Netypicky na divokém západě-3

Anotace: Část třetí

Kůň pádil prérií, přičemž jsem se marně snažil ztotožnit s tím, že: Nejhezčí pohled na svět je ze sedla. Ten, kdo to řekl, se asi nenacházel v takové poloze jako já. Mou snahou bylo však na sedle se posadit. Šlo to dost těžce a chvílemi se mne zmocňoval pocit, že běžím vedle koně. Po nějaké době se mi podařilo v sedle koně změnit polohu. Sám nevím, jak se mi to podařilo dokázat, ale stál jsem na něm. To se zřejmě koni nelíbilo a náhle se vzepjal. Poté nadzvedl zadní nohy a já jsem letěl přes jeho hlavu. K mému překvapení můj pád neskončil na zemi, ale na stromě.
Zavěšen na větvi za nohy hlavou dolů jsem sledoval koně, jak přišel ke mně, zaržal a majestátně odkráčel pryč. Nějaký čas jsem se raději moc v té poloze nehýbal, ale pak za mohutného křupnutí se větev ulomila. Blížící se hromadu čehosi jsem zřetelně viděl. Dopadnutí do koňských extramentů, u nichž poletovalo velké množství much, nebylo vůbec ničím příjemným.
Pokousán, poštípán i pomlácen jsem rázně vykročil prérií. Má představa, že mě už nic horšího nemůže potkat, se vzápětí ukázala velmi mylnou. V dálce se totiž objevila oblaka zvířeného prachu. Chvíli jsem přemýšlel, kdo to tak dokáže prášit. Napadlo mne, že by to mohl být baron Prášil, ale o chvíli později jsem věděl, že on to není. Prérií se hnalo stádo bizonů. Můj odhad, že bizoni běží mým směrem, byl správný. Sprint mně nebyl nic platný, načež mne brzo jeden bizon nabral. Vzápětí jsem se přemisťoval ze hřbetu na hřbet, abych se náhle na jednom bizonu usadil. Vůbec nevím, kam bizon běžel, ale po zahoukání lokomotivy se lehce o ní otřel a já jsem na ní nechtěně přestoupil.
„Hej! Co tam vyvádíš!“ uslyšel jsem výkřik nějakého muže. A když se mi vše srovnalo v hlavě, tak mi došlo, že sedím zaražen v komíně lokomotivy.
„Okamžitě vylez?“ řval na mne stále muž.
„Mám to v plánu, ale nějak jsem tady zapadl,“ snažil jsem se mu vysvětlit.
„My ti pomůžeme,“ řekl muž a spolu s topičem začal rychle přikládat uhlí do kotle. Na mou zadnici náhle začaly dopadat jiskry a já jsem vzápětí za jekotu vyskočil. S prohořelými kalhotami i slipy jsem poté dopadl na strojvůdcovskou plošinu.
„Co tě to napadlo dělat rodeo s bizonem!?“ zahřímal strojvedoucí.
„To bylo omylem,“ zněla má odpověď.
„Indiáni!“ vykřikl náhle topič a ukázal na desítky jezdců jedoucích prérií.
„To možná budou ti, které jsem dneska už potkal,“ řekl jsem.
„Cože!?“ vyhrkl strojvedoucí.
„Asi jsou na mě naštvaný. Jejich náčelníka díky mně odnesl čert.“
„Cóóó?“
Pak se z vagonů začala ozývat střelba, kterou indiáni opětovali střílením šípů z luků i palbou z pušek. Když se strojvedoucí nedobrovolně seznámil s hrotem šípu ve své hlavě, tak se topič vrhl do hromady uhlí a píďalkovými pohyby se do ní zahrabal. Vzápětí na plošinu skočil křičící indián s nožem v ruce.
„Co tak ječíš!? A ani se nepředstavíš!“ řekl jsem mu.
„Já jsem zlomený brko!“ vykřikl indián.
„Těší mě. Já jsem pan Netypický,“ znělo mé představení se a praštil jsem ho lopatou. Indián obrátil oči v sloup a spadl z lokomotivy. Když kolem mne prolétlo několik šípů, tak mě to dost naštvalo a z plna hrdla jsem na indiány zakřičel: „Aby vás husa kopla!“
A kde se vzala, tu se vzala husa. A ta každého indiána na koni pořádně kopla, přičemž všichni spadli na zem. Vlak uháněl vesele dále, ale protože topič v hromadě uhlí vytuhnul, tak mi nezbylo nic jiného, než přikládat za něho. A já si přitom zpíval: „Vlak jede prérijní krajinou a já nejedu za žádnou.“
KONEC TŘETÍ ČÁSTI