaly víc, než jiné. Byly to nohy rostlé pro lodičky, jak říkal.Drobná chodidla, pevné, ale pružné kotníky.Elegantní křivky lýtek smyslně směřující nahoru.A přesto ty nohy viděl v lodičkách snad jen třikrát.Většinou nosily botasky, nebo obyčejné dámské boty.Čím víc ho zajímaly, tím víc odolával pokušení podívat se komu patří.Jednou věcí si byl jistý, ty nohy nebyly jen na parádu.Občas působily unaveně.Volný krok a chodidla nízko nad chodníkem. Znal to velmi dobře!Práce přibývalo, na hlouposti bylo méně času, ale okamžik "neznámých nohou", nikdy nezmeškal.
V dílně se několikrát objevily i skvosty hodinářských mistrů a Petr byl šťastný, že lidé k němu mají důvěru. Párkrát se stalo, že přišel zákazník, který nikam nespěchal. Sedl si a sledoval Petra, přitom vedli debatu o všem možném.Byly to chvíle, které měl rád.
Již delší dobu se Petr chystal na výlet do staré pískovny.Prý je tam krásné koupání.Malý problém, pískovna je patnáct kilometrů vzdálená.Tak dlouhou túru ještě nejel.Poslechl si páteční zprávy o počasí a byl rozhodnut.Padla tam zmínka o sobotních přeháňkách, ale až někdy v noci.V sobotu pojede!Ráno ho nebe ujistilo svou modří a sluníčko už v devět chtělo překonat teplotu Sahary.Vybaven a dobře naladěn, vyrazil.Jelo se mu dobře, než ho svedla cedulka K PÍSKOVNĚ, na čtyři kilometry dlouhou, prašnou cestu.Po kilometru jízdy to chtěl otočit a jet zpátky.Nejhorší byly průjezdy koupele chtivých řidičů, kteří za svými miláčky zanechávaly neprůhledné sloupce prachu.Zvítězila zvědavost.Šlapal dál, pot a prach na něm vytvořily jakousi krustu.Při dojezdu vypadal jako Golém.Za pomoci jednoho mládence a kýblu s vodou, se zbavil nánosu, aby ho ostatní vůbec pustili do vody.Koupání bylo nádherné, sluníčko se překonávalo.Ale!Kolem čtvrté se objevily první mráčky, a pak mraky.A taky přišel malý, ale přetrvávající šok.Kousek od pískovny vedla silnice, na kterou odjížděla většina aut.Zeptal se kam silnice vede a teď bylo v ohrožení i jeho srdce. Prý ke Kameni a na druhou stranu ke Dvorcům, tedy k domovu.Dostal chuť se obětovat a jet na truc prašnou cestou, ale pak nějak změknul.Také pochopil, proč prašnou cestou jezdí i řidiči. Je to zkratka, právě o ty čtyři kilometry.Po asfaltu to bude asi lepší.
Zdatně šlapal, kopeček střídal kopeček a sil ubývalo.Navíc se zvedal vítr, černá mračna nabývala tvarů chechtající se ježibaby.Nepočítal s deštěm, takže pláštěnka ležela doma.První kapky byly ještě teplé, ale liják, který následoval, to už bylo nelítostné bičování.Ve snaze odolávat nepohodě, chtěl změnit převod.Několikeré šlápnutí naprázdno,bylo roznětkou k sérii sprostých nadávek.Daleko široko žadný barák, žádná kolna.Obtočil si hlavu osuškou a konec nechal splývat na záda.Silně zahřmělo a jemu to připadalo, jakoby se hrom zakuckal smíchy.Prasklý řetěz, zrovna teď, měl chuť praštit s kolem do škarpy.Nakonec tlačil kolo zarputile do kopce, přeci to nevzdá.Předjíždějící auto bylo jako fata morgana.Když zastavilo a vystoupila z něho žena, viděl anděla.Byl natolik rozhozen, že na otázku kam jede, odpověděl dopředu.Musela ho dvakrát upozornit, aby dal kolo na otevřenou korbu auta a sundal ten turban, protože by nerada měla v kabině bazén.Konečně mu došlo, co se po něm požaduje.V kabině bylo příjemné teplo, takže jeho zimou drkotající zuby po chvíli ztichly.Dívka řídila obezřetně, boční vítr a provazy vody rychlejší jízdu nedovolily.Petr se uklidnil, po očku sledoval dívčinu tvář.Dívka mohla být stejně stará jako on.Příjemně hezký obličej, tmavé vlasy.Záhadou byly její oči, nešlo určit jejich barvu. Aniž otočila hlavu, prohlásila:"To je těmi čočkami, jinak nosím brýle.Zbytek je bez větších závad."Petr se chtěl omlouvat, ale raději se jen představil."Vaněk, jo Vaněk.Cedulka na vaší schránce je nečitelná, vyměňte si ji."Co ona má společného s jeho cedulkou. Pustil to z hlavy.Déšť slábnul a za chvíli vjížděli do Dvorců.Zajela rovnou do ulice, kde má dílnu.Neptal se na nic, bral to jako samozřejmost.Ona ví kdo je, kde bydlí.On o ní ví jen to, že je místní.Poděkoval jí a podali si ruce.Hodinky na jejím zápěstí mu prozradily, že je snad nesundává.Odjela a on si pro sebe povzdechl:"Proč zrovna musí mít kalhoty, škoda."Nahlas dodal:"Pitomý kalhoty!"Uklidil kolo do sklepa a těšil se do sprchy.Ve sprše seděl na malé stoličce, nevydržel by dlouho stát na jedné noze.Na vanu tady nebylo dost místa.Horká voda odplavila únavu a sprchování zakončil studenou vodou.Uvařil si kávu a dal se do čištění protézy.Venku začalo hustě pršet.Zašel se podívat do dílny, zde je zavřené okno.Uvažoval o čtení, ale nakonec se natáhl na otoman.Myšlenkám na dívku dal plnou volnost.Pohrával si s možnostmi, ale většinou se tam zamotaly její kalhoty.Kdyby tak viděl její nohy? Kdyby!Tady mu je i fantazie nanic.Vytáhl zásuvku otomanu, vyndal polštář a deku,vzdorovitě se zachumlal až po krk.Zítra pojede za matkou a basta.Nějaká ženská v kalhotách ho nemůže rozházet.Po chvilce změnil názor a smířlivě se opravil."Ale může hochu a ty jsi tomu nakonec rád."
