Zimní krajina
Zimní krajina
Zimní krajina
V životě lidském je mnoho chvil, které si daný člověk snaží vyrýt do paměti. Aby mohl vzpomínat u svého krbu se šálkem kávy, když je starej a senilní. V takové to okamžiky vypráví své příběhy vnoučatum, a sám vzpomíná zda - li to tak bylo nebo nebylo. Chvíle které si člověk chce nebo musí pamatovat, je příliž hodně, i když to jsou mnohdy maličkosti nebo velké věci, při kterých šlo o životy druhých. Jedno je ale jisté, lidský mozek je nekonečný, pro některé lidi nevýznamný, a přitom je to věc, bez které by život nebyl životem.
Píše se rok devatenácet padestát dva, v jedné malé, zapadlé vesnici, žije rodina. Rodina je to normální jako každá jiná, v které je základem dědeček, poněm hned nastupuje otec s matkou, a končí u dvou dětí. Oba dva jsou bráchové, jeden, ten mladší, se jmenuje Vašek. Dnes je mu kolem šedesáti let, ale tehdy mu bylo pouze šest let. Druhý dítě, nejstarší, má za svím příjmením jméno Martin, tomu dnes je více jak sedmdesát let, ve dvaapadesátým mu bylo třináct let. Tato rodina žila v malém domku daleko od města. Dům vlastnili se zahradou, která spíše připadala jako nezorané pole s trochou trávy. Na kalendáři datum ukazoval osumnáctýho šestý, tedy doba kdy měly děti prázdniny. Den se chýlil ke konci, malý Vašek odešel po vyčištění zubu do svého pokoje, nejdříve se ještě předtím podíval z okna. Viděl jen nazelenavou trávu a tmu kolem. Tajně, každý večer, chodil k oknu, vyhlížet zdali, jestli se mu jeho přání splnilo. Takhle se chodil dívat už půl roku, začal stím od vánoc. Zatím se jeho přání nevyplnilo, přitom bylo prosté a skromné, chtěl jen zase zažít padající sníh na jeho dvorku, a užit si zimu, ovšem se mu to neplnilo. Po dvou minutách odešel do svého pokoje, šel si lehnou, a nechal si zdát hezké sny o sněhu. Jeho pokoj měl tvar méleho čtverce, dvě malá okna, a spoustu plakátu. Skoro celý pokoj zabírala postel, do pokoje se mu proto vešla jen jedna skříň a transistor. V prostředku mu místo vzal stůl ze dřeva.
Ráno ho vzbudilo několik linoucích se hlasů dětí, vycházející z venku. Lehce ho hlasy pobodávaly do ušních bubínku, z kterých nemohl dál spát. Vstal z postele, protáhl se, odhodil medvídka na zem, a vyběhl z pokoje. Ospalím krokem došel ke dveřím, za kterými ležela zahrada. Jako každé ráno musel tenhle malý chlapec vykonat své potřeby. Na to aby tyhle potřeby vykonal, musel vyjít z domova, přejít přes zahradu, vystoupat pár schůdku, aby mohl na záchod. To byla snad jediná věc která se dala upřít na tomhle domu. Vašek vzal za železnou kliku, pootevřel dveře, ale cosi mu vtom bránilo pokračovat dál. Utřel si ruce od potu, potom více zabral, nohama se opřel o botník, nakonec se mu povedlo dveře více pootevřit. Do domu se, dírou mezi dveřmi a domem, dostal čerstvě napadnutý sníh. Sníh, pomyslel si Vašek, a rychle si nazul své boty do lesa. Vběhl do bělavého sněhu, paprsky slunce vydávající světlo na zemi, se odrazila od sněhu, a obratem přístáli na Vaškovo očích. Tím zakolísal, a spadl. Nakonec se mu to podařilo. Na onen záchod se dostal.
V kuchyni již byla celá rodina, až na Vaška, pohromadě, právě vzbuzená rodina snídala vejce na tvrdo a chléb. Mokrý a nadšený Vašek se dostavil do kuchyně ke snídani, na nic nečekal, a začal promlouvat na všechny:
"Viděli jste ten sníh venku?"
Místností se rozneslo ticho, do té doby než tatínek zvolal:
"Přídu pozdě do práce."
Oblečen do svátečního kvádra, se vydal vstříc své práci. Do rozhovoru dědy s Martinem se vmísil Vašek.
"Co budem děla dědo?"
"No co. Pujdem stavět sněhuláka. Bež se teple obléknout."
Nejdříve se Vašek najedl, potom odešel do svého pokoje. Sundal ze sebe pižamo se vzorkem medvědů, a začal se oblékat do svých zimních šatů. Na sebe si navlékl modré oteplovačky, na ně potom jeden vlněný svetr, záda zakryl bundou, jako pokrývku hlavy si vzal barevnou čepici s bambulí, rukavice, boty. Takhle oblečen vyšel na zahrudu, vyčekávat dědu, který přišel za deset minut oblečen kožichu a klobouku, kožich mu sahal až na zem, takže nebylo vidět jaké ma na sobě boty. Než začali stavět, koukli se mezitím na tatinka, jak ve sněhu hledá stracené auto. Nijak výjimečně se mu to nedařilo, a on dostával vetší a větší záchavat paniky, z toho že příde pozdě do práce. Dědeček s vnukem ho škádlili, posmívali se mu, a i jinak mu dávali na jevo že je v koncích. Avšak se mu zdařilo auto najít, když omylem vrazil do něčeho tvrdého svou nohou, to se ukázalo jako jeho přední nárazník od auta, auto bylo zakryté haldou sněhu. Vašek s dědou začli stavět sněhuláka, nejmladší vnuk dědy nebyl moc vzručný, a koule na sněhuláka se mu nadařilo vyválet. Spíše ty koule vypadali jako tři čtverce, děda vběhl do baráku, hned z něho přišel ven a přinesl pravítko jako náhražku nosu. Vašek ho zapomocí dědy strčil do hlavi sněhuláka. Hned poté začlo mrholit, to se rychle změnilo v husté sněžení. Jako bodnutý včelkou utíkali oba dva domů do tepla. Vašek si šel hrát s mrkacími panenkymi do pokoje, a děda šel pomáhat s obědem do kuchyně.
Takhle mrholilo celý týden, než započal den soboty. Dny v sobotu neměl nikdo z rodiny rád, to byl den kdy se v domě muselo uklízet, utírat prach. Malého Vaška se to nijak moc netýkalo, ale ostatních ano. Nejdříve započali dopoledne sešlostí celé rodiny v obývacím pokoji. Maminka začala dávat všem úkoly, když úkoly byli rozdány, ještě dodala:
"Před chodníkem by to chtělo odklidit sníh, kdo by to vzal, za menší kapesné ve výši pěti korun?"
"Tak třeba já." Přihlásil se dobrovolně Martin.
Ani né proto že by chtěl, ale proto že by si rád přividělal. Otec s Vaškem vyrazili spolu bruslit na led, jen proto aby doma nepřekáželi. U rybníku si tatínek kleknul na břeh, a zdáli koukal, na syna jak bruslý. Vašek nedbal upozornění otce, že je dál led tenčí, a ani to že neumí zas tak bruslit, a vydal se k druhýmu břehu. To se mu stalo osudným, v pulce se propadl do ledu, na necelých půl minuty byl bez čerstvího vzduchu. Ještě než se propadl, slyšel zdáli tatínka:
"Vydrž vašku, už běžím."
Tenhle okamžik byl pro něho osudným, a nikdy se stím nevyrovnal, od té doby trpil strachem z rybníku. Když ostatní děti se šli koupat, on byl sám doma, a bál se jakékoliv klepání, s kterým čekal že přijde někdo, a kté vodě ho donutí jít. Vašek se náhle probudil v nějaké cizí místnosti, ve které byli bílé postele, nějaké přístroje, a všude bylo slyšet tikot hodin. Tikot narušoval jen zvuk, který vaškovi připomínal listování stránek. Otočil se na druhý bok, rozmazaně se koukal po celé pravé straně pokoje. Kdosi ho v tom vyrušil, známej hlas kterej znal dobře a věrohodně, na druhý posteli ležel Vaškovo starší bratr Martin, a pročítal si komix.
"Martine jsi to ty?"
"Ano jsem, už jsi vzhůru?"
"Jo jsem, ale co tu děláš, a kde to jsem?"
"Jsi v nemocnici. A já se sem dostal s mírným zápalem plic. Protože jsem celých dvaačtyřicet hodin čistil chodník, to ovšem bylo zbytečné, páč začlo chumelit znovu, ale já se nevzdal, svích pět korun jsem prostě chtěl mít, no a to je celé."
Ještě den si vašek poležel v nemocnici, než mohl odejít domů. Doma ho čekalo vřelé přivítáni, úklidem svého pokoje. Martin uvididěl, ucítil teplo domova až po dvou dnech. Ještě krapet pokašlával, ale postupem času se to zmírňovalo. Jak čas plynul, a dny se zbíhaly, objevil se pátek. Den kdy děda trávý s Vaškem svůj volný čas, pokaždé ho děda brával na výlety. V to ráno se děda podíval do kalendáře, na kterém datum ukazoval přesně šestýho sedmí. To začínají růst houby, řekl si, a šel pro vaška. Nachystáný Vašek již na dědu čekal v kuchyni.
"Dnes pojedeme autem, do lesa zbírat houby."
"A ty umíš řídit dědo?"
"Jasně že jo, před dvaceti lety jsem řídil jako tvuj tatínek, to se přece nezapomína jenom tak."
Oba dva nastoupili do uata, dědovi se na čtvrtý pokus podařilo nastartovat. Rozjeli se skrz otevřená vrata na silnici. Za pul hodiny dorazili do místního lesa, děda vyndal ze zadních sedadel košik, nůž. Ačkoliv bylo léto, houby se dědovi vyhýbali. Přes hustej sních nebylo na zem ani vydět, a Vašek občasně zabořoval. Ani po hodince strávené hledáním, se jim nic najít nepodařilo. Vaškovi i dědovi začínolo být vědší zima, rozhodli se proto že z lesa odjedou. Ale stárnoucí mozek, ukryt před zrakem, ve svraštělé schránce člověka, který onen mozek chránil, vysluhoval. Ať dělal co dělal, nemohl si děda vzpomenout kam zaparkoval uato. Hledání hub vyměnili za hledáni auta, hodně jim také stěžovala nově padající sníh. Děda byl již zoufalý, a promrzlí stejně jako Vašek, naokonec auto objevil. Když zakopl o malý pařez, a hlavou narazil do předních dveří. Vašek začal sních odhazovat z auta, děda ležel nemotorně na zemi. Jakmile děda zahlíd odkryté auto, nastoupil do něj. Chvíli cěkal, až se bolest hlavy vytratí, po několika hodinách se bolest utlumila. Otřeů si krev z čela. Nastartoval, a vyrazili k domovu. Doma si zděšený děda vzal své prášky, o kterých nevěděl ani kčemu jsou, jediné co věděl, že mu hodně pomáhajý. Dny utíkaly, a za týden přišlo teplo. Snih se pozvolna strácel, rtu't v teploměru navyšovala svoji la'tku, a lidé mohly chodit v kra'tasech. A mikiny nechali ve skříni.
Konec
V životě lidském je mnoho chvil, které si daný člověk snaží vyrýt do paměti. Aby mohl vzpomínat u svého krbu se šálkem kávy, když je starej a senilní. V takové to okamžiky vypráví své příběhy vnoučatum, a sám vzpomíná zda - li to tak bylo nebo nebylo. Chvíle které si člověk chce nebo musí pamatovat, je příliž hodně, i když to jsou mnohdy maličkosti nebo velké věci, při kterých šlo o životy druhých. Jedno je ale jisté, lidský mozek je nekonečný, pro některé lidi nevýznamný, a přitom je to věc, bez které by život nebyl životem.
Píše se rok devatenácet padestát dva, v jedné malé, zapadlé vesnici, žije rodina. Rodina je to normální jako každá jiná, v které je základem dědeček, poněm hned nastupuje otec s matkou, a končí u dvou dětí. Oba dva jsou bráchové, jeden, ten mladší, se jmenuje Vašek. Dnes je mu kolem šedesáti let, ale tehdy mu bylo pouze šest let. Druhý dítě, nejstarší, má za svím příjmením jméno Martin, tomu dnes je více jak sedmdesát let, ve dvaapadesátým mu bylo třináct let. Tato rodina žila v malém domku daleko od města. Dům vlastnili se zahradou, která spíše připadala jako nezorané pole s trochou trávy. Na kalendáři datum ukazoval osumnáctýho šestý, tedy doba kdy měly děti prázdniny. Den se chýlil ke konci, malý Vašek odešel po vyčištění zubu do svého pokoje, nejdříve se ještě předtím podíval z okna. Viděl jen nazelenavou trávu a tmu kolem. Tajně, každý večer, chodil k oknu, vyhlížet zdali, jestli se mu jeho přání splnilo. Takhle se chodil dívat už půl roku, začal stím od vánoc. Zatím se jeho přání nevyplnilo, přitom bylo prosté a skromné, chtěl jen zase zažít padající sníh na jeho dvorku, a užit si zimu, ovšem se mu to neplnilo. Po dvou minutách odešel do svého pokoje, šel si lehnou, a nechal si zdát hezké sny o sněhu. Jeho pokoj měl tvar méleho čtverce, dvě malá okna, a spoustu plakátu. Skoro celý pokoj zabírala postel, do pokoje se mu proto vešla jen jedna skříň a transistor. V prostředku mu místo vzal stůl ze dřeva.
Ráno ho vzbudilo několik linoucích se hlasů dětí, vycházející z venku. Lehce ho hlasy pobodávaly do ušních bubínku, z kterých nemohl dál spát. Vstal z postele, protáhl se, odhodil medvídka na zem, a vyběhl z pokoje. Ospalím krokem došel ke dveřím, za kterými ležela zahrada. Jako každé ráno musel tenhle malý chlapec vykonat své potřeby. Na to aby tyhle potřeby vykonal, musel vyjít z domova, přejít přes zahradu, vystoupat pár schůdku, aby mohl na záchod. To byla snad jediná věc která se dala upřít na tomhle domu. Vašek vzal za železnou kliku, pootevřel dveře, ale cosi mu vtom bránilo pokračovat dál. Utřel si ruce od potu, potom více zabral, nohama se opřel o botník, nakonec se mu povedlo dveře více pootevřit. Do domu se, dírou mezi dveřmi a domem, dostal čerstvě napadnutý sníh. Sníh, pomyslel si Vašek, a rychle si nazul své boty do lesa. Vběhl do bělavého sněhu, paprsky slunce vydávající světlo na zemi, se odrazila od sněhu, a obratem přístáli na Vaškovo očích. Tím zakolísal, a spadl. Nakonec se mu to podařilo. Na onen záchod se dostal.
V kuchyni již byla celá rodina, až na Vaška, pohromadě, právě vzbuzená rodina snídala vejce na tvrdo a chléb. Mokrý a nadšený Vašek se dostavil do kuchyně ke snídani, na nic nečekal, a začal promlouvat na všechny:
"Viděli jste ten sníh venku?"
Místností se rozneslo ticho, do té doby než tatínek zvolal:
"Přídu pozdě do práce."
Oblečen do svátečního kvádra, se vydal vstříc své práci. Do rozhovoru dědy s Martinem se vmísil Vašek.
"Co budem děla dědo?"
"No co. Pujdem stavět sněhuláka. Bež se teple obléknout."
Nejdříve se Vašek najedl, potom odešel do svého pokoje. Sundal ze sebe pižamo se vzorkem medvědů, a začal se oblékat do svých zimních šatů. Na sebe si navlékl modré oteplovačky, na ně potom jeden vlněný svetr, záda zakryl bundou, jako pokrývku hlavy si vzal barevnou čepici s bambulí, rukavice, boty. Takhle oblečen vyšel na zahrudu, vyčekávat dědu, který přišel za deset minut oblečen kožichu a klobouku, kožich mu sahal až na zem, takže nebylo vidět jaké ma na sobě boty. Než začali stavět, koukli se mezitím na tatinka, jak ve sněhu hledá stracené auto. Nijak výjimečně se mu to nedařilo, a on dostával vetší a větší záchavat paniky, z toho že příde pozdě do práce. Dědeček s vnukem ho škádlili, posmívali se mu, a i jinak mu dávali na jevo že je v koncích. Avšak se mu zdařilo auto najít, když omylem vrazil do něčeho tvrdého svou nohou, to se ukázalo jako jeho přední nárazník od auta, auto bylo zakryté haldou sněhu. Vašek s dědou začli stavět sněhuláka, nejmladší vnuk dědy nebyl moc vzručný, a koule na sněhuláka se mu nadařilo vyválet. Spíše ty koule vypadali jako tři čtverce, děda vběhl do baráku, hned z něho přišel ven a přinesl pravítko jako náhražku nosu. Vašek ho zapomocí dědy strčil do hlavi sněhuláka. Hned poté začlo mrholit, to se rychle změnilo v husté sněžení. Jako bodnutý včelkou utíkali oba dva domů do tepla. Vašek si šel hrát s mrkacími panenkymi do pokoje, a děda šel pomáhat s obědem do kuchyně.
Takhle mrholilo celý týden, než započal den soboty. Dny v sobotu neměl nikdo z rodiny rád, to byl den kdy se v domě muselo uklízet, utírat prach. Malého Vaška se to nijak moc netýkalo, ale ostatních ano. Nejdříve započali dopoledne sešlostí celé rodiny v obývacím pokoji. Maminka začala dávat všem úkoly, když úkoly byli rozdány, ještě dodala:
"Před chodníkem by to chtělo odklidit sníh, kdo by to vzal, za menší kapesné ve výši pěti korun?"
"Tak třeba já." Přihlásil se dobrovolně Martin.
