Továrník Kašpar

Anotace: Burleska o přísném továrníku, odborech a dělnictvu aneb Jak všichni budou nakonec spokojeni

Sbírka: Ad Absurdum

Ve velkodílně u Kašpara se odjakživa vyráběly samé šmejdy a nedodělky. Už dědeček Kašparova pra-prastrýce prosperoval skvěle s touhle živností a tradice to byla věru pěkná. Nesla tolik peněz, že by jeden nevěřil, ani kdyby mu to bylo zjeveno někým na způsob Ježíška.
Ale nemyslete si: ačkoli byl továrník Kašpar těžce za vodou, přeci nebyl z těch, kdo se jenom válí v pohodlném pokojíku své skvělé rezidence či v náručí paniček, co podlehly kouzlu mužného kapitálu. Nikoli, Kašpar byl zplna oddán své práci a bral poslání kapitalisty velice vážně. Neustále procházel výrobou a kontroloval, kontroloval a kontroloval. Nosil si s sebou takový malý bičík vlastní výroby, kterým byl hotov bez váhání udeřit kohokoli, kdo se mu zdál v práci třeba jen nepatrně zaostávat. Nesmírně rád mlátil Kašpar svým bičíkem také ty, kteří si při práci nezpívali radostí nebo se dokonce – bůh chraň! – vůbec neusmívali: vskutku, pojal-li Kašpar podezření, že se někdo z jeho dělníků netěší zbytečnou prací a námahou, jakou výroba hnusných zpotvořenin a nejrůznějších šmejdů na vyhození přinášela, hned ho vztekle praštil (a často i vícekrát za sebou; po pravdě řečeno, vždy řezal takového ničemníka tak dlouho, dokud se ten nezačal konečně usmívat a radovat).
Takže se v Kašparově továrně všichni jen smáli a těšili ze své roboty a jejich zpěv by býval byl slyšet na míle daleko nebýt toho, že jej zadřené a zrezlé tovární mašiny nadobro pohřbily pod svým nezdravým lomozem.
Všechno ale nešlo tak hladce, jak byste si mohli pomyslet po přečtení tohoto úvodu. A pokud vás překvapuje, že tohle byl zatím jen úvod a nikoli ještě celá vyprávěnka, nedá se nic dělat a prostě budete překvapeni. Ten příběh, který se udál jednoho tuze perného pracovního podvečera, nelze totiž jen tak pominout a tvářit se, že v Kašparově dílně je vše v pořádku jako za časů dědečka jeho pra-prastrýce!
Běda! Stalo se jednou, že jakýmsi škodolibým zázrakem vypadl ze stroje nikoli šmejd, nýbrž hezký a vpravdě funkční výrobek. Dělník, který zrovna sloužil u toho pásu, zprvu vykřikl zděšením a zakryl si oči. Pak ovšem, veden snad nějakou vyšší ďábelskou vůlí či zvůlí, dokázal oči přece otevřít a dokonce i ruku na ten pěkný kousek vztáhnout. A co se nestalo! Vůbec se nepodřel o ostré kovové hrany: vždyť ten kus je měl zaoblené, jako by je byl kdosi piloval a snad i jinak opracovával! Dělník se lekl a výrobek upustil. Ten se měl pochopitelně hned rozpadnout, neboť na krabičce mělo chybět devět z deseti šroubů, avšak hle! – Krabička je smontována docela a pád hladce přestála!
„Neštěstí!“ vykřikl dělník, „stalo se neštěstí! Hrůza! Konec světa!“ Považoval totiž nenadálý vznik kvalitního výrobku za neklamnou předzvěst apokalypsy. Ostatní se seběhli, aby se dozvěděli, co je příčinou tak zoufalého povyku, doufajíce nicméně, že o nic tak vážného nakonec nepůjde. Leč když na vlastní oči uviděli, že ona děsivá krabička je nalakovaná ze všech stran a nejen jediným ledabylým stříknutím kamsi téměř mimo ni, hned se zděsili stejně tolik, ne li více než onen nebožák, kterému prvnímu padla pod nos.
Ten strašný povyk přilákal i Kašpara. Továrník přilétl jako zdivočelý sup, ještě za běhu výrobek silně nakopl, aby napravil škodu, a pak se – byv zcela rudý, nepříčetně slintaje a skřípaje zuby – obrátil ke svému dělnictvu. „Kdo to udělal?! Kdo tohle udělal?!!! Vy chásko líná, zpropadená: ihned mi řekněte, kdo to udělal!!!“ řval jako tur ten zrazený továrníček.
Aby odvrátili jeho strašný lítý hněv od sebe, ukázali všichni svorně na onoho ubožáčka, co vskutku v inkriminovanou dobu sloužil u proklatého pásu. „Já za to nemohu!“ bránil se obětní beránek.
„Však já ti ukážu! Mařit práci tisíce ostatních, ty syčáku jeden!“ vřískl Kašpar a nedbaje vůbec svého dohlížecího bičíku, rovnou ho radši kopl přímo do nosu. Jenže poněvadž měl strašně slabou nohu (velkotovárníci ji totiž málokdy mají silnou), musel ho do stejného místa kopnout ještě nejmíň osmkrát, aby ho dočista zabil. „Tak! To máš za to, ty lumpe! Uf!“ – Docela se tím výkonem totiž zadýchal.
Byli tam toho času přítomni i odboráři a ti si nebyli jisti, zda si Kašpar počínal podle jejich gusta. Chvíli nad tím hloubali a pak jeden z nich k překvapení všech směle prohlásil: „Tohle je hrubé zacházení! Ten muž si to od vás nezasloužil!“
„Cože?!!!“ vykulil své jindy tak zapadlé oči továrník. „Cožpak nemám právo potrestat tak kolosální opomenutí?!“
„Trestat můžete, nikoli však takto přísně!“ odpověděl zcela rozhodně statečný odborář.
„Ha! To je vzpoura!“ vykřikl Kašpar. „Nechám vás všechny zmrskat! Chásko špinavá! Smraďoši leniví! Prašivé lemry! …“
Nicméně poněvadž byl ze všech těch chlapů, co kolem stáli po stovkách, ba tisících, zdaleka nejmenší, a těm to najednou jako mávnutím kouzelného proutku poněkud došlo, neodvíjely se následující události tak docela podle továrníkových představ. Dělníci se pochlapili a začali si stěžovat. „Moje dcera chodí doma nahá a mně to vadí, páč je starší než já a ty její visací prsa se mně hnusí!“ stěžoval si jeden.
„Správně!“ zvolal odborář vzrušeně. „Jen mu to dejte sežrat! Jen mu pěkně naservírujte tu hnusnou polívčičku, jakou vám navařil!“
„A mně se zas nelíbí, že mi tehdá vedoucí na skautskym táboře vytrhával chlupy z mojí bradavice uvnitř řitního otvoru!“ stěžoval si další.
„Výborně! Nešetřte svého utlačovatele! Jen do něj!“ nepřestával je pobízet nadšený odborář.
Kašpar nevěděl, jak se z toho vykroutit, když přitom další a další strašná nařčení se na něho valila tempem vpravdě úděsným.
„Moje stará má potíže s hnisavou patou!“
„Kmocháček už vůbec nepeče křupavý rohlíky!“
„Máslo už neni, co bejvalo!“
„Výkal smrdí!“
„Jedna plus dvě jsou tři a ne šestnáct a tři čtvrtě, jak jsem si zamlada namlouval!“
„Mám před barákem ucpanej kanál!“
„Malý pivo je menší než velký!“
„Můj pes kulhá na zadní nožičku a svrbí ho za uchem!“
„Přesně tak, jen mu dejte!“ jásal odborář.
„Ticho!“ vykřikl náhle až po uši rudý rozzuřený pan továrníček. „Ticho! Ticho! Ticho!!!“
„Chceme odškodnění!“
„Dobrá,“ souhlasil on, aby je konečně uklidnil. Prvně se pokusil uklidnit sebe sama, aby mohl problém náležitě a rozumně vyřešit. Jakmile se mu ono kýžené uklidnění dostatečně zadařilo, smírně pravil: „Dobrá, jak chcete. Nabízím vám tohle: před továrnu bude přistaveno veliké a hluboké plivátko a kdo bude mít večer po práci ve svém volném čase chuť se do něho podívat, jestli v něm není náhodou nějaký pěkný plivanec, tak to bude moci udělat za poplatek pouhých tři a půl krejcaru.“
Dělníkům se to pochopitelně zdálo jako dobrý nápad a jako dostatečná náplast na všechny jejich bolístky. Uklidnili se tedy a vrátili se k práci v upřímné radosti nad tím, že dosáhli svého.