Jak jsem se stal hrdinou

Anotace: Jaký to je pocit vykonat správnou věc?

Svět se hemží statečnými lidmi, kteří se zapsali do naši paměti a historie a jejichž jména se učí děti ve škole a předávají se z pokolení na pokolení. Jména jež byli a jsou synonymem odvahy, statečnosti či obětavosti. Jména která dokonce dáváme našim potomkům jako výraz největší úcty, či našim ulicím a náměstím. Někdy dokonce i městům.
I když jsem se nikdy nestal aktivním účastníkem nějakého válečného konfliktu, či boje za svébytnost a národní identitu, přesto že nejsem hasičem a o mé služby nikdy neprojevila zájem ani FBI či MI6, vždy jsem toužil se stát hrdinou a zapsat se do srdcí lidí jako muž co NĚCO dokázal. Jako statečný člověk, který bez ohledu na nebezpečí a vlastní zisk riskoval pro štěstí jiných to nejcennější co má. Bohužel se mi tato zkušenost obloukem vyhýbala a tak jsem už přestával věřit, že se tento můj velký sen splní. Až jednoho krásného dne v Brně…
Den to byl jako každý jiný a my se vydali s celou rodinou do Olympia centra v Brně na nějaký ten film a také abychom obešli pár obchodů, kde by moje dcera a manželka za mrzkých pár zlatých, koupily nějaké hadříky předních světových textilních firem jako je Prada, Versace, Gucci, prostě všechno to co běžně prodávají v obchode jako C & A, MARKS & SPENCER, či NEW YORKER. Už si ani nepamatuji na čem jsme to byli v kině, nebo co jsme si to vlastně koupili, ale to není vůbec důležité. Důležitý je fakt, že jsme se ubírali pomalým, krokem s davem a prohlíželi si zboží ve výlohách a sem tak, když nás něco zaujalo, nahlédli i do obchůdků. Nemám zrovna tuto činnost moc rád, ono totiž ubírat se s davem je dost ubíjející. Lidé jsou jako by bez vlastní vůle, jsou vedeni masou a postupují jak tupé stádo ovcí. Kdyby se dala změřit inteligence tohoto davu, myslím že by byla nulová a nestačila by ani na zabezpečení základních lidských potřeb. Mám podezření, že kdyby v tom davu někdo upadl, dav to ani nezaznamená a lidé budou po tělu toho nešťastníka šlapat jak po hromádce shrabaného mokrého listí. Dokonce jsme pro tuto skupinu vymysleli s dcerou název. Říkáme jim „Imhotepové“ podle davu, který byl k vidění ve filmu „Mumie“.
Nicméně jsme se s tímto davem pomale blížili k hypermarketu Albert, když se to stalo. Pár desítek metrů před námi v davu kráčela mladá rodina s chlapečkem v kočárku v doprovodu prarodičů, nebyli ničím výjimeční, prostě jen obyčejná Brněnská rodina na odpolední procházce OC. Až na toho chlapečka. Seděl v kočárku a nevěnoval vůbec pozornost co se děje kolem. Nesledoval do čeho jsou zabráni jeho rodiče a stejně tak nikdo z rodiny mu nevěnoval pozornost. Byl plně zabrán do hračky kterou držel ve svých dlaních. Byl to „Pan Včelka“! A on ho mazlil, pusinkoval, hladil… prostě se mu věnoval a měl jak se říká „Oči jen pro něj“. A v tom se to stalo. Pan Včelka vyklouzl z jeho ruček a spadl na zem pod nohy davu. Chlapec vytřeštil oči a natáhl své malé paže, ale dav pokračoval v chůzi a tak se hračka během vteřiny ztratila z jeho očí. Chlapec začal v kočárku poposedávat, gestikuloval a snažil se upozornit rodinu na to co se stalo, ale zbytečně. Nikdo si toho nevšiml. Jen já. Jediný. A když jsem hračku míjel sehnul jsem se a zvedl jí. Mezitím už chlapec začal kočárkem tolik cloumat že si toho nešlo nevšimnout a také se hlasitě rozplakal. Jeho mamince stačil jediný pohled aby pochopila, „Ztratil se pan Včelka!!!“ vykřikla a rodina propukla v paniku. Začali pobíhat, lézt po zemi a najednou i dav propukl v paniku. Chlapec usedavě plakal a do hledání se už zapojili i cizí lidé. Ale já dav rozhrnul, prodral se až k chlapci a jeho Pana Včelku mu vrátil. Úsměv kterým mě odměnil, byl dostatečným díkem. A já nečekal na slova chvály od rodičů a pokračoval jsem s dcerou dál po obchodní galerii. V dáli jsem slyšel jak dřepící maminka u kočárku jásá „Pán ti zachránil Pana Včelku!!!“ a měl jsem u srdce takový ten hřejivý pocit, že jsem udělal správnou věc. A moje dcera pevněji sevřela mou paži, které se držela a propukla v nepřístojný chechot.
A tak se ten den stalo, že se moje tvář objevila na chvilku mezi slavnými tvářemi jako byl prezident a generál Ludvík Svoboda, nebo armádní generál Ing.Tomáš Sedláček, které ten malý chlapec ani neznal. Nezůstala tam sice na věky věků, spíš se pouze mihla, ale v danou chvíli byla moje tvář ta která jediná přinesla úsměv na tvář toho malého kluka a za to mi to stálo. A splnil se mi sen, že jsem se stal důležitým v životě nějakého človíčka, byť nešlo o život a nejspíš by tu bolest ze ztráty hračky snadno překonal ….
A co říci závěrem? Byl to krásný pocit vykonat správnou věc.