Když se prostě musí....

Anotace: Určitě až moc dobře znáte ten pocit, když pocítíte nutnost si odskočit...

Dušan prudce otevřel dveře od domu. Už cítil, že dlouho nevydrží neudělat svou potřebu. Rozeběhl se k výtahu, přičemž zaslechl zvuk dovírajících se dveří. Pak uviděl, jak se výtah rozjíždí.
„Zpropadeně!“ vyhrkl a začal nervózně přešlapovat na místě. Červená šipka stále ukazovala nahoru a číslice se neustále měnily k vyšším.
„Ježíšmarjá. Já už to nevydržím!“ řekl si a počal chodit sem a tam. Výtah jel neustále výš a výš. To ho naprosto přivádělo k zoufalství. Pak se rozhodl nečekat. Za okamžik běžel, jak jen rychle mohl po schodech. Zdárně vyběhl do třetího patra, kde rychle proběhl podél okna, když tu náhle před sebou postřehl kbelík plný vody. Ve zlomku vteřiny o něho zakopl a dopadl napřed rukama na podlahu. Zcela se nenatáhnul a tak pod sebou uviděl do stran tekoucí špinavou vodu.
„Co to vyvádíte!“ rozkřikla se ze schodiště správcová, která vytírala.
„Já…já se omlouvám. Mám naspěch. Úúúú…!“ zaúpěl a co nejrychleji se prosmýkl kolem překvapené správcové, která opět spustila láteření. A poté na zádech pocítil dopad mokrého hadru.
Jako štvanec vyběhl do čtvrtého patra a už zcela ignoroval křik správcové ozývající se od schodů. Vběhl do dlouhé chodby. Pravou rukou nacvičeně bouchl do vypínače na stěně. Ozvalo se však jen klapnutí. Ve velkém nákroku se zastavil. Opět stiskl vypínač. V chodbě se nerozsvítilo.
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby a z donucení se rozeběhl po chodbě k místu, kde tušil, že se nacházejí dveře od jeho bytu. V ruce držel menší svazek klíčů. Nervózně se snažil zasunout ve tmě klíč do zámku. To se mu však nepodařilo.
„To bych do toho kop…!“ zahuhlal a poté se mu konečně podařilo klíč vsunout do zámku. Zjišťuje ale, že to není ten pravý. Chodbou se rozlehle klení a chrastění klíčů.
Po chvíli zasouvá další klíč. Opět to není on. To už skoro nemůže udržet to, co chce ven. Přitisknutý ke dveřím za podupávání se konečky prstů snaží najít ten správný klíč.
„Do pr…!“ vykřikne poté co se ozve dopadnutí klíčů na chodbu. Ohýbá se. Má pocit, že jeho vnitřek každou chvíli praskne. Přitom nahmatá rohožku a na ní jeden pár bot.
„Krucinál!“ zakleje a dojde mu, že stojí před dveřmi do jiného bytu. Než se naděje, začnou se otevírat dveře. A protože se stále opírá velkou částí o ně, kácí se přes práh do předsíně.
V umělém světle spatří siluetu muže, ve kterém poznává svého souseda.
„Co se děje? To jste si splet dveře!“ sděluje mu překvapený muž.
„Já vím.“
„To jste dneska nějak brzo vopilej!“ zahřímá soused.
„Já nejsem. Áááá…nutně musííím..!“ vydere se mu z úst a než se stojící muž vzpamatuje, v předkloněné poloze vbíhá do předsíně.
„Hej! Co to má znamenat!“ rozkřikne se a snaží se ho chytnout.
„Musím na záchod! A to akutně!“ odpoví mu a jedním skokem se vrhá ke dveřím od místnosti WC. Prudce bere za kliku.
„Nikam!“ zařve za ním soused.
„Omlouvám se!“ vykoktá ze sebe Dušan, když postřehne na WC překvapenou manželku souseda.
„To by stačilo. Ne!“ hřímá soused a popadne ho zezadu.
„Promiňte, já ale vopravdu musím!“ zařve na něho a vysmekne se mu, načež otevře dveře od koupelny, které prudce za sebou zavře a zamkne. Vzápětí se ozve zvuk něčeho prudce tekoucího do vany.
„Okamžitě votevři!“ řve muž a buší do dveří.
„Hned, jen co sprchou umeju vanu,“ odpoví a pouští sprchu.
Sotva otevře, dostane pěstí a pak znovu. Vysvětlování, co dělal v koupelně, mu jen přitíží. Pak je vyhozen na chodbu a poněkud zbitý poté vstoupil do svého bytu.
„No, hlavní je, že ten dole to přežil bez úhony,“ řekl si při pohledu na sebe do zrcadla.