Jak se kazila ocel.

Anotace: Menší kutilský příběh.

Bylo ráno, sobotní ráno po vydařené zapářce a souseda vzbudily silný údery na okno. Co se děje? Snad nehoří? Včera jsme docela dřeli, tělo mám rozlámaný, tak co kdo otravuje. Chvilku mu trvalo, než rozlepil oči, než se vůbec vydrápal z postele a byl schopný o čemkoliv přemýšlet. Kouknul za okno a ihned si uvědomil, že k poledni není zas tak daleko, slunko se houpalo vysoko a žhnulo na kůži. To mu na náladě nepřidalo. A když navíc spatřil za oknem rozzuřenou tvář tchýně, tušil, že tato sobota se nevydařila, i když je teprve v začátcích.

“Kurva, co jste nic nezrobili!” Už je tady přes dvacet let a ještě se nenaučila pořádně jihomoravsky.

Jáák, nic nezrobili? Pomyslel si Jiří a mnul si upracovaný ztuhlý svaly na rukách, dál se probouzel a hledal něco na sebe. Včera a předevčírem vykopali a nechali odvézt obrovskou jámu vzadu za chalupou, která bude v budoucnu sloužit jako sklep a kotelna. Pomáhal mu brácha Štefan a švagr ze Znojma, však ještě její synátor vzadu v děcáku vyspává kocovinu. Protáhli to s tím lakem na rakve dlouho k ránu, jak už dlouho ne. Taky se v téhle sestavě tak často nesejdou. Naposled na ségřině svatbě.

“Dyť ste měli vyrubať ten sklep. Zase ste se na to vysrali, čo?”

Co to mele? Ta má teda po ránu starosti. Je slepá? Hodil na sebe šusťákový tepláky a pomalu se sunul ze dveří. Měla v ruce igelitku s nákupem (co s tím netihla domů) a hnala se za šopu. Jiří za ní. Protáhli se kolem prázdný vlečky od traktoru a v tu chvíli se definitivně probudil.

Naskytl se mu děsivý a naprosto nečekaný obraz, kdyby před malou chvilkou nevstával, určitě by omdlel. Jama tři krát pět metrů, hluboká dva a půl, těsně před dokončením, stačilo dohladit stěny, dřina posledních dní, tak tahle jáma byla po vrch zaplněná obrovskými balvany. Kdyby tak nepálilo Slunce, byl by přesvědčen, že se mu to zdá.

Něco tady chybí. Nejdřív nechápal, co se stalo. Ale brzy mu svitlo. Vidí k Vocilkům na dvůr. Jak je to možný? Vždycky tu stála zeď.... TA JE TEĎ POHŘBENA V TÉ DÍŘE. Stála moc blízko, základy nevydržely, tak se v noci sesypala. Placáky slepený hlínou, jinak to dopadnout nemohlo. Ale koho by to napadlo. Kdyby byly nějaký slejváky, co by to podemlely?

“To je v prdeli,” ozval se za jeho zády Franta.

“Jak říkáš.”

Tak na tuhle historku jsem si onehdá vzpomněl, když jsme se se sousedem bavili o svých budovatelských úspěších. Je to jedno z našich oblíbených témat. Naštěstí tohle skončilo dobře - jen Radova zídka se celý den přenášela na obrovskou hráň vzadu na zahradu, kde počkala na další zpracování. Několik let.

A ze souseda vylezlo, já už na to docela zapomněl, jak jsem mu kalil majzlíky.

Jdu kolem, vidím hromadu tupých sekáčů, autogen leží vedle (topenáři montovali radiátory, ale v sobotu si orazili), tak povídám, že není nic jednodušího než to zakalit. Však jsem to dělal nesčetněkrát. Vědro s vodou ochotně přinesl soused, já zapálil oheň a začal nahřívat. Pěkně do žluta, pak špičku do vody, počkat na vínově červenou a finito - celej majzl do kýblu. Paráda. Jako novej. A všechny ostatní to stejný. Jirka šťastnej, jak malej Júra z takovýho množství novejch majzlů. Hotovo, fiřízeno.

Ovšem pointu celý roky tajil, tu jsem se dozvěděl až dnes. Někde se stala chybka, po tolika letech ani nevypátrám kde. (V Majami a Las Vegas u polišů by vypátrali.)

Hned v pondělí upaloval s těžkým ruksakem do jézédé za Šalamounem, aby mu je všechny nabrousil. A odpoledne po šichtě se s vervou stavebníka začátečníka (začátečníka, protože měl za sebou teprve tři čtyři roky oprav chalupy, a to můžem považovat za začátečníka), popadl ten nejvhodnější majzl a pustil se do průchodky ve zdi. Vedle sice leželo kango, ale to by mu nedalo, aby nevyzkoušel svoje čerstvě opravené nářadí.

Pink. Po chvilce uletěla špička. Ty naše sakramenský kamenný baráky.

Pink, pink. To už uletěla špica a s tímhle sekáčem se dál pokračovat nedalo.

No zaplať pánbů, že mi Petr zakalil všechny majzlíky. A šáhl pro nový. Rychle ještě doplnil tekutiny, žíža byla ohromná, pak pokračoval. Ale ani tento nevydržel nápor z jedné strany svalů ve spolupráci s kladivem, z druhé festovní kamenné zdi, slepené zdánlivě ležérně pouhou hlínou. A nevydržel ani další a další... Co to bylo za zádrhel, nemám potuchy. Snad erupce na Slunci?

Večer jsem se stavil na kafe a díru měl hotovou. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem přispěl svým malým dílem. Ani mně nebylo divný, že se z toho kanga ještě kouří.

To je všechno. Řekl mi to po letech. Tomu se říká takt.