Jeskyně

Anotace: no psal jsem to ve 12 letech a vim, že na každym řádku 15 chyb, ale mně se tam ty chyby líběj, tak je tam nechávam :) snad se to bude líbit :)

Stáli jsme před kasou. Chtěli po mně 250 korun za to, že si prohlídnu nějaký krápníky a s hodně velkým štěstím spatřim zkamenělý trilobity, ale na tenhle výlet jsem se těšil, tak si ho nebudu kazit tím, že budu nadávat a klít na předražený vstupný. Nakonec byl jsem tu se svojí třídou, tak nebudu trhat partu a půjdu taky. Byla tu taky s náma učitelka. Zprvu jsem nadával, že nejedeme sami, ale do teď s ní nebyly žadný problémy, takže doufám, že jí to vydrží. ,,Hele myslíš, že tam bude zima?" zeptala se mě Lucka. ,,Jo, už jich tam umrzlo nejmíň stovka," odpověděl jsem ironicky. Moje odpověď se jí nejspíš nelíbila, soudím podle výrazu jejího obličeje, který nápadně připomíná nafouklou ropuchu. ,,Promiň," pokusil jsem se zachránit situaci, ale spíš jsem jí ještě přihoršil, jelikož mi na mou velmi nezvyklou odpověď pokynula gestem zdvihnutého prostředníčku. Kašlu na ní, pomyslel jsem si a už jsem si to štrádoval ke klukům, kteří právě rozebírali téma: délka nohou Andrey. Rád jsem se k nim přidal a podělil se o svůj názor. Byli jsme zrovna v nejlepším, když nám náš průvodce laskavě oznámil, bylo na čase, čekali jsme tu nejmíň hodinu, že můžeme vstoupit dovnitř. Ještě nás stihl upozornit, že si máme dát pozor na hlavu kvůli nízkému stropu. Nevím, na co si hraje, ale rád bych viděl toho exota, co nepozná, jestli se dovnitř vejde narovnanej nebo jestli to prostě napálí hlavou přímo do stropu. Učitelka nás všechny spočítala, dala nám kázání a stoupla si přímo za našeho průvodce. Šli jsme po schodech dolů. Když jsme vcházeli do ,,nízkostropové místnosti", koukal jsem zrovna po Andree, nevšiml se toho zatracenýho stropu a napálil to přímo do něj. Všichni vybouchli smíchy, ale mně do smíchu moc nebylo. Ani né tak kvůli té bolesti, ale kvůli komentáři průvodčího, který mi lichotivě řekl, že jsem první, kdo do toho napálil a smál se až chrochtal. Nevěřil jsem mu, né snad, že bych podceňoval lidi, ale podle jeho přiblblého smíchu jsem usoudil, že jsme do toho nabourali nejmíň my dva. Za chvíli se o téhle trapného situaci ani něvědělo. Cesta byla udělaná velmi nešikovně, protože byla úzká a my jsme museli chodit za sebou. Nevychytaný to bylo v tom, že když se na začátku zarazila učitelka a obdivovala každý krápník nejméně 10 minut, a svým postojem připomínala to, na co se dívala, člověka to tam potom přestalo bavit. O vzruch mezi námi studenty se postaral průvodčí, který v půli cesty vypnul všechna světla. Nevím, jestli si myslel, že nám nažene strach, ale pokus to byl dobrej. S nikým to tam neseklo až na naší paní učitelku, která si ihned vybavila scény z těch americkejch drasťáků, začla zpytovat své svědomí a loučila se světem. Když jí ovšem průvodčí oznámil, že šlo o vtip, snažila se na nás zapůsobit a řekla, že to moc dobře věděla, ale že si jen dala hereckou etídku. Bylo mi jí docela líto. Prohlídka trvala tak hodinu, ale i tak jsem byl strhanej jak borůvka. Všichni jsme měli pořádnej hlad, tak jsme se domluvili na obědě v místní restauraci. No restauraci, byl to spíš hospodskej kutloch. Chtěl jsem pozvat Andreu na pohár, ale při mluvení hodně gestikuluju a bohužel jsem jí vyrazil z ruky mobil. Jako správný gentleman jsem se bez váhání sehnul.
To jsem ale neměl dělat. Měl jsem z toho hladu tak nafouknutý břicho, že mi prasknul knoflÍk u kalhot. Jak namydlenej blesk jsem vběhnul na záchod a zavřel se do kabinky. Co teď, honilo se mi hlavou. Nemůžu si je pořád držet, bylo by to moc průhledný. Vymyslel jsem to. Vyndal jsem si z kapsy spínací špendlik a zcvaknul jsem to špendlikem. Vyšel jsem ze záchoda jako akční hrdina. Šel jsem hezky pomalu a díval se vítězně na Andreu. Jenomže jsem si nevšimnul dřevěného sloupu a narazil jsem do něj. To už je dneska po druhý a zase za to může Andrea. Budu tam mít bouli jak sněhovou kouli. Ze zadu na mě někdo nečekaně promluvil, nejspíš to byla servírka, která se šla zeptat, jestli jsem v pořádku, ale já se tak lekl, že jsem se prudce otočil. Tak prudce, že se můj špendlík otevřel a vystřelil přímo na servírku. Zapíchl se do servírky a ta začla běhat dokola a snažila se spínák dostat ven. Byl jsem celou situací tak zdrcen, že jsem si nevšiml, že přede všemi tam stojím jen ve slipech, nýbrž kalhoty sklouzly až ke kotníkům. Bylo to strašné. Celá hospoda se mi smála. A já tam stál jak oukropeček a nic nedělal. Když jsem uviděl, že se ze všech nejvíc směje Andrea, neudržel jsem se a začal jsem brečet. Celá hospoda spustila ještě víc, a já křičel..... ,,Lukáši, vstávej, jedete dneska ze školou na výlet, tak ať to nezaspíš". ,,NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ."