Na útěku

Anotace: Intelektuálně vyvinutý osmák touží uniknout ze svého omezujícího prostředí, vymýšlí plán útěku a...

Včera jsem se definitivně rozhodl: uteču z města! Mám k tomu hromadu dobrých důvodů, se kterýma by souhlasili i mý rodiče, kdyby nebyly tak tupohlavý. Jednou z hlavních příčin mého rozhodnutí je nedostatečná intelektuální stimulace, jsem totiž na svůj věk nadprůměrně vyvinutý, ehm... hlavně tedy po mentální stránce, a moje sociální prostředí se skládá z hňupáků a násilníků, kteří, když neví, jak zabít den, rozhodnou se zabít alespoň mě. Ale co je podstatné: ve všem důležitém zastiňuju většinu svých vrstevníků, pitomých osmáků, co si pořád nechávají dělat svačinky od maminek. Nemám za kamaráda žádného z nich, jednoduše jsou hluboko pod moji úroveň. Oni sami se nejspíš pošetile domnívají, že mě nepřijali do svého kruhu, ale je to přesně naopak: to já nepřijal nikoho ze svých vrstevníků do svého utajeného spolku, ten je totiž pouze pro ty nejvýmečnější; když se někdo chce stát členem, jsou na něj kladeny ty nejvyšší nároky, v tomto utajeném spolku zastávám funkci výběrčího adeptů, oslovovatele adeptů, předsedy komise, oponenta, dále pak exekutora, rádce, porotce, lodivoda, náměstka, kontrolora, maséra, zapisovatele a prozatím jediného člena.

Díky své neobyčejné zvídavosti jsem za svůj poměrně krátký a nepoměrně pestrý život stihl: prozkoumat celé naše pobřežní městečko, zahlédnout většinu tuzemských obyvatel a být při svých výpravách zbit nejvíckrát ze všch osmáků, kteří kdy žili. Ano, osud mi stále klade do cesty nějaké překážky. Nicméně začal jsem se systematicky vybýbat místům střetu, jako jsou sdružené party mých spolužáků a školní kroužky.
Jedním z cílů mých průzkmných výprav bylo zmapování zvyků jednotlivých osob v tomto zapadákově. Na základě svých misí jsem dospěl k poznatku, že obyvatel v našem městě je přesně něco kolem dvou tisíc, všichni jsou to osmahlí fanfaróni, kteří nemají o životě ani ponětí a většinu času věnují siestám a pohupování se na palandách zavěšených mezi palmama. Přesně vím, kdo kdy co dělá, vytvořil jsem totiž velké množství osobních map, což je můj vlastní vynález a jednou na něm plánuju zbohatnout. O co jde? Tyhle mapy, to jsou strašně šikovný věcičky, když potřebujete vědět, kdy je kdo kde. Každý občan našeho mořem olizovaného městečka, kterej se alespoň jednou denně ukáže venku a není úplnej nýmand, má k sobě přiřazenu jednu osobní mapu. V osobní mapě je potom zanesena časová křivka nejpravděpodobnějšího pohybu dané osoby během dne. Když se například chci podívat, kde je právě teď moje sestra, vytáhnu si její mapu z úkrytu pod parketama a vidím... aha, moje sestra právě souloží se svým učitelem matematiky, je totiž úterý 17:00 a tady to mám černý na bílým. Jistě si dokážete představit, kolik taková prácička vyžadovala píle, přesnosti, výpočtů a sebezapření, nicméně výsledek jste právě zažili na vlastní kůži a myslím, že už chápete, proč jsem přesvědčen o převratnosti svého vynálezu.

Vytvořil jsem i osobní mapu pohybu pobřeží, ve které jsou zaznamenány příjezdy a odjezdy všech typů lodí, což je v podstatě mnou vytvořený přesný jízdní řád lodí. Je pravda, že jsem si takový řád mohl stáhnout na internetu, ale kdo by věřil těm pomateným ťulpasům beztak hloupým ve stejné míře, jako moji vrstevníci? Nebudu přece riskovat, že nestihnu útěkovou loď kvůli chybným údajům v řádu.
Kdysi jsem uvažoval i o suchozemském útěku, ale musíte pochopit, že moje kapesné by nevystačilo ani na autobus do nejbližší Horní-Dolní. Takže jsem se rozhodl propašovat se na nějakou loď. Dlouhodobým výzkumem jsem docílil poznatku, že nejjednodušší bude dostat se na nákladní loď. Prostě si při předávce zeleniny zalezu do bedny s hlávkovým salátem, květákem nebo celerem a nechám se vysypat přímo do útrob lodi. A to, že pojedu ukryt mezi hlávkovým salátem či jinou zeleninou, v sobě obsahuje další výhodu: spoustu jídla na cestu.
Pro dnešek zanechávám psaní s tím, že další zápis pořídím už na palubě lodi a dopodrobna popíšu úspěšný proces infiltrace do nitra lodi.

Nesnáším kočky a ze všeho nejvíc nesnáším tu naši! Naše kočka právě poslala můj plán útěku do kytek, je to fena! Jak se to stalo: loď Exilano vyjížděla dnes ve tři hodiny, což je dobře, poněvadž ze školy mě pouštěj nejdřív v jednu. Když zazvonilo, vyřítil jsem se ze třídy a sprintoval domů. Přede dvěřma našeho domu se mi zdálo, jako by mi někdo bodl dlouhý nůž do boku, na nohy připnul kovadliny a vysál všechen kyslík ze vzduchu. Nenávistně jsem se ohlédl přes ulici na školu, potom jsem přejel ulici tak zlobným pohledem, až se divím, že nepukla. Jak jsem říkal, jsem na výši hlavně po intelektuální stránce.
Nicméně abych pokračoval. Po děsném sprintu ze školy přes ulici domů jsem se v potu tváře vyškrábal po schodech do svého pokoje, abych připravil všechny propriety k útěku. A co se nestalo: bratr si na dnešní odpoledne přivastnil moje černý šusťáky, který jsem si vybral jakožto útěkářský převlek. Musel jsem si teda oblíknout nevypraný ryfle - matka se mi před pár dnama omlouvala, že naše věci teď možná budou cítit rybinou, poněvadž prý se jí podařilo nějakým záhadným způsobem vyprat společně s oblečením i makrelu, následkem čehož nejenže smrdí celá naše rodina jako mořksá panna z akvaparku, ale taky to přivábilo totálně všechny kočky z města. Takže naše kouplena vypadá jako chlupama vycpaná klec o obsahu tři sta koček. To by ani tak nevadilo, kdyby to nebylo oblébený místo té naší kočky. Z čistě logickýho hlediska by ani toto nevadilo. Jenomže ta naše pitomá nemožná kočka je nejspíš tak líná, že se ani nepokusila ubránit svoje území před okupací a tak samozřejmě musí courat po celým baráku a skočit pod nohy jednomu výjimečně nadanýma a zneuznanýmu pubescentovi, co na ni samozřejmě šlápnul, když utíkal po schodech, aby stihl svoji útěkovou loď, takže jak na ní šlápnul, totálně se rozmáznul na schodech, zlámal všechny snikersky v batohu, zápraží a další tři kosti v těle! Jasně!Něco tak příšerně nepravděpodobnýho, fatální sled příčin a následků, kterej se dokonale protne v plné síle právě s mým časoprostorem v tu nejmíň vhodnou chvíli. Uvědomuju si tu ironii, ale nijak do toho nehodlám vrtat. Vězte však, že já se nevzdávám, příjde čas, a já ovládnu umění útěku, dostanu se za hranice Blbštajnova a tam konečně potkám vhodný adepty na členství v mým utajeným spolku, vymyslíme geniální vynález a teď už vážně musím odpočívat.