Netypicky na divokém západě-4

Anotace: Část čtvrtá závěrečná

Lokomotiva jela po kolejích jako o závod, přičemž se jí z komína kouřilo ostošest. Přikládal jsem neustále a zároveň se mi podařilo houkat. O něco později jsem si uvědomil, že vlak projel stanicí. Bylo mi jasné, že jsem měl zastavit. Mně to však moc nevadilo, ale postřehl jsem vykloněné cestující z okének vagonů, kteří zuřivě gestikulovali. A těm to asi vadilo.
Za nějaký další čas mi začalo být podezřelé, že se vagony za lokomotivou nějak vzdalují. Vše nasvědčovalo tomu, že se nějakým řízením osudu odpojily. A jak byly rozjeté, tak stále jely dále. Opět se mi naskytl pohled na rozčílené cestující v oknech. Někteří dokonce vylezli na střechy vagonů a zdálo se mi, že střílejí na lokomotivu. Vypadalo to, že jsem lidi ve vlaku opravdu naštval. Pak se přede mnou na prérii objevilo několik stavení.
Vrávorající postava u vyhybky před nádražím nevěstila nic dobrého. Lokomotiva vzápětí vjela na vedlejší kolej, která byla slepá. Opilý muž zase pak vyhybku přehodil nazpátek a jen překvapeně sledoval blížící se jedoucí vagony. Já jsem zase užasle hleděl na rychle přibližující se konec kolejí, za nimiž bylo dřevěné stavení. Rána to byla veliká. Budova jako celek přestala existovat. Lehce omráčen jsem vylezl zpod hromady trosek a zahlédl nádražím projíždět vagony, z nichž vyskakovali cestující. A mnozí se za výkřiku rozplácli na nástupišti.
„Já se vám omlouvám. Hlavně, že se vám nic nestalo. Těch pár modřin a boulí přežijete,“ řekl jsem jim, ale to nebyl zrovna nejlepší nápad. Mnozí tasili své kolty a brzo mému sluchu neuniklo hvízdání kulek.
„To už jsme dojeli?“ ozval se tázavě topič, když otřesený vylezl z hromady trosek.
„Jo. Tady je pro nás konečná,“ sdělil jsem mu a dal jsem se na rychlý útěk, zatímco topič se přiblble usmíval a s lopatou v ruce předváděl přikládání uhlí do kotle.
Při následném útěku bylo mou snahou se ukrýt v nějakém stavení. Mou pozornost upoutala budova s nápisem BANK. Myslel jsem si, že tam budou mít bankomat. Po vběhnutí do banky mi však na podlaze podjely nohy, a to mělo za následek vražení do dvou mužů v místnosti. Jeden vletěl hlavou do koše, v němž mu uvázla hlava. Druhý za výkřiku vysklil sklo přepážky, přes kterou zůstal nehybně ležet.
„Dobrý den přeji!“ vyhrkl jsem.
„Vy jste taky lupič jako ti dva?“ zeptal se mne vyděšený pokladník zpoza přepážky.
„Já potřebuji nějaký peníze!“
„Už vám je dávám,“ řekl třesoucím se hlasem a dal mi několik svazků bankovek, které jsem viděl poprvé v životě. Když mi je dával, tak jsem si je vzal. Nikde bankomat k vidění bohužel nebyl, a tak jsem odešel. Venku mne náhle obklopilo hned několik mužů s puškami.
„Vy asi budete místní šerif, že. Poznal jsem vás podle hvězdy,“ řekl jsem jednomu z mužů.
„Co je to za blbce? Ten asi nebude z Cartrovy bandy,“ mínil jiný muž.
„Tím blbcem myslíte mě?“ zněla má otázka.
Kdo ví, jak by to se mnou dopadlo, kdyby se neozval výkřik, že se blíží indiáni. V městečku hned zavládla panika. Schoval jsem se do přízemí jednoho stavení a začal si připadat jako ve scéně z westernu. Bojový pokřik desítek indiánů naháněl celkem strach. Poté se rozpoutala divoká střelba a všude byl k vidění zvířený prach, jak ze země, tak i z pušek a koltů. Taky jsem si zastřílel, sice jen tak do vzduchu, ale ten pocit stál za to.
„Mít tak kulomet. To by bylo něco,“ řekl jsem si a náhle byl přede mnou na roznožce kulomet. A tak jsem začal střílet. Asi má střelba zasáhla nějaké sudy, ve kterých byl střelný prach, protože zaznělo několik výbuchů. Pokračující kulometná palba vyděsila indiány i osadníky. A brzo všichni všemi směry prchali z městečka pryč. A náhle bylo po boji.
Po otevření očí jsem zjistil, že stojím před vchodem domu, kde bydlím. Na sobě jsem měl pyžamo, na nohách holinky, kolem pasu opasek s náboji a dvěma pouzdry. Na hlavě kovbojský klobouk a v každé ruce kolt, přičemž se z hlavní kouřilo. Současně s tím se mi naskytl pohled na všechny sousedy z domu, kteří v županech vyběhli ze vchodu.
„Přeji dobré brzké ráno. Mně se zdál sen o divokém západě,“ sdělil jsem jim.
Sousedé se vzápětí sborově rozkřičeli, načež pro mne nastal rychlý útěk ulicí před nimi.
KONEC