Cesta na vlak

Anotace: Inspirací mi byla jedna skutečná cesta na vlak.

V to ráno bylo u Nováků v bytě dosti rušno, protože celá rodina se chystala na cestu na chatu.
„Teď si čistit boty, když jsme na vodchodu? To fakt dokážeš jen ty,“ řekla Iveta svému manželovi.
„Je dost času. Autobus jede až za čtvrt hodiny a zastávku máme přímo před nosem, “mínil Petr.
„Než se vykýblujeme, tak pojede za pět minut,“ řekla mu ostře, načež on raději dočistil boty a začal se rychle oblékat.
Zdárně se vypravili a za včas došli na autobusovou zastávku.
„Mami, já si zapomněla doma brýle,“ ozvala se na zastávce jejich dcera Markéta.
„No, to je hezký. Já ti říkala, aby sis včas vše připravila," řekla Iveta a zadívala se na Petra, který měl namířeno k novinovému stánku.
„Petře to stihneš. Za pět minut si zpátky. Ty brejle budou v jejím pokoji na stole,“ sdělila mu hned.
„Co, to mám běžet pro ty brejle?“ zeptal se s protaženým obličejem Petr.
„Doktorka říkala, že je má nosit. Dům máš před nosem. Noviny si koupíš na nádraží.“
Petr se zachmuřil a sundal si batoh ze zad a rozeběhl se k nedalekému domu.
Opravdu za necelých pět minut byl na zpět s pouzdrem od brýlí.
„Tohle nebudu radši komentovat,“ řekla naštvaně Iveta, když dcera otevřela pouzdro, které bylo prázdné.
„Já za to nemůžu. To pouzdro je dost těžký,“ bránil se Petr a snažil se neposlouchat, jak se rozeběhl rozhovor mezi Ivetou a Markétou o tom, kde se doma nalézají brýle. A byl rád, když vzápětí přijel autobus, do něhož nastoupili.
Autobus byl vcelku prázdný, a tak se usadili na třech sedadlech vzadu. A zdálo se, že cesta na nádraží proběhne v naprostém klidu, ale po deseti minutách se cestující v autobuse začali dívat překvapeně z oken.
„Hele, kam ten autobus jede?“ zeptala se Iveta a Petr též zpozorněl a zadíval se pátravě ven.
„Asi je nějaká vobjížďka,“ mínil on.
„Jedeme úplně nějak blbě,“ řekla a ve stejný okamžik se ozvali hlasitě i cestující.
„Já se vomlouvám, ale já tu jedu poprvé a neznám cestu. Mohl by mne někdo navigovat?“ zeptal se řidič.
„Takhle ten vlak nestihneme!“ mínila Iveta.
Autobus se na nepříliš široké silnici nemohl otočit na zpět, a tak pokračoval dále v jízdě. Za chvíli dojel před vrata jakési továrny k údivu vrátných. S nimi řidič i dva cestující hned diskutovali.
Krátce nato vrátný otevřeli bránu a autobus jel dále. Poté projel velkou halou, kde na něho užasle hleděli muži v montérkách. Pak se otevřela druhá brána, a tou vyjeli na silnici, po které už vedla trasa autobusu.
„No vida! A sme zase tam, kde máme bejt,“ zkonstatoval Petr.
„Jo. Ale podívej kolik je hodin," pronesla Iveta.
Řidič byl naváděn až na konečnou. A po vystoupení z autobusu se všichni, co měli namířeno na nějaký vlak rozeběhli úprkem k nádražní budově.
„Kup lístky! My deme napřed,“ řekla Iveta a Petr se chvatně zařadil na konec fronty u pokladny. Po jejím vystání se rozeběhl k nástupišti a přitom uslyšel hlášení, které oznamovalo ukončení nástupu do toho vlaku, ve kterém už byla jeho žena s dcerou.
Byl posledním, který nastupoval do vlaku. A ten se za chvíli rozjel.
„Tak sem to stihnul na vteřinu přesně,“ řekl a usadil se v kupé.
„Ještě, že tě nenapadlo kupovat si noviny.“
„No, byla to zvláštní cesta na vlak,“ mínil.
„Doufám, že máš klíče vod chaty při ruce, abys je nehledal po celým batohu jako posledně.“
„Já klíče nebral. Myslel jsem, že si je vzala ty,“ řekl. A jak jemu, tak i jí ztuhl výraz obličeje. Příští zastávka byla pro ně konečnou a téma vzrušeného dialogu jim vydrželo až do návratu domu.