Jak uspořádat třídní sraz

Anotace: ...

Sbírka: Jak uspořádat třídní sraz a další povídky

Poprvé je zapotřebí zmínit se o třídním srazu již na konci deváté třídy, nejlépe po posledním zvonění, kdy je již většina našich spolužáků pryč. Obvykle tento den padají návrhy setkávat se každý pátek večer v hospůdce Na růžku či v kavárně Prasklá konev. Tento úspěšný a nadšeně schválený plán vydrží dva až tři týdny, než z důvodu záhadné epidemie všemožných pátečních chorob (chřipkou počínaje, střevní virózy přecházeje a bolestmi zubů konče) začne spolužáků ubývat, až nakonec zbude malá skupinka, která pravidelné srazy vzdá, protože její členové si jaksi začnou lézt na nervy. Často si lidé vzpomenou na dávno zapomenuté křivdy z mateřské školky a první třídy, jako je sebrání kostičky ze stavebnice, zboření pískového hradu či snědení jogurtu co jsme měli k svačině. Co na tom, že jsme ho nenáviděli pro jeho zatrpklou chuť leč - křivda byla stejně učiněna. Nakonec je tedy pravidelné scházení zrušeno a v hospodě Na růžku se spolu schází jen Vejvoda s Hulínem, kteří spolu sdílí podlahu pod jedním stolem. Obvykle se však kvůli dvojitému vidění nepoznávají.
Následuje desetiletá přestávka, kdy na základní školu zapomene a nějaké třídní srazy nás nezajímají. Počáteční kontakty s bývalou třídou již dávno zmizely, své spolužáky a spolužákyně již ani nepoznáváme ve frontě u pokladny, za kterou sedí. Většina těchto prodavačů sama sebe zapře, protože se cítí zoufalí z toho, jak dopadli. Pokud dojde přeci jen k bližšímu kontaktu, předstírá takový prodavač, že je své vlastní zlé dvojče, i když je ve skutečnosti jedináčkem. Pokud máme štěstí tak po těch deseti letech narazíme na přechodu pro chodce na třídního vtipálka Hanuše, který nás mystifikuje otázkou:
„Jakto, žes nebyl na třídním srazu? Chyběl jsi nám, tam kamaráde.“
V návalu náhlého ochromení zapomeneme na desetiletou prodlevu ve srazech a vymluvíme se na služební cestu. Dokonce zapomeneme i na to, že Hanuš nebyl naším kamarádem, ba právě naopak to byl on, kdo nám dal jako dárek k osmnáctinám podomácku vyrobenou letenku na Ďábelské ostrovy s podtextem: „Bez zpáteční cesty!“
Hanuš se jen potutelně usmívá a směje se pod svůj rezavý knír. Ale aby si užil ještě více, nechá nás v tom všem podusit. Když se však vynasměje a sdělí nám, že žádný sraz se nekonal již deset let, konečně nám svitne a pocítíme chuť zardousit Hanuše na tom místě, kde stojí. I v této chvíli nám probleskne hlavou myšlenka na všechny křivdy, které na nás Hanuš kdy napáchal. Vždyť to byl on, který nám přilepil v šatně boty k podlaze, strčil do sešitu žvýkačku, zavřel na záchodě po vyučování a polil v zimě vodou, až jsme dostali zápal plic. Nebo to nebyl on? Tak či tak, zrovna teď to všechno udělal on.
Když se uklidníme a škodolibě usmějeme v utajení svých černých myšlenek, začneme se bavit o možnosti třídního srazu. Jenomže zde narážíme na závažný problém. Jak zavolat lidem, na které ani nemáme kontakty. Hanušovi však bleskne hlavou záchranná myšlenka, jakýsi pomyslný záchranný kruh, na kterém je napsáno: Jarmila Musilová.
Jarmilka, to je ono. Třídní šprtka, organizátorka všech třídních akcí i rebelantských útoků proti pedagogickému sboru. Ta bude mít všechny adresy i telefony, včetně e-mailů.
Když je Jarmilka zkontaktována a velice nadšeně se ujme obtelefonování všech ostatních, na jejichž jména si většinou pamatuje jenom ona (my jsme se s nimi buď nebavili, nenáviděli nebo jsme je prostě ignorovali a to nám zůstalo oboustranně). Když jsou všichni roztodivnými a zázračnými metodami informováni, nastává otázka kde sraz uskutečnit. Návrhy jsou různé. Hospoda Na růžku, kam však nesmějí Vejvoda s Hulínem, protože neuhradili značnou sumu za alkohol. Dalším návrhem je Prasklá konev, ona proslavená kavárna. Jenomže v Prasklé konvi popraskaly kromě konvičky i všechny hrníčky, takže kavárna mezi tím zkrachovala. K dalším návrhům patří Národní divadlo, což je odmítnuto s tím, že by si tam nikdo nepopovídal. A tak jsou termín i místo často měněny, až nakonec