KUKAJDA (BLÁZEN)

Anotace: Moje první povídka, kterou jsem napsala cca 11.11.2006, když mě vyhecovaly mé dobré kamarádky z bezva blogu. Nechci uvádět název, abych nedělala reklamu. *:o) Takže, ještě jednou vám mockrát děkuji. *:)

Už si přesně nepamatuju, kdy se to stalo, ale vím, že venku, všude kam se člověk podíval, bylo plno sněhu. Vyběhla jsem tehdy nadšeně na dvorek, že si postavím sněhuláka. A tak, začíná můj příběh. Mimochodem jmenuji se Marie (to je vtip) Andrea! *:)
Sotva se nadýchám čerstvého vzduchu, jako naschvál uklouznu na zledovatělém chodníčku a rozpláclá jak žába se octnu na tvrdé zemi. Nestačím ani zanadávat, protože ten blbeček odvedle se může potrhat smíchy. „IDIOT“
Aby toho nebylo málo, zavadím o kliku od chlívku a přistanu rovnou obličejem do výkalů. S tak báječnou pleťovou maskou běžím domů. Jenže v tom zmatku, úplně na opačnou stranu, tudíž se ocitám v cizí zahradě, o níž nemám ani páru. V domnění, že je to náš dům, zlostně buším na dveře. Po chvíli mi otevře postarší paní s čočmeny, jak popelníky na cigára a praví: DOBREJ…DEK MÁM PLNOU PRDEL…ZKUSTE SOUSEDY!!! Čumím na ní jak vyoraná myš a k tomu ještě s otevřenou chlebárnou. Pak v rychlosti nahodím hollywoodský úsměv a vykoktám ze sebe: JÁ…JÁ…JÁ…NE…NE…NEJSEM PO…PO…POCHYBNÝ PRO…PRODAVAČ DE…DEK! Babka se na mě zkoumavě podívá a pak dodá: POČKEJ, TI NĚCO, DÁM! A ušklíbne se. Nestačím se ani divit, ze dveří se na mě řítí pes, nápadně připomíná krvežíznivého vlkodlaka. V šoku vyběhnu na cestu a řvu, jak kdyby mi šlo o život. TO MĚ POSER…vždyť mi o něj jde!
V tom spěchu si nevšimnu, že dva urostlí chlápci nesou sklo. Řítím se rovnou na ně, asi 50 km/h . Nestačím uhnout na stranu a v plné rychlosti se připlácnu na sklo. Za jiných okolností bych se řehnila, jak blbá, ale teď na to nebylo ani pomyšlení. Hafan dopadl mnohem hůř, skončil v hromadě odpadků, kterou zrovna vyvážely na opačný konec města. Celá pochroumaná ihned beru roha! Stačím jen zaslechnout pronikavý astmatický smích. Bože, ta ostuda!
Běžím, co mi nohy stačí, se slzami v očích prudce otevřu dveře, seru na vyzutí bot a vlítnu rovnou do obýváku. Tam na mě čeká nemilé překvapení, sotva se vzpamatuju, už objímám našeho souseda v domnění, že je to táta. Bulím a naříkám, jak malá Jaruna! Pak jako blesk z čistého nebe, mě probere čísi hlas. ANDREJKO…TO BUDE OMYL! Přes potok slz si nemůžu vybavit, koho vlastně držím kolem pasu. Zbystřím pohledem směrem nahoru a málem mě klepne pepka, jak se zděsím! Celou dobu vzlykám v náruči souseda, který je jen tak mezi náma, úplně nahý. Maska mezitím opadla a já celá rudá jak indián, na něj zírám a koktám omluvu: P…P…P…PROMIŇTE, JÁ…JÁ…NE…NE…NECHTĚLA! Celá nesvá odkráčím ven. Soused na mě ještě volá, jestli jsem O.K.?! Naznačím, že 100% HAPPY, a posléze se šourám domů.
Jen co se objevím u branky, mamča spráskne ruce a bombarduje mě svými hemzy. V tom mě popadne za krk jak králíka a vede mě rovnou do koupelny. Tam dostanu přes držku, za drzá slova typu: MĚ TÁHNEŠ JAK KUS HADRY…JEŠTĚ NĚJAKÉ ZÁŽITKY Z NATÁČENÍ…APOD. Teď mám pro změnu ksicht celý od krve, a pak už vidím jen tmu.
Je ticho jak v hrobě. Z ničeho nic, se probudím jako ze snu! Nade mnou stojí kamarádka Jája a usmívá se jako ti ufoni…OD UFA K UFU. Sice mě všecko bolí, ale i tak jí úsměv oplatím. Najednou si uvědomím, že ležím na posteli v nemocnici, podle mámy s otřesem mozku, modřinami atd. Pak se na mě všichni podívají a začnou se brutálně smát! Jajda ještě dodá: HOTOVÁ KUKAJDA!!! *:D Od té doby mi neřeknou jinak, než KUKAJDA! *:))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

KONEC…