Ani né proto že by chtěl, ale proto že by si rád přividělal. Otec s Vaškem vyrazili spolu bruslit na led, jen proto aby doma nepřekáželi. U rybníku si tatínek kleknul na břeh, a zdáli koukal, na syna jak bruslý. Vašek nedbal upozornění otce, že je dál led tenčí, a ani to že neumí zas tak bruslit, a vydal se k druhýmu břehu. To se mu stalo osudným, v pulce se propadl do ledu, na necelých půl minuty byl bez čerstvího vzduchu. Ještě než se propadl, slyšel zdáli tatínka:
"Vydrž vašku, už běžím."
Tenhle okamžik byl pro něho osudným, a nikdy se stím nevyrovnal, od té doby trpil strachem z rybníku. Když ostatní děti se šli koupat, on byl sám doma, a bál se jakékoliv klepání, s kterým čekal že přijde někdo, a kté vodě ho donutí jít. Vašek se náhle probudil v nějaké cizí místnosti, ve které byli bílé postele, nějaké přístroje, a všude bylo slyšet tikot hodin. Tikot narušoval jen zvuk, který vaškovi připomínal listování stránek. Otočil se na druhý bok, rozmazaně se koukal po celé pravé straně pokoje. Kdosi ho v tom vyrušil, známej hlas kterej znal dobře a věrohodně, na druhý posteli ležel Vaškovo starší bratr Martin, a pročítal si komix.
"Martine jsi to ty?"
"Ano jsem, už jsi vzhůru?"
"Jo jsem, ale co tu děláš, a kde to jsem?"
"Jsi v nemocnici. A já se sem dostal s mírným zápalem plic. Protože jsem celých dvaačtyřicet hodin čistil chodník, to ovšem bylo zbytečné, páč začlo chumelit znovu, ale já se nevzdal, svích pět korun jsem prostě chtěl mít, no a to je celé."
Ještě den si vašek poležel v nemocnici, než mohl odejít domů. Doma ho čekalo vřelé přivítáni, úklidem svého pokoje. Martin uvididěl, ucítil teplo domova až po dvou dnech. Ještě krapet pokašlával, ale postupem času se to zmírňovalo. Jak čas plynul, a dny se zbíhaly, objevil se pátek. Den kdy děda trávý s Vaškem svůj volný čas, pokaždé ho děda brával na výlety. V to ráno se děda podíval do kalendáře, na kterém datum ukazoval přesně šestýho sedmí. To začínají růst houby, řekl si, a šel pro vaška. Nachystáný Vašek již na dědu čekal v kuchyni.
"Dnes pojedeme autem, do lesa zbírat houby."
"A ty umíš řídit dědo?"
"Jasně že jo, před dvaceti lety jsem řídil jako tvuj tatínek, to se přece nezapomína jenom tak."
Oba dva nastoupili do uata, dědovi se na čtvrtý pokus podařilo nastartovat. Rozjeli se skrz otevřená vrata na silnici. Za pul hodiny dorazili do místního lesa, děda vyndal ze zadních sedadel košik, nůž. Ačkoliv bylo léto, houby se dědovi vyhýbali. Přes hustej sních nebylo na zem ani vydět, a Vašek občasně zabořoval. Ani po hodince strávené hledáním, se jim nic najít nepodařilo. Vaškovi i dědovi začínolo být vědší zima, rozhodli se proto že z lesa odjedou. Ale stárnoucí mozek, ukryt před zrakem, ve svraštělé schránce člověka, který onen mozek chránil, vysluhoval. Ať dělal co dělal, nemohl si děda vzpomenout kam zaparkoval uato. Hledání hub vyměnili za hledáni auta, hodně jim také stěžovala nově padající sníh. Děda byl již zoufalý, a promrzlí stejně jako Vašek, naokonec auto objevil. Když zakopl o malý pařez, a hlavou narazil do předních dveří. Vašek začal sních odhazovat z auta, děda ležel nemotorně na zemi. Jakmile děda zahlíd odkryté auto, nastoupil do něj. Chvíli cěkal, až se bolest hlavy vytratí, po několika hodinách se bolest utlumila. Otřeů si krev z čela. Nastartoval, a vyrazili k domovu. Doma si zděšený děda vzal své prášky, o kterých nevěděl ani kčemu jsou, jediné co věděl, že mu hodně pomáhajý. Dny utíkaly, a za týden přišlo teplo. Snih se pozvolna strácel, rtu't v teploměru navyšovala svoji la'tku, a lidé mohly chodit v kra'tasech. A mikiny nechali ve skříni.
Konec
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.