PŘÍBĚH VELKÉ LÁSKY

Anotace: spíš satirické a snad i trochu humorné

Nad D… se toulaly mraky. Pojednou inspirovány děním v uličkách města počaly se spolu mazlit a miliskovat, až počaly. Mraků tak bylo čím dál víc, a poněvadž když počet mraků vzroste neúnosně, začnou mezi sebou obláčky bojovat (opět inspirované lidmi), zranění pak krvácí a na zemi prší. Nad městem tedy pršelo, hlučně a neomaleně.
Nad polem, asi padesát mil vzdáleném od D…, však nepršelo, což bylo dobře. Právě tam totiž 315. pěší pluk německého Wehrmachtu útočil na francouzské jednotky ustupující k zákopům. Za dosavadních 414 dnů války se fronta v těchto místech hnula sedmašedesátkrát, a to na pásu šíře zhruba 349,5 metru. Vždy, v průměru přibližně za 6,179 dnů vojáci opouštěli dobyté zákopy a stěhovali se do těch opuštěných za sebou. Tak teď chrabří Francouzi ustupovali tam, kde před týdnem spali. Jean-Piere Rieux byl rád, zapomněl si totiž v minulých zákopech kartáč na boty (což bylo takřka neospravedlnitelné – jestli na něco velitelé opravdu dbali, bylo to vzezření mužstva. Vojáka dělá vojákem čistá a vyleštěná obuv. Obzvlášť tady, před Němci museli úzkostlivě dbát na vizáž, co by si v učebnicích historie pomysleli, vidouce, kterak národní hrdinové padající za svobodu vlasti padají se špinavými bagančaty?). Jean-Piere Rieux byl takřka zoufalý. Celý týden doufal, že se situace nezmění a za týden budou opět silnou německou ofenzívou zatlačeni do původních pozic. To by byla opravdu smůla, kdyby se teď, když je Rieux bez kartáče, průběh války zvrtl ve prospěch galských kohoutů.
Naštěstí tok událostí neplánoval zrovna teď vybřednout ze zajetých kolejí (i když chvilku byl v pokušení si z Jeana-Piera vystřelit). Vojín se těšil, až se opět shledá se svým kartáčem, dělilo ho od něj jen asi 118 metrů ústupu. Nevěděl však, že vzdor příznivě se vyvíjejícím válečným aktivitám, již kartáč neuvidí. Tedy ne dnes. Zrovna v této chvíli totiž jeden z německých vojáků (Ctimír se jmenoval, byl původem z Čech – ano Češi byli vždy spolehliví – a byl to žid, musel absolvovat pohovor u samotného Adolfa Sknírkem, aby mu bylo povoleno angažovat se v těchto bojích), tak tento Ctimír zrovna vší silou zahodil granát (samo sebou odjištěný), který ke vší smůle dopadl na záda Jean-Piere Rieuxe. Rieux měl veliké štěstí v tomto neštěstí, ne že by ho granát neroztrhal, ale Francouz jej na poslední chvíli zahlédl a otočil se zády a chtěl prchnout (což už však nestihl, neboť dilatace času, jak ji popsal JedenStein, platí, stejně jako všechny ostatní fyzikální zákony, jen pro ty, kdo je znají a přijmou. Jinak by se také tento příběh vůbec nemohl odehrát.) Kdyby tak Rieux neučinil (otočení se), granát by jej zasáhl do oblasti podbřišku, asi 8,3 centimetru od velmi citlivého místa, na které jsou muži velmi hákliví (a též patřičně hrdí). To by byla opravdová smůla zemřít, a ještě si nechat roztrhat pytlík. Granát tedy nechal Rieuxův pytlík vcelku (nutno podotknout, že se jednalo o druhý největší kus, jenž z vojáka ostal). K obrovskému údivu Rieuxových spolubojovníků, kteří o týden později zase putovali touto cestou (avšak v opačném směru), Jean-Piere přežil. Přesněji řečeno ona největší ostalá část – noha utržená ve vzdálenosti kol 9,34 centimetrů nad kolenem. Od kolena dolů byla takřka v pořádku (až na nehorázně zablácenou a zakrvácenou botu!). Jen v oblasti stehenní ven, jaksi nepatřičně, čouhaly šlachy, kousky zahnívajícího masa a nažloutlá kost. Po týdnu byl Rieux vyčerpaný a dehydratovaný, ale žil. Okamžitě jej odeslali do nemocnice v D…, kde pracovala mimo jiné i doktorka Perleťová, největší odbornice v otázce protéz.
Měsíc na to, byl Jean-Piere Rieux zdráv, k jeho pravé, přeživší noze mu doktorka Perleťová pořídila protézu těla – plně funkčního a na míru, podle pacientových přání. Dokonce mu vytvořila i mateřské znaménko na levé lopatce, tak jak jej zdědil po matce. Náhrada Rieuxova těla byla téměř k nerozeznání od původního těla, ona pravá, původní, dolní končetina si práci paní doktorky nemohla vynachválit. A tak se stalo, že se Jean-Piere do paní doktorky zamiloval.
