Jak nás chtěli oddat

Anotace: Z mojí knížky Jak nás chtěli oddat a další povídky

To bylo na jaře na jednom výletě do Pardubic, kam jsem jel s Terezkou, abych si to město pořádně prohlédl – měl jsem se tam stěhovat kvůli škole. Počasí bylo nádherné, sluníčko krásně svítilo a celý den se tvářil, jako by byl připravený právě pro nás dva.
Jeli jsme rychlíkem a seděli v klidu v kupé, když přistoupili první cestující. Naštěstí se posadili na opačnou stranu než my, ale už v tom okamžiku mi bylo jasné, že cesta vlakem pro mne bude utrpením, protože ze zásady nemám rád všechny lidi, dokud je osobně nepoznám, a pak je buď miluji, nebo nenávidím – podle situace a nálady. Každopádně lidi ve vlaku jsou to nejhorší, co vás může potkat. Neustále se vrtí, šustí s papírky od bonbonů, ubrousky od svačiny, novinami, které jim po většinu jízdy padají permanentně z ruky a vy je musíte zdvořile zvedat ze země, i když byste je nejraději vyhodili z otevřeného okénka, v nejhorším případě bez ustání telefonují a hlasitě se domlouvají o hloupostech typu: „Včera jsem si koupila nové plavky, velikost XXX, představ si to.“ Nejhorší jsou tací, kteří na začátku cesty usnou, po cestě střídavě chrápou, že je je slyšet z jednoho konce vlaku na druhý, přitom vykřikují ze sna nesrozumitelné věty a útržky, nebo se jim zdají poněkud erotičtější sny a neustále hekají, oslovují nevědomky ostatní výrazy jako: „Drahoušku“ „Zlatíčko“ „Lásko“ „Kočičko“, o horších výrazech se ani nebudu vyjadřovat, neboť jsou silně vulgární. Zdaleka nejvíc však nemám rád osoby, které usnou, hlava jim padne na rameno souseda a permanentně na něj slintají.
Naštěstí se tentokrát nekonala ani jedna z těchto alternativ – čtenář jistě uzná, že přinejmenším šokujících a neúnosných – ale stejně jsem se neustále ošíval a ušklíbal, z čehož měla největší radost Terezka, která se zlomyslně smála a ušklíbala, na což jsem se s výrazem nejvyššího odporu neustále snažil přisunout co nejblíž k oknu, až jsem se přitom dostal málem mimo vlak. Tuto strastiplnou cestu jsem končil s nadšením.
Pardubice jsou nádherné město, a zvláště centrum je nádherné a historicky cenné, zbytek je alespoň zajímavý, když už nic jiného. Po ulici Palackého a Třídě Míru jsme se dostali až k náměstí, rozesmátí z cesty vlakem z různých drobných žertíků, kterými jsme si krátili čas. Navíc nám stále přálo počasí a sluníčko se na nás smálo shora z oblohy, jako by nám chtělo vyjít co nejvíce vstříc. Když jsme procházeli ulicemi, uličkami a nakonec na náměstí, zmohl jsem jen na jedinou větu:
„Tady je to jak na Žižkově, hospoda na každém rohu a na některym hned dvě.“
„Kdepak, to my máme hospodu na každym rohu“ odpověděla mi Terezka, pocházející z Vysočan, a vyplázla na mne škodolibě jazýček.
Je to skutečně tak přátelé. V Pardubicích jsou lidé „kulturně naplněni“ opravdu hodně. Nejen, že je na každém kroku hospoda a na některých jsou dokonce hned dvě vedle sebe, ale je zde i několik velkých kin, několik obchodních domů, velké divadlo, obrovská sokolovna, dva velké bazény, přičemž minimálně u jednoho bych se nestyděl za označení aquapark, dále jsou tu snad všechny velké obchodní řetězce, řada restaurací včetně dvou McDonaldů a KFC, je zde několik galerií, navíc také pivovar a korunou všeho bylo pro mne množství knihkupectví, která se na jednom místě nacházela prakticky vedle sebe. A to jsem vynechal pamětihodnosti, jako je vskutku krásná radnice, kašna s úžasným vysokým sloupem uprostřed náměstí, brána vedoucí na náměstí, na jehož druhém konci je pár metrů směrem k zámečku další malé náměstíčko, jehož malebnost by si zasloužila zvěčnit na plátno, a toto malé náměstíčko končí další starou bránou, jež je sice menší co do monumentálnosti, ale je zase zdobená nádhernou římsou na vršku. Odtud už je to jen coby kamenem dohodil k zámeckému parku a konečně k samotnému zámku, v jehož prostorách jsou všemožná muzea, od pohlednic počínaje, přes hračky, mince, vycpanou zvířenu a zbraně pokračuje až po výstavu moderního skla.
Zde bych skončil svoje rozplývání se nad krásami Pardubic a vrátil bych se s dovolením opět k ději, protože v tomto okamžiku, tedy na návštěvě pardubického zámku, se vlastně odehrává jeho podstatná část, která dala mému vyprávění název. Zde nás totiž chtěli oddat. To bylo tak:
Po cestě na zámek jsem si neodpustil několik lichotek na Terezčinu krásnou postavu a nádherný obličejík a vůbec – Terezka je skutečně nad míru krásná dívka, tak proč jí to neříkat co nejčastěji, že? Jenomže Terezka, snad z vrozené skromnosti, nebo protože ví, že mne její pochybovačné řeči rozčilují, se mi to snažila permanentně vyvracet. A tak jsem se rozhodl, že prvního člověka, který půjde kolem nás po ulici, se zeptám, jestli je Terezka krásná dívka nebo ne. Nevěřili byste, jakou dokázala vyvinout sílu, když mne tahala od náhodných chodců, kterých jsem se chystal zeptat:
„Dobrý den. Omlouvám se, že vás ruším, ale mohl byste se podívat na tu slečnu, co je tu se mnou, a zhodnotit, jak moc je krásná?“
Ani jednoho se mi nepodařilo oslovit, protože jsem byl vždy odstrčen a vhodně umlčen hrozící pravicí. Až jsem se ale v nestřeženém okamžiku zeptal jistého staršího průvodce na zámku. Měl na starosti rytířské sály a kapli, shodou okolností místa, kde se konají svatební obřady. Starší, prošedivělý a lehce shrbený pán se silnými dioptriemi se právě vracel z oběda, a tak jsme ho potkali právě při návratu do pracoviště. Neudržel jsem se, Terezku chytl za ruku a nahlas jsem vyslovil dotaz, na nějž jsem chtěl znát odpověď už od chvíle, kdy mne napadl:
„Že je to pěkná holčina, viďte?“
Netušil jsem, jaký řetězec událostí spustím a jak za něj dostanu vynadáno. Zprvu vše probíhalo naprosto v pořádku. Byly nám ukázány historické malby, jediné, co vlastně zbylo z původních prostor, a pomalu jsme se blížili uličkou mezi dvěma řadami lavic ke kapli.
„A tady se pořádají svatby. Nechtěli byste se tady vzít?“
Otázka padla jako z čistého nebe a ani jeden z nás honem nevěděl, jak vlastně by měl zareagovat. Pak mě ale napadlo, že by to mohl být dobrý žert a že Terezku trochu pozlobím, a tak jsem namísto rázné obrany proti jeho mylným závěrům, nadšenému staříkovi začal přizvukovat a vše jsem mu odkýval, Terezku jsem střídavě držel za ruku a střídavě objímal kolem pasu. Ta se pobaveně smála stejně jako já, ale tak, abychom neurazili průvodce. Zároveň mne ale Terezka probodávala pohledy, ze kterých se dalo číst jediné sdělení:
„Tohle si vypiješ ty prevíte!“
„Tady hodovali rytíři a hradní páni“ pokračoval stařík ve svém vyprávění o historii zámku a sálů, „a na stolech a mezi nimi tady tančily krásné tanečnice, jako jste vy, slečno“ ukazoval neustále na Terezku a usmíval se na ni svými třemi předními zuby. „A tu nejkrásnější tehdy pozvali druhý den před pána, ten jí dal zvláštní odměnu v koženém váčku a pochválil jí, a to pro ní znamenalo zvláštní vyznamenání, jak je krásná. A kdybych tu teď měl také váček s penězi, tak bych ho dal vám, slečno, protože vy jste krásná.“
Terezka rázem zčervenala jako malina a mile se usmívala, alespoň tak, jak jí to dovoloval její vnitřní smích, při kterém by se určitě tvářila jinak. Když ale viděla, jak se mi líbí ji sledovat při této skvěle rozehnané situaci a jak se tím bavím, stiskla mi ruku tak silně, že jsem málem vykřiknul bolestí, a zamračila se na mě. Chvilku jsem se bál, že už je se mnou zle, ale naštěstí nebylo. Ba co víc, prohlídka ještě pokračovala a ta pravá zábava měla teprve začít.
Když už jsem se dost pobavil počínáním našeho průvodce, který naprosto oddaně a nenuceně lichotil Tess, jak jen se dalo (a musím říci, že to byly lichotky skutečně dobré, takže měl můj vřelý obdiv), omluvili jsme se s tím, že nemáme dost času a musíme jít. Tak jsme pomalinku vycházeli z prostor kaple a rytířských sálů, načež jsem si musel celou dobu dávat pozor na to, aby mne i s mým smíchem nesrazila z dřevěných schodů, po kterých jsme scházeli.
Tess hrála samozřejmě naštvanou a uraženou (i když dodnes tuším, že se na mě alespoň trošičku skutečně zlobila), ale naštěstí jí to nevydrželo tak dlouho jak by chtěla, a tak jsme začali s novou dávkou pošťuchování a blbnutí. Před námi ještě byla prohlídka muzea pohlednic, která je ve sklepení zámku, jenomže bylo právě zavřeno. Opodál, asi tak deset metrů od vchodu do podzemí, stála pod podloubím lavička a na ní seděl poněkud rozložitější starší pán v modrém tričku, v němž vypadal jako námořník, pokuřoval ve společnosti stejně rozložité paní cigaretu a vesele se na nás zubil.
„Chviličku, jen dokouřím cigaretku a hned vás tam pustím“ zavolal na nás a vesele se zubil dál. „Ty máš ale pěknou holčinu. Co svatba?“ zeptal se bezelstně a mrkal na nás svýma očkama, načež my oba jsme se dali s Tess do smíchu při vzpomínce na předchozí prohlídku zámecké kaple, kde se nás právě snažil oddat kolega břichatého pana průvodce. Tentokrát jsem ale neříkal nic, jen jsem se vzdálil za první sloup v nejbližším okolí, opřel jsem se o něj zády tak, aby na mne nebylo vidět, a se smíchem, kterým jsem se doslova zalykal, jsem napjatě očekával, co bude Tess dělat.
V ten okamžik se Tess vrátil výraz, kterým by mne nejraději probodla. Cítil jsem, aniž bych se otočil a přesvědčil jsem se o něm, když jsem se otočil na pár sekund jejím směrem. Mne ale v ten okamžik spíš rozesmával. Ale Terezka nic neodpovídala, jen přijala s potěšením nabídnutou cigaretu a stejně jako já se s určitým smíchem držela opodál, aby nemusela na nic odpovídat. Pán si ji chvilku prohlížel, potom znalecky písknul, načež přehodil pohled na mne a s úsměvem od ucha k uchu se mě jen zeptal: „ Jak ty to děláš chlape, to mi pověz.“
Po této zdařilé a humorné návštěvě zámku jsme se stavili ve městě na oběd, já inkasoval několik pohlavků a jedno kousnutí do ramene za trest, že jsem ji nechal ve štychu s vysvětlováním, a po jistém dvouhodinovém zdržení, o němž mi slušnost brání hovořit (a tady potřebuji upřesnit dvě věci, totiž: zaprvé nešlo o intimnosti a zadruhé to byla stejně děsná „psina“), jsme se vydali na zpáteční vlak a zakončili svůj výlet až před domem, v němž Tess bydlela. Od té doby jsem byl v Pardubicích ještě několikrát, ale nejraději vzpomínám právě na den, kdy jsem zde byl s Tess a doufám, že spolu zase někdy někam vyrazíme, abych ji měl jen pro sebe a náš smích.