Rok s prutem

Anotace: povídání.....

V den přijetí do rybářského klubu, jsem zářil radostí jako ranní sluníčko. Nejsem ani tak vášnivý rybář , ale občasný odpočinek smíchaný s pocitem lovce, mě velmi lákal. Pruty a ostatní příslušenství mi za levný peníz prodal kamarád, pro začátečníka jako jsem já, perfektní. Z nesčetných školení ,které jsem musel podstoupit nežli jsem byl definitivně přijat, jsem věděl spousty užitečných fíglů a taktik. Jenže jak říkal kamarád Roman, „ jak ty potvory nalákat,na to musíš přijít sám“ . Někdo si kapříky chodí krmit, to se nahážou každý den do vody rybí lahůdky a pak je správný rybář jen oklame háčkem v dobrůtce. Jenže to se mi nechtělo, nepřipadal bych si jako lovec. Tak jsem se tedy rozhodl ,že nejprve vyzkouším několik druhů návnad. Ryby jsou jako lidé a jen tak něco, jim nejede. Takový rybí jídelníček sestává ze spousty druhů, od těstovin, chlebových kuliček, červíků,žížalek, až po všelijaké směsi. Jednou, jak jsem si tak seděl na břehu rybníka a klábosil s jedním budoucím rybářským kolegou, mi ukázal kyblík s příjemně vonící hmotou. V první chvíli jsem myslel, že je to třeba svačinka, ale kdepak, všechen ten lahodně vonící mls byl určen rybičkám. Bydlím v malém městečku, které je zaplněné nádhernou zelení, ale hlavní je, že nedaleko máme krásný rybník. Kolem dokola příjemné prostředí, dokonce i malá plážička pro letní radovánky je zde vybudovaná, ale ta mě příliš nelákala. Nejdříve jsem chodil na procházky k vodě, přemýšlel a kochal se krajinou, ale pak můj pohled přitáhli, zelení mužíci, kteří i v dešti a studeném větru, lemovali břehy rybníka. Že by vodníci ? Dodal jsem si odvahy, přiblížil se… a zjistil ,že jsou to rybáři. Začali jsme si povídat ,vyprávěli mi spousty dojímavých příhod. Nadchli mě. A právě tehdy jsem se rozhodl podstoupit vše co je třeba, abych se také mohl stát zeleným mužíkem - rybářem. A tím začalo moje dobrodružství.
Tedy ne v pravém smyslu slova, ono k rybaření musíte mít velikou trpělivost. Takže žádný adrenalin, pokud ovšem nezabere ryba,to se potom dějí věci. Rybníček, na kterém jsem si usmyslel vyzkoušet svoje rybářské umění, byl nevelký, zato jak jsem slyšel z vyprávění, plný různých ryb. Kapři, štiky,líni a dokonce i několik obrovských sumců se zde mělo prohánět. Hotová nádhera. Při rybaření je důležité i v jakou denní dobu chytáte. Někteří kamarádi, u rybníka dokonce i přespávali, aby mohli udičku nahodit časně z rána. Někomu se podařilo kapříka na dobrůtku nalákat pozdě odpoledne. Ale ať už v jakoukoliv dobu, vždy bylo u rybníka nádherně. Zvláště na jaře v dubnu ,kdy už meze byly teplé, příroda téměř probuzená ze zimního spánku,všude to švitořilo, a vzduch byl provoněn sluníčkem. Kolem dokola ticho, občas malé či větší zašplouchnutí, to jak rybka po mušce skočila. Dokonalý ráj.
Na svůj první lov jsem se vydal ještě koncem března. Sice nebylo příliš teplo, ale nedokázal jsem víc čekat. V předvečer lovecké výpravy jsem si řádně připravil pruty, návnadu,také nějaké to sousto pro sebe a dle moudrých rad i termosku s grogem.Pro začátek jsem si nachystal chlebové kuličky , nějaké to kolínko-těstovinové samozřejmě a brzy ráno vyrazil. Pozvolna začínalo svítat ,když jsem přišel k rybníčku. Trochu mě udivilo,že právě dnes zde příliš rybářských kamarádů není, ale alespoň bude víc rybek chtít právě moji návnadu.Brzy jsem přestal vnímat svět kolem sebe. Našel jsem si pohodlné místečko, nahodil prut ,usadil se vyčkával. Příjemné ticho, a klid mě tak trochu uspával a já, pravidelně se posilujíc grogem byl v Jiříkově vidění, rybky sice žádné o prut nezavadily,ale co na tom, já byl spokojený. Nevšímal jsem si hustých mračen stahujících se směrem k městu a rybníku, ani sílící vítr se mnou nedokázal pohnout. Trpělivě jsem seděl a vychutnával svůj první lov.Začaly padat první kapky – nevadí mám přeci pláštěnku. Okolí rybníka se vylidnilo- pchá zbyde víc úlovků na mě – pomyslel jsem si a seděl dál. Grog také již působil a mě nemohlo vůbec nic odradit. Náhle se však spustil liják, vítr dosáhl rychlosti téměř vichřice a polovina mého vybavení se rázem ocitla uprostřed rybníka. Ve snaze vše rychle pochytat jsem posilněn grogem neudržel rovnováhu a sletěl do rybníka i s prutem a termoskou. S výkřikem „zatraceně „ ! Polkl jsem i několik doušků rybníkové vody, a byl docela rád , že všichni kamarádi rybáři tuhle chvíli trávili v suchu a teple svých domovů. Pracně jsem se vyšplhal na břeh a zmáčený deštěm a koupelí ,posbíral zbytek vybavení a spěchal domů. Tam jsem dopil zbytek rumu a ulehl. No, chřipka to byla pořádná…
