Když se příjde na chatu.

Anotace: Část první

Bylo dusno a vše nasvědčovalo tomu, že brzo přijde bouřka. Manželé Kratochvílovi obtěžkáni batohy a taškami šlapali do velkého kopce, za kterým se nacházela jejich chata.
„To je strašnej hic. Musíme dojít do chaty dřív, než přijde buřina. Podívej, jak se začíná černat obzor,“ řekla Dana.
„To stihneme. Máme to už jen kousek,“ mínil Martin.
Netrvalo to dlouho a po vystoupání do kopce se jim naskytl pohled na zahrádky a chaty. Ta jejich byla hned na samém začátku.
„Hlavně musím rychle z prvního sudu pod okapem vylejt vodu, aby mně nezačal přetejkat,“ konstatoval Martin.
„Ty máš starosti. Hlavně vodemkni zahradu. Musím rychle dát pár věcí do ledničky.“
Martin zalovil pravou rukou v kapse ledvinky a nahmatal hned svazek klíčů. Poté jeden z klíčů zasunul do zámku vrátek. On tam ale nepasoval. Rychle tedy do zámku vsunul druhý klíč, který tam však také nešel. Překvapením protáhl obličej.
„Ježišmarjá! Tobě to zase trvá. To si nemůžeš označit ten klíč, který je od vrátek?“ řekla zvýšeným hlasem Dana a postavila tašku do trávy.
„No, von je označený, ale nepasuje tam. Krucinál! Já vzal doma klíče vod toho zámku, který jsme vyměnili,“ vysoukal ze sebe zkoprněle. Současně s tím v dálce zahřmělo. Hned na to zahřměla i Dana, jak ostatně očekával.
„To jsi celej ty! Jak se teď dostaneme do chaty. I když přelezeme plot, tak ty máš starý klíč i vod chaty!“
„Musíme se nějak dostat dovnitř. Přeci nepojedeme zpátky domů. Ostatně v chatě jsou rezervní klíče. Stačí, když vlezu do chaty.“
„A jak tam asi vlezeš? To chceš rozbít vokno či co?“
„Klid. Myslím, že není úplně zavřený vokýnko na záchodě. Tím bych tam mohl vlízt.“
„Tys ho zase nezavřel!?“
„No vidíš a teď se nám to hodí. Jak vidno, vše špatný je k něčemu dobrý.“
„Tak dělej! Blíží se bouřka!“ vyhrkla na něho, přičemž celý obzor potemněl a začal se zvedat vítr.
Martin vylezl na vrátka a poněkud znejistěl, když uviděl nad sebou v několika řadách ostnatý drát, který se táhl po celém plotě. Zachytil se rukama o vrchní část vrátek a pravou nohu se snažil dostat za ostnatý drát. To se mu nepodařilo a popíchal se o nejhořejší řadu ostnatého drátu.
„No, já ti říkala, že je zbytečný, abychom měli takový množství ostnatýho drátu. Na žádným plotě to nikdo nemá!“
„Když jsme to neměli, tak nás vykradli.. jaúúú!“ vyjekl, když se pokoušel celým tělem přes ostnatý drát přelézt, ale skoro se napíchl. Pak se ozval zvuk, který byl charakteristický pro trhající se látku. Vzápětí se Martin na vrchu vrátek zakymácel. Opět vyjekl a pak následoval pád zpět před vrátka na zem.
„Já bych do toho kopnul!“ rozkřikl se a pohlédl na potrhané oblečení.
„Za všechno můžeš jen ty. Kdybys vzal ty správný klíče, tak se ti to nestalo. Na ty škrábance neumřeš, ale my tu pěkně zmokneme!“ řekla mu Dana.
„Uklidni se, já se tam nějak dostanu! Hlavně nekřič!“
„Zatím tu křičíš jen ty.“
„Hele, už to mám. Já se do zahrady dostanu přes tu větev stromu, co je u plotu,“ mínil a rozeběhl se k onomu stromu. Na něj pak co nejrychleji vylezl. Poté po čtyřech vlezl na větev, která se zdála dost silná. Mezitím zesílil vítr a větve stromu se zakymácely.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI