Vánoční Rebeka

Anotace: vánoční příběh o ženě, jejíž život někdy připomíná příhody Bridget Jones

Blížily se Vánoce a já konečně nebyla sama! Od té doby, co jsem se odstěhovala od rodičů, jsem pokaždé slavila Vánoce sama. Chlapi se mi zkrátka v zimním období vyhýbali velkým obloukem a mně nezbývalo nic jiného, než sledovat ranní pohádky sama. Přesněji řečeno já a má věrná láhev vína. Ale letos mělo být vše jinak! Daniel se mnou vydržel od srpna a co bylo největším překvapením - dokonce mi slíbil, že se mnou po Štědrém dni pojede navštívit mé rodiče. Pro mou tetelící se dušičku to znamenalo jediné - myslí to se mnou skutečně vážně! Proč by jinak chtěl poznávat mé rodiče, když já sama bych je nejraději neznala?
Těšila jsem se jako malé dítě, až tu novinu povím matce. K mé nevoli mi od doby, kdy prvně shlédla Deník Bridget Jonesové, neříkala jinak než Bridget.
„Opravdu přijde i tvůj přítel?“
„Ano mami. Jmenuje se Daniel.“ Sdělila jsem jí do telefonního sluchátka pyšně.
„Dobře dobře, máme mu kupovat nějaký dárky nebo...“
„Ne mami, to není zapotřebí. Stačí mi, když se k němu budete chovat slušně.“
„Ale Bridget! Děláš jako kdyby...“ Ohradí se matka dotčeně.
„Jo, jo já vím, musím končit, tak se mějte, pa.“ Zavěsím telefon a usměju se. Ještě mám v živé paměti, jak se otec vyptával mého bývalého, jestli není náhodou ženatý, že prý takoví chlápci se na mě lepí jako vosy na med.

Letošní Vánoce jsem si však představovala úplně jinak. Já a Daniel kráčíme ruku v ruce ladovskou krajinkou a každou chvíli na sebe vrháme zamilované pohledy.
Avšak první a zdánlivě stupidní problém se vynořil, když se mě jednou večer, po vzrušujícím zážitku v posteli, Daniel zeptal, co si přeji od Ježíška k Vánocům. On prý je jeho kurýrní doručovatel pro všechny pěkný ženský v tomhle městě.
„Pejska.“ Odpověděla jsem bez dlouhého rozmýšlení. Matka zvířata nesnášela a já si konečně mohla splnit svůj dětský sen.
„Cože?“ Podepřel se na lokti a nevěřícně si mě měřil.
„Třeba jorkšírka a nebo nějakýho chlupaťoučkýho.“
„Rebeko, to nemyslíš přece vážně!“
„Ale jo, chci psa a nebo nic!“ Trvala jsem na svém.
„Proč si prostě nemůžeš přát zlatej řetízek kolem krku jako každá jiná?“
“Každá jiná?“ Do očí se mi draly slzy. Po celou dobu jsem si mylně myslela, že já jsem jeho jediná, že jsem jeho Afrodita, že jsem jeho perla mezi diamanty, nebo tak něco a on mě takhle raní! Vylezla jsem ze zahřáté postele a vrhla na něj ten nejtvrdší pohled, jaký jsem uměla vykouzlit. Uražená jsem zmizela v koupelně a když jsem se vrátila, ložnice byla prázdná.
Druhý den jsem marně čekala, že se ozve. Moje oči neustále ujížděly na displej telefonu, který jsem měla nastavený na maximální hlasitost a na ty nejmaximálnější vibrace, ale telefon zůstal hluchý. Bylo by hodně divné, kdybych se ozvala první? Ano, bylo! Nic nebude!

Dny utíkaly a já tutově ztratila naději, že prožiji romantické Vánoce po boku svého milovaného. Definitivně jsem se smířila s představou, že ty letošní Vánoce nebudou nijak výjimečné a k láhvi vína jsem dokoupila ještě láhev vodky a dvě krabice džusu. Nejhorší však bylo sdělit tu novinu matce. Už jsem ji v duchu slyšela, jak mi oznamuje, že to stejně věděla a že mě čeká osamocená budoucnost. Přesně tak moje sólo stavy nazývala.

Byly Vánoce, 24. prosince přesně a já seděla zničená na gauči a opuchlýma očima sledovala Tři oříšky pro popelku. Za okny se ozývalo bouchání petard. I na Štědrý den se hold najdou blbci, co si nedají pokoj ani o Vánocích.
Podívala jsem se na svůj vánoční stromek. Byl tak pěkný, ale bylo pod ním tak prázdno! Sice jsem nikdy nepochopila, proč utrácím peníze za živý strom, když jsem sama, ale výsledek mě utvrdil v opak.
„Šťastné a veselé, Rebeko!“ Pozvedla jsem slavnostně sklenku vína, když vtom se rozezněl zvonek u dveří. Vstala jsem a ucítila, jak se mi motají nohy. Jeden by nevěřil, jak je těžké v opileckém stavu projít skrze dveřmi!
Otevřela jsem dveře a na jejich prahu se krčilo malé chlupaté stvoření s červenou mašlí kolem hubeného krčku. Chtěla jsem se usmát, ale místo toho jsem se rozplakala jako malé dítě.
„Ty jsi ale k užužlání! Kde máš páníčka, no?“ Vzala jsem chlupáčka do náruče a pohladila ho po malé hlavičce.
„Jmenuje se Karel. Jeho matka na tom přísně trvá.“ Ze stínu chodby se vynořil usmívající se Daniel a obejmul mě v pase.
„Tak už jsme tři.“ Vzdychla jsem šťastně a s pocitem novopečené maminky jsem vpustila Daniela i s Karlem dovnitř.
Letošní Vánoce jsem si vskutku užila, já i má matka. Když jsem jí představila Daniela, nestačila zírat a když jsem jí ukázala Karla, nestačila utíkat. Prý se psů už odmalička bojí a nechápe, jak je může někdo pěstovat. Dřív bych se jí snažila vysvětlit rozdíl mezi chováním zvířat a pěstováním rostlin, ale v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno. Byla jsem poprvé ve svém sedmadvacetiletém životě doopravdy šťastná!