Jsem chlap a jako takový se ovšem nevzdám po prvním neúspěchu. I když moje první lovecká výprava nedopadla příliš dobře a místo ryb se mi podařilo chytit spíše rýmu a kašel ještě v posteli jsem začal plánovat druhý pokus. Tentokrát počkám na předpověď počasí a vyrazím až bude krásně. Čekal jsem dlouho, zima se stále nechtěla vzdát a tak poučen z minula, raději jsem vyčkával a chodil jen procházkou obhlížet rybníček. Počasí se zlepšovalo a vylákalo spoustu dalších lidí na procházky k rybníčku, chodili venčit své malé i velké pejsky a ti radostí z volného výběhu v přírodě, poskakovali po březích rybníka. Tu a tam některý páníček svému pejskovi klacík hodil a ten pro něj i do rybníka skočil. Bylo krásné pozorovat ten radostný jarní rej.
Před druhou výpravou, jsem si vyslechl rady kamarádů rybářů, předpověď počasí bedlivě sledoval, až nastal ten toužebně očekávaný den . A opět přípravy návnady,nářadíčko, jen toho rumu jsem použil méně než poprvé. Tentokrát jsem se rozhodl pro živou návnadu. V podvečer mi chvíli trvalo na záhonku nějaký ten kroutící se chumel posbírat, ale povedlo se a já druhý den za úsvitu opět vyrazil na lov. Břehy rybníka byly posety rybáři „ dobré znamení „ řekl jsem si a vyhledal nějaké to příjemné zákoutí. Nachystal jsem se, návnadu na prut nastražil a mocným máchnutím nahodil. Paráda, vše se podařilo, tak a teď už jen čekat zda se nějaká ta rybička splete a návnadu spolkne…..
Uplynula spousta času, který jsem strávil pozorováním dění kolem sebe.Postupně přicházeli další rybáři, sem tam nějaký ten výletník na kole projel, či staroušek s psíkem prošel. Malý kousek ode mě, se usadil kolega rybář, zjevně byl také začátečník jako já. Rozložil si veškeré nádobíčko, a tu mě spatřil „zdravím kamaráde „ pravil,“ jak dneska berou ?Já jsem Kamil .“ Byl jsem rád ,že si budeme moci své zážitky povyprávět a radostně jsem odpověděl,“ Ahoj Petr, také zdravím, zatím jsem nechytil ani mřenku,ale určitě se dnes podaří nějaká ta rybka chytit. A co ty, často rybaříš?“ „ Dnes jsem poprvé. Jakou máš návnadu, já dnes chytám na kolínka.“ Odpověděl. „ Nu já dnes červíky zkouším, ale zřejmě budou potvory přežrané…“ „ No uvidíme, radili mi také živou návnadu, ale nevím dneska určitě půjdou po těstovinách.“ S těmito slovy se každý z nás opět ponořil do příjemného vyčkávání. Tedy jen já, Kamil se pokoušel nahodit prut. Nedařilo se mu to. „ Kamaráde , nechceš pomoci nahodit? „ Optal jsem se.“ Jééé Petře,no to budeš hodný, je to trochu těžší nežli jsem čekal…. „ Pomohl jsem Kamilovi nahodit prut a vysvětlil jak má příště sám s prutem zacházet. A opět jsem se ponořil do ticha klidu. Kamil občas s funěním vyskočil a kontroloval zda rybka nezabrala. Zvykl jsem si. Jak jsem si tak seděl,oči přivřené, náhle mě cosi probudilo….
Ostrá bolest v zádech,“ ááááááuuuuu“ vykřikl jsem. Nejprve mě napadlo,vosa,včela, ale na ty je přeci brzo! Probral jsem se rychle.Rozhlédl a vidím Kamila, jak bojuje s prutem…ale co mě to kouslo? Kamil ! Tedy, ne zrovna Kamil, ale jeho prut. Jak se tak pokoušel nahodit , zasekl úlovek- jenže ten nesprávný….mě!! „ Kamilééé , co to vyvádíš???“ vykřikl jsem. „ A jé , prosím nezlob se já ti to vytáhnu „ Nežli jsem se stihl rozkoukat, Kamil přiskočil a trhl za vlasec s háčkem pevně zabodnutým v mých zádem. No jistě, vše tím ještě zhoršil. Znovu jsem vykřikl bolestí a rychle odehnal Kamila. „ Tak takhle to tedy nevyndáme, jedu k lékaři.“ Rozhodl jsem. „ Jedu s tebou, moc mě to mrzí“ omlouval se . Bolestí jsem téměř neviděl. Kamil tedy rychle sbalil naše věci – samozřejmě je všechny pomíchal. A vyrazili jsme zpět do města. Ještě ,že Kamil měl nedaleko přistavené auto. U lékaře sestřička sotva zadržovala smích. Tak tedy skončila moje druhá rybářská výprava…. Místo pořádného úlovku jsem se kořistí stal já sám. Něco přeci jen , jedno bylo na tom dni báječné – našel jsem nového přítele. Jen na lov jsme každý chodili zvlášť.Raději !