Za matkou jezdil nejraději vlakem. Ve Dvorcích nastoupil a za pětadvacet minut byl na místě, kousek od matčina bytu.Těšil se jako malý kluk, maminka měla pro něho vždy nějaké překvapení.Dnes švestkový koláč, posypaný hromadou žmolenky.Jedl a poslouchal.Když byl v polovině plechu, maminka vstala a se slovy:"Zbytek si vezmeš domu na snídani.", zavřela koláč do spíže a klíček strčila do kapsy u zástěry.Protesty nebyly brány na vědomí.Po obědě si udělali kávu a posadili se na malý balkon.Miloval ty chvíle i proto, že maminka se na nic nevyptávala.Byla spokojena s tím, co jí syn řekne. Dnes byl obzvláště hovorný, dokonce stručně popsal včerejší výlet.Očekával zvědavé otázky ohledně dívky, ale matka ho šokovala poznámkou:"A jsi v pořádku?!" Úsměv matky ho přiměl vzít její ruku do své.Za chvíli věděla o dívce vše.Později si šla odpočinout a Petr zašel na fotbal.Chlapi ho o poločase pozvali do šatny.Posadil se na místo, kde sedával jako žáček.Nasál "vůni"(jak pro koho)propocených dresů a poslouchal špičkování hráčů mezi sebou.Vedou tři nula, tak trenér neprudí.
Měl málo času, bude se muset vrátit, aby stihl vlak.Nečekal ani na začátek druhého poločasu.Doma měl připravenou tašku s proviantem.Nikdy se nesnažil ani slůvkem protestovat. Ještě chvíli hovořili o příštím týdnu.Loučení bylo krátké.Poznámku matky:"Tu dívku ber vážně, před ní nešaškuj.", zaslechl jakoby jedním uchem.Na nádraží přišel deset minut před odjezdem. Koupil si lístek a vyšel na peron.Náhle se slyšel,jak lapá po dechu.Nohy, ty nohy!Do motoráčku nastupovala majitelka nohou, které mu tolik ležely, vlastně stály na srdci.Chtěl se rozeběhnout, ale bylo by to směšné, jen by poskakoval.Důstojně nastoupil, ale ten neklid v těle, hrůza!Najde ji?Jako první zahlédl známou tvář. Včerejší anděl ze silnice.Rozhlédl se po motoráčku a pak zamířil k dívce. Málem zkolaboval.Ona má nohy tam té!Ne,ne, to nejde, jsou přece její.Fakt byl na mrtvici.Dívka se polekala jeho bledosti a doporučila mu, aby se posadil.Měla starost, ale Petr se uklidnil a vyprávěl ji svůj "problém".Dívka poslouchala a její zájem byl upřímný, dokonce se přiznala, že by si ráda nohokvíz někdy zkusila.Petr se dověděl prozaickou věc. Věra Váchová je poštovní doručovatelka.Prochází každý den kolem jeho okna.Jen v jednom okamžiku se zatvářila přísně.Ujištěním, že jenom k okraji sukně, vzala Petra na milost.Trať motoráčku byla velmi krátká, aby si toho mohli říct víc.Petr doprovodil Věru k poště, musí ještě uložit věci z centrály.Dohodli se na zítřku, bylo jasné, že se oba těší.Později byly jejich schůzky častější.Jednou si Věra půjčila od bratra auto a jeli se vykoupat.Na zpáteční cestě se zastavili u místa, kde se prvně poznali.Tady si teď dali první pusu.Po dvou měsících přijala Věra pozvání do Petrova království. Byla překvapena uspořádáním a čistotou dílny, stejně jako pokojíku, kde žije chlap.Poprvé si zkusila nohokvíz, ale neměla dost trpělivosti.Tipnula si a hned běžela k oknu.Jeden okamžik přinesl pro Petra změnu. Mladé děvče se zastavilo přímo u okna.Věra rychle zakryla Petrovi oči a výhružně řekla:"Jo, jenom k sukni!"Druhý den večer pověsila na větrací okénko roztomilou, světle modrou záclonku.Petrovi by nevadilo ani kdyby natřela okno na černo.Teď, když už zná pokračování ladnosti lýtkových křivek, nohokvíz nepotřebuje.