Když si pošťák zabouchne klíčky

Anotace: Poštovní komedie

Poštovní dodávka vjela na začátek dlouhé ulice. Franta se zadíval na obě její strany a snažil se najít nějaké místo k zaparkování. Žádné však neviděl, tak popojel dále. Pak vlevo uviděl jedno jediné místo a hned na něm zaparkoval. Zanedlouho se však ozvalo troubení.
„To si děláte srandu, ne! Tady potřebuju parkovat já. Mám tady svou kancelář!“ rozkřikl se na něho muž v luxusním automobilu.
„Co tady na mě křičíte!? Já tady musím doručit balíky!“ odpověděl mu.
Řidič vystoupil a nadechoval se k dalšímu hlasitému proslovu, ale za ním začala troubit auta, přičemž byl adresátem nadávek řidičů. Bleskově poté zapadl do auta a odjel.
„Zatracenej kravaťák,“ pomyslel si Franta, zavřel dveře a obešel dodávku k bočním dveřím. Chtěl je otevřít, ale to se mu nepovedlo, jelikož dveře byly zamčené. Zaklel a oběhl vozidlo zpět ke dveřím, ze kterých předtím vystoupil. Jenže ani ty nemohl otevřít, protože je ze zvyku zamáčkl při vystupování.
„No, to bych do toho kop!“ řekl si a přes dveřní okénko uviděl v zapalování klíčky.
„Krucipísek!“ vyhrkl a letmý pohled přes sedačky na druhé dveře mu prozradil, že i ty jsou zaklapnuté. Svou pozornost soustředil na nedovřené dveřní okénko. Ač ho to stálo námahu, tak prostrčil ruku nevelkým otvorem a sunul jí pomalu dolu. Když už se skoro prsty dotýkal toho, čím se zevnitř otevírají dveře, uviděl přiběhnout velkého psa. Pes očichal se zájmem jeho a pak i přední kolo. Ve zlomku vteřiny zvedl zadní nohu a Franta pocítil, jak proud tekutiny z velké části dopadá i na jeho nohu.
„Hergot, copak sem nějakej patník!“ rozkřikl se, ale ruka vsunutá za okénko mu znemožňovala jakýkoliv výraznější pohyb. Pes po vykonání potřeby spokojeně odběhl pryč. Franta zjistil, že se mu ruka jaksi zasekla a nešlo s ní pohnout dolu ani nahoru. Následoval vodopád nadávek, které mu na jazyk přišly.
„Dobrý den. Já bych se chtěla zeptat, jestli nevíte, kde je ulice Do vršku,“ zeptala se ho náhle starší žena, která měla na očích nezvykle velké brýle, v nichž vypadala jako sova.
„Do jakýho vršku?“ vyhrkl ze sebe.
„No, do vršku.“
„Jo, vy myslíte ulici Do vršku.“
„No, tu myslím.“
„Tak to musíte.. aúúú!“ vyjekl, když sebou pohnul a pozapomněl, že má ruku tam, kde jí má.
„Je, já vám šlápla na nohu. To jsem nechtěla,“ řekla omluvně a pohlédla k zemi, přičemž dala svou nohu pryč z malé dlažební kostky válející se u okraje ulice.
„Běžte támhle doprava a první ulicí se dejte zase doprava. Tam přijdete přímo do tý ulice,“ vysvětlil jí a přitom se ve tváři šklebil, protože do ruky už dostával křeč.
„Děkuji vám, pane hasiči,“ poděkovala mu a vykročila udaným směrem.
„Já ti dám hasiče. Do prkýnka!“ procedil mezi zuby a spatřil, jak za dodávkou zastavilo opět ono luxusní auto. Muž tentokráte rovnou vystoupil a rozkřikl se na celou ulici.
„Co tady ještě vyvádíte! Jak mám ještě dlouho tady kolem dokola jezdit!“
„Mám zabouchnutý klíčky v autě. Tak se snažím rukou otevřít dveře!“ křikl na něho zase on. Muž v kvádru pootevřel ústa a přišel hned k němu.
„Počkejte. Já vám pomůžu. Mám hubenější ruku,“ řekl muž a iniciativně si sundal oblek, vyhrnul si rukáv od košile. Poté vsunul svou ruku pomalu otvorem za okénko. Jak stále sunul ruku níž, tak stále více stoupal na špičky.
„Já tam taky nedosáhnu!“ vyhrkl naštvaně muž.
„Tak proč jste tak aktivní?“
„Já jsem vám chtěl pomoct!“ rozkřikl se a snažil se ruku dostat ven. Ta mu ale rovněž uvízla. Zároveň se ozvalo troubení aut, která stála za autem muže. A poté se ozvalo dvojité nadávání a klení. Ani jednomu se však nedařilo vytáhnout ruku. Netrvalo dlouho a nervózní řidiči vystoupili. Brzo bylo kolem poštovní dodávky dost naštvaných lidí. Někteří nadávali, jiní se pokoušeli oběma mužům vyprostit ruce. Když se to nepodařilo, bylo luxusní auto tlačeno ulicí. Jeho majitel byl vzteky bez sebe a Franta také. Shluk lidí brzo neunikl procházejícím policistům. Těm se také naskytl pohled na dva muže, kteří do sebe bušili každý jednou rukou u zavřených dveří dodávky.