Od té doby jsem se již cítil jako správný rybář. Pokřtěn, vodou z rybníčku, zachycen prutem,věděl jsem ,že nyní patřím mezi zkušené machry . Několikrát jsem vyrazil na ryby, a dokonce se mi podařilo i toho kapříka chytit. Mezi námi rybáři kolovala spousta pověstí, dokonce i v tomto maličkém rybníčku se prý ukrývají dva či tři velcí sumci. Páni, tedy to by byl úlovek. Ale jsem skromný, postačí mi k radosti kapřík nebo štika. Opět jsem vyrazil ,jako již mnohokrát předtím, na loveckou výpravu. Bylo nádherné odpoledne, sluníčko hřálo a jeho paprsky se třpytily na vlnkách jinak klidné hladiny rybníčku . Lidé chodili na procházky , a vše se zdálo být prozářené sluncem. Nedařilo se mi sice zatím nic chytit, a to jsem prosím zkusil všelijaké dobrůtečky. No, nevadí snad příště. Jen tak jsem si seděl na břehu , rozjímal, odpoledne se pomalu měnilo v podvečer. Výletníků ubývalo, jen sem tam nějaký ten opozdilec s pejskem se ukázal. I kamarádi rybáři již sbalili své náčiní a já se začal pomalu chystat ,že také poběžím domů.
Ještě jsem chvilku pozoroval, jak se čeří hladina v příjemném večerním vánku….když tu náhle mou pozornost upoutala paní, co se blížila po cestičce. Byla na procházce se svým psem. Nu psem, spíše psíkem , byl to takový ten mini psíček, jorkšír se snad jmenuje. Panička se velmi bavila, stále mu házela klacíky a pejsek radostně skotačil. Večerem se stále neslo“ Hugo, přines,Hugo k noze…“ Posadila se nedaleko mě a já ,protože večer byl opravdu krásný jsem se rozhodl ,že ještě chvíli vychutnám pohodu . Zavřel jsem oči a nic mě nemohlo vyrušit. Paní s psíkem Hugem stále hrála všelijaké hry , házela klacíky i do vody, a milý Hugo radostně plaval pro klacík a přinášel ho své přítelkyni zpět…… Vtom se ozvalo obrovské zašplouchnutí. Paní zaječela, nevěděl jsem co se děje,“ Hugó, Hugó , ke mně, kde jsi, no tak…..“ Co se dělo potom, ani nepopíšu. Během několika minut poklidný večer prořízly sirény. Myslel jsem,že se něco ve městě stalo, ale ne ne . Náhle tu byla policie, hasiči….u našeho rybníčku !Paní nesrozumitelně mávala na břehu rukama. Vypadalo to jako akce roku. Říkal jsem si, že by cvičení? Ale ani tak to nebylo,když se paní konečně trochu uklidnila, vysvětlila policii co se vlastně stalo, všichni s úsměvem nasedli do aut a zase odjeli.
Paní Jarmila, jak jsem za okamžik zjistil, zůstala na břehu a plakala…..šel jsem tedy za ní ve snaze zjistit co ,že se to děje. „ Házela jsem Hugovi klacíky, a najednou tam nebyl“ vyprávěla s pláčem. Vtom mi to došlo. Milý Hugo se jistě stal večeří jednoho ze sumců. Jenže to paní netušila. V panice co se jejímu zlatíčku stalo, ihned volala rovnou polici,“ pomóc, pomóc, hned přijeďte, topí se mi můj Hugo !“ V tom zmatku nějak zapomněla oznámit, že Hugo je psík. A tak naše záchranné složky vyhlásili okamžitou akci na záchranu pana Huga . Jaké bylo překvapení, když místo topícího se manžela, měli hledat psa…
Sbalil jsem si věci, nabídl rámě paní Jarmile a nabídl jí doprovod domů…..a pozvání na sklenku, neboť to byla velmi pěkná a milá paní. Tedy jak jsem později zjistil slečna. Z jedné sklenky se vyklubala večeře a já nějak začínal mít stále méně času na rybaření. I když několikrát mě na rybářskou výpravu doprovodila i Jarmilka.
Léto se pomalu chýlilo ke konci, já vylovil několik kaprů, štik, dokonce i cejnů, ale asi největším úlovkem jsem se stal já sám . Ještě dlouho jsme se s Jarmilkou smáli, že kdyby volala policii nyní, už by hledali jejího manžela Petra, kterým jsem se stal.