#2 Přezdívky

Anotace: Jde o povídku na pokračování, kde o ději rozhodují čtenáři prostřednictvím ankety.

Sbírka: Povídka na pokračování

Věc se měla tak, Christina si až s mrazivou přesností…nedokázala zapamatovat tváře. Ono by na tom nebylo nic až tak znepokojujícího, kdyby to byly jen ty tváře. Ale z výčtu věcí, které nebyla sto udržet v paměti, tváře byly v jejím případě největším problémem. Co chvíli se jí stávalo, že ji na drink pozval ten či onen, vyzývavě se culil a neustále se ptal, kdy si zas zopakují příjemný večer, Christina ovšem neměla ani páru, o koho jde. Největší přestřel se jí ovšem podařil, když poznala, že s jedním klukem už jednou měla co dočinění, podle kroužku na penisu.
Toho všeho se snažila vyvarovat. Když totiž spala s klukem více jak jednou, on si to vždy vyložil, jako že spolu chodí, a často pak začal plácat něco o budoucnosti a společném bydlení a další nesmysly, které Christu pokaždé bezpečně otrávily. Od toho faux pas s pearcingem se tedy rozhodla, že těmto situacím musí předcházet tak, že si dotyčné prostě pamatovat musí. A když už se jí v paměti neudrží jejich obličeje, vymyslí si ke každému odpovídající přezdívku. Takže to tedy byl Kluk s kroužkem, následoval Svalouš, pak Pleška aneb Pan „dokonalý“, Rychlík (s ním už nikdy), Mámina sukně, Anální maniak, Zlatovláska (ok, to byl úlet) a její oblíbený Zamlklý dlouhán.

Brzy zjistila, že jsou také přezdívky povětšinou nepoužitelné, jako třeba Zatuchlý dech, Prase nebo Vlezlík. Důvod byl ten, že by často nevěděla, ke kterému z dotyčných že to původně patřilo…

Problém byl, že se s nimi nedalo moc bavit. Prostě to nebyli…svěřovací typy. Takže když si Christ potřebovala s někým promluvit, obracela se na kamarádku. Nelze říct nejlepší, spíš jedinou kamarádku. Marcela měla všech pět pohromadě, studovala na vejšce a měla úplně jiný vkus. Také byly holky obě jiné v přístupu ke vztahu. Marcela měla tříletou známost. Nicméně Christininým způsobem života neopovrhovala.

Byly k sobě naprosto upřímné.

Takže když jí Christa u sklenky Bourbonu nudlila na rameno, jak je k ní osud nespravedlivej, jakou má matku svini a další kýble hnoje, Marcela jí z toho ramene hezky honem shodila a věcně jí doporučila, ať se sebere, že tohle nikam nevede, a pokusí se s tím něco udělat. Prej co! Množností je přece tolik! Proč třeba znovu nezkusit vysokou. Tím by matku přeci ohromila. Nebo prostě začít makat. Vždyť to přece nemusí přehánět, stačí zkrácenej úvazek, však si zatím vydělává jen na sebe.

Ale Márci… Studovat? Christina? A pracovat?

To jí teda moc nepomohla, na to taky přišla sama. Ale to přece není nic pro ní, nesnáší stereotyp každodenního vstávání a monotónnost práce a nesnášenlivý šéfy a taky slyšela o diskriminaci žen na pracovišti.

A není to spíš Christininou leností?

Možná trochu, ale zanedbatelně.

Tak to pak jo.