Zde bychom asi měly blíže popsat paní doktorku Perleťovou, když už se do ní hrdina našeho vyprávění tak vroucně zamiloval. Nuže, pravdou je, že byla velmi krásná (však také celý život jen studovala, a tak si mohla dovolit ve zralém věku vypadat vyloženě jako krasavice, neopotřebovaně). Proporčně bylo její tělo utvářeno jako podle šablony antických kalokagathií. Přiměřeně dlouhé údy, příjemně modelované boky, útlý, nikoliv však vyhublý pás, kyprá, svěží a pevná ňadra, jednoduše radost pohledět. Není se čemu divit, že náš Rieux propadl jejím zeleným očím. Těžce nesl, když jej propustili z nemocnice do vojenské ubytovny, naštěstí ho však čekal ještě další měsíc rehabilitací a cvičení ve společnosti Perleťové krásky. Mimo nemocnici kráčel jako bez duše, smutný, nic jej netěšilo; pookřál vždy jen v blízkosti paní doktorky. Těšil se na každé setkání, nemohl dospat, v noci se probouzel nedočkavostí, zkrátka trpěl jako kotě. Takhle mizerně se necítil ani, když ležel na bojišti na pokraji smrti a pršelo na něj tři dny vkuse. Rozhodl se, že musí své milované vše říct.
Počkal si tedy na ni jednou po cvičení, odebrali se do její kanceláře, a tam jí Rieux vyjevil své nejhlubší city. Básnil a zdobil ji těmi nejvelkolepějšími přívlastky, opěvoval ji, popisoval nesmrtelnost své lásky, plamennými slovy jí na tváři vykouzlil potěšený, lehce červenající se úsměv. Byl vyčerpán tím proslovem, svými city, byl ale šťastný, zamilovaný. Zamilovaně se tedy zahleděl do jejích okouzlujících očí, odmlčel se.
„To je krásné,“ zašvitořila uzarděně a nesměle, „ale já nemohu tvé city opětovat, pochop. Jsem ráda, žes‘ mi to řekl, cením si tvé upřímnosti.“ Jean-Piere na ni hleděl, bledší než obvykle. „Ty jsi muž, a já žena. Chápej, nikdy by to mezi námi nefungovalo. Jsme každý jiný, nerozuměli bysme si.“
Rieux tomu nemohl věřit, to je přeci nesmysl! A také jí to tak řekl.
„No dobrá, to by možná tolik nevadilo, ale vždyť víš, já jsem na tebe stará, ty jsi mladý, máš život před sebou!“
Jean-Pierovi bylo jasné, že se vymlouvá a nechce říct pravdu. Vždyť je jen o deset let starší, to není žádný rozdíl, kolik takových vztahů normálně funguje! Neznal sice žádný, ale jistě jich je mnoho. Napadlo ho, že ho nechce, protože je mrzák, invalida s protézou.
„Ne, kdepak, tak to není. Jsi nejlepší protéza, jakou jsem kdy vyrobila. Opravdu, přísahám, jen… Dobrá přiznám se ti, prostě, já jsem doktorka a ty jsi můj pacient. Mezi námi nikdy nemůže být žádný jiný vztah, než tento, takto byl osud napsán.“ Rieux byl zdrcen tou pravdou, věděl to od začátku, jen si nechtěl přiznat, že tak to na světě chodí.
Život pro něj ztratil smysl, nevěděl, proč přežil, když mu bylo souzeno prožít tuto hořkou zkušenost. Navíc, poněvadž byl již tělesně zdráv a způsobilý k boji, musel zpět na frontu. Shledal, že situace se v nejmenším nezměnila, stále probíhalo pravidelné stěhování národů v týdenních intervalech. Navíc jeho kartáč na boty byl ztracen. Vzal si jej Rieuxův kamarád, aby se o něj postaral a kartáč nepelichal samotou a steskem po Jean-Pierovi. Bohužel však padl do německého zajetí. A ti špindírové nemají pochopení pro noblesu čistých bot. Rieuxovi se dočista zhroutil svět. Věděl, že kartáč se se zajetím nesmíří, udělá přesně to, co si přečetl v Pěně dní – strčí hlavu do tlamičky nejbližší kočce, která rozprostřevši ocas přes chodník, bude čekat, až kolem půjde jedenáct slepých holčiček ze sirotčince sv. Ambrože.
Na svou paní Perleťovou, stejně jako na kartáč na boty, nedokázal zapomenout ani s postupem času v běsnění periodického přemisťování. Moc se mu po nich stýskalo, kartáč byl ztracen, rozhodl se však, že musí zase vidět alespoň svou jedinou životní lásku.
Při jednom útoku, nenápadně, aby nebyl považován za dezertéra, si tedy ustřelil nohu. Přibližně 9,34 centimetrů nad kolenem.