Manžel kutil - Skříň

Můj milovaný muž se snažil pro mě udělat vše, co mi na očích viděl. Pravda tedy je, že jsem musela někdy hodně dlouho čekat, než se do něčeho pustil.
"Pucko" říkával, "než se člověk do něčeho dá, musí si to pořádně promyslet!".
Jsem vyučená dámská krejčová a v té době jsem šila pro jednu firmu doma. Jenže jsem neměla kam dávat nastříhané oděvy a látky.
"Pucino, udělám Ti na ty hadry krásnou skříň" oznámil mi láskyplně.
"Jé, to budeš hodný" děkovala jsem mu rozradostněně a vlepila mu hudlana.
Následující týden trávil večery sezením v křesle, pohled upřený do stěny, čelo zachmuřené. Nebyla s ním žádná legrace, ach jo.
Na mé otázky:
"Miláčku, co děláš?" odpovídal rotržitě:
"Přemýšlím nad skříní. A jak dlouho budeš ještě přemýšlet?" ptávala jsem se dále.
"Až budu mít koncept hotový" odpovídal stále dokola.
Jednou takhle ráno vstanu a hele!!! V chodbě stála v pozoru krásná, čerstvá, voňavá prkna!
"Jupí" zajásala jsem a vrhla se Ríšovi kolem krku.
"Koncept je hotový, že Ty můj šikulko?
"Jasně, kotě" odtušil důležitě.
"Zítra se pustím do skříně, to budeš zírat, jak jsem to vymyslel!"
Druhý den postavil nádhernou skříň a dřevo z ní provonělo celou dílničku. Skříň byla opravdu nádherná, jenom maličkost jí scházela. Zámek, aby šly zavřít dveře.
Pokojík byl opravdu maličký, a tak, když jsem do něj vstupovala, musela jsem vždy dveře od skříně ručně přibouchnout, abych prošla.
"Kdy už na ty dveře dáš zámek, lásko moje, dřevo se už začíná kroutit!" ptávala jsem se potom každý den.
"Jo, jo, hned zítra, Pucino, neboj" odpovídal, roztržitě.
Pravda byla taková, že už o skříň nejevil zájem, myslel už na jiné vylepšení domácnosti.
Po měsíci jsem to už prostě vzdala, zašla do železářství, koupila velkou, černou petlici, čtyři hřebíky, zámek a udělala na skříni konečnou úpravu.
Dveře se konečně daly zavírat!
Večer si v klídku sedím, drnkám si na kytaru a najednou mě katapultovalo z křesla pronikavé zaúpění.
"Pucko!!!!!!!!!!, co jsi to udělala!!!???. "Zničila jsi mou práci!!!". Letím za ním, co se děje. Stál před skříní, v očích slzy, pohled vytřeštěně zabodnutý na krásnou, novou petlici, přitlučenou hřebíky.
No pravda, bylo to trošku jako pěst na oko, ale pro mě bylo důležité, že to bylo funkční.
"No, co" odpověděla jsem, pohled provinile zabodnutý do země.
"Koukej, dveře se už dají zavírat!" dodala jsem rychle veselejším, hlasem.
Neodpověděl. Fakt byl zlomený. Dalo mi moc práce, než se na mě, za pár dní, zase usmál.