většina lidí usoudí, že to již nemá cenu. V tom přichází Jarmilka se spásným nápadem udělat sraz u ní, s čímž všichni souhlasí. Ovšem v den srazu, který pro jistotu opět uděláme v pátek navečer, si náhle uvědomí většina lidí, že nemůže nechat děti samotné, nemůže se omluvit z práce tak brzy, že má dalekou cestu domů, nebo, což je nejlepší výmluva ze všech, člověka přepadnou zdravotní potíže. Nápaditější osoby se vymluví na to, že dům stojící na hlavní ulici hned naproti tramvajové zastávce, na kterém visí obrovský nápis „Třídní sraz ZŠ Klokočkova, ročník 1994/1995“ nemohli najít. A tak se na třídním srazu, prvním po deseti letech, sejde opět ta samá skupina nadšenců a zoufalců, kteří se před deseti lety rozešli na posledním třídním srazu se slovy „Tak zase v pátek.“
A tak uběhne rok, dva, deset, třicet a víc a jsou opět nové srazy spolužáků. Ty se však tentokrát odehrávají ve zcela jiném prostředí. Pod takto dlouhé době, kdy zestárneme u svých rodin a v pracovním poměru s nevalným platem, v době, kdy máme ještě daleko do důchodu ale i daleko od mládí, potkáváme se s bývalými kamarády na vyšetřeních.
Oblíbené jsou především ordinace na kožních odděleních, kardiovaskulární chirurgii, psychiatrii, neurologii, radiodiagnostice, infekčním oddělení, ORL, v čekárně optiky či v různých nemocnicích, například v Bohnické psychiatrické léčebně, alkoholické léčebně či odděleních zaměřujících se na Alzheimera a Parkinsona. Kromě skupiny s kódovým označením Alzheimer se až na výjimky na psychiatrii všichni poznávají.
A tak se v čekárnách ozývá křik jako:
„Tak co, jak se vede, Hulíne? Co zdravíčko?“
„Jakýpak Bravíčko? Tyhle časopisy já nečtu!“
„Ale ne Bravíčko, ptám se na tvoje zdraví!“
„Jo, to pravý ucho je horší, ale prej se to zase zlepší!“
„To je dobře. A co pořád děláš?“
„Že u sebe nic nemáš? A jakto, ty už nepracuješ v tý cukrárně?“
„Ale já nepracoval v cukrárně, já pracuju v cukrovaru.“
„Tak ty ses přijel podívat na Prahu? No tak to je dobře, to je dobře.“
Po několika marných pokusech domluvit se to vzdáváme a doufáme, že se s kamarádem potkáme, až bude mít sluchátko.
Jenže se nakonec nepotkáváme na ušním oddělení, ale v protialkoholní léčebně. Hulín to měl již od základní školy a my od té doby, co jsme zjistili výši našeho důchodu. Překvapením je, že ve stejné léčebně a na stejném oddělení je i zbytek skupinky, která se sešla před deseti lety, Jarmilkou počínaje a vtipálkem Hanušem konče. A tak se vše odehrává v radostném přátelském vykládání a tajném pití pod dozorem opilé zdravotní sestry. Jen jedna věc vše kazí. Hulín rozbil své sluchátko!
Zhruba po dvou měsících a letech všichni nadšeně opouštějí protialkoholní a vrací se do nového světa. Jenže jejich štěstí neprahne z vyléčení, ale z toho, že se již nebudou muset koukat na ostatní spolužáky, které opět nenávidí za ukradené kostičky a svačinu. Jen Hulín, který nám bez sluchátka nerozuměl, strávil v protialkoholní déle. Nikdy nás totiž neslyšel, když jsme ho při pití varovali před přicházejícím primářem.
Jedním z nejtruchlivějších míst, kde se sejdou staří spolužáci, bývá krematorium. I zde však dochází k humorným okamžikům, obzvláště u lidí s Alzheimerem. Takovíto lidé vám potom na pohřbu popřejí šťastné narozeniny, ptají se na program koncertu, koukaje na úmrtní oznámení, chodí k rakvi zemřelého k poslednímu rozloučení a snaží se ho probudit:
„Vstávej Pepíčku, přijdeš o ten funus.“
Ještě lepší to bývá na pohřební hostině, kde perlí obzvláště Hulín, který odtud jede rovnou zpátky do protialkoholní léčebny, při čemž zpívá „Já jsem mladý mysliveček“, a přitom mává berlou Jarmilky, kterou pokládá za pušku. Ke svému alkoholismu a totálnímu hluchu totiž ztrácí i zrak.
Posledním místem třídních srazů potom bývá hřbitov, který je jediným jistým místem, kde se mnoha letech všichni společně sejdou.
A tak – po všech marných pokusech o sraz třídního kolektivu – se teprve po desítkách let všichni setkají a odpustí si, neboť je všechny čeká brána nebeská (kromě Hulína, který je v protialkoholní léčebně v Očistci).