POZDVIŽENÍ

Anotace: ...

Kdyby se to nestalo během předvánočního běsnění, snad by si toho ani nikdo nevšiml. A když už, nestalo by se to, respektive já, středem pozornosti jak tolika lidí přihlížejících, tak médií.

Byl obyčejný prosincový den, dva týdny před Vánoci, tudíž všude kolem spěchala spousta vystresovaných lidí z obchůdků do nákupních center a naopak za svým cílem, mě konkrétně trochu nejasným, neboť nezastávám povrchní názor, že Vánoce jsou jen o dárcích a o obrovském „uf“, které pronese nejeden příslušník lidské populace, když konečně dosedne do křesla, pustí televizi s nějakou tou Popelkou nebo Mrazíkem a užívá si prazvláštního klidu na duši i na těle. Vánoce jsou něco nepopsatelného, každá víra si je prožívá jinak, ale pořád je to doba, kdy by se lidé měli mít rádi. Je to příležitost sejít se se svými blízkými a prožít pěkné chvíle plné pohody.
Adventu bychom se neměli děsit jako čert kříže, naopak bychom se tím měli připravovat na Svátky vánoční, ať už je uctíváme jako narození Krista, či je bereme jako již výše zmiňované posezení v kruhu rodiny a přátel.
Ale to jsem odbočila, i když vlastně i tento úvod k mému vyprávění tak trochu patří.

Procházela jsem obchody a hledala inspiraci na dárky, avšak ke vší smůle mě múza v nejnevhodnější okamžik opustila a já ztrácela naději, že mě ještě někdy potká a s její pomocí vymyslím rodičům a sourozencům ty nejlepší dárky, ze kterých budou paf ještě na Štědrý den příští rok. Bohužel mě však nic nenapadalo ani při pohledu na roztodivné předměty ve výloze jednoho exoticky laděného obchůdku. Přestože nemám velká nákupní střediska příliš v lásce, jelikož dávám přednost menším obchůdkům s určitým zaměřením, přemohla jsem se a nastoupila na tramvaj směj jeden nejmenovaný supermarket.
Obchoďák hýřil všemi barvami, všude bylo slyšet vánoční hudbu a občas z ampliónu zazněl hlas, který lákal a upozorňoval návštěvníky na akce v různých odděleních.
Ještě před vchodem jsem si dala předsevzetí, které mimochodem nedodržuji nikdy, že vycházet budu jedině s taškami dárků a bez našetřeného kapesného. Chtěla jsem si ještě plivnout do dlaní pro štěstí, ale do obchodu se právě intenzívně hrnula masa lidí, takže mě strhla s sebou. Polkla jsem šťástnou slinu a hned mi bylo jasné, že to nebyl dobrý počin. Jako kdybych něco tušila…

Po pár hodinách bloudění jsem odcházela s plným košíkem. Bratrovi nadělím mp3 přehrávač, mámě dám jednu knížku o vazbách rostlin a kuchařku, sestra si vyprosila nové kalhoty, no a tátovi? Značkový sprchový gel a tu nejneoriginálnější věc: ponožky.
U pokladny mi prodavačka celý nákup „přepípala“, zaplatila jsem, naložila vše do batohu – vaku , jako Ježíšek, a měla se k odchodu, když tu najednou…

Lidé se otáčeli za nepříjemným zvukem. Někteří byli otrávení, jiní zvědaví. Co jsem provedla? Co se to děje?
Přišla ochranka. „Vypněte ten alarm,“ ječel jeden z tříčlenného komanda, které se k mé vystrašené osobě přihnalo. Další dva šli vedle mě a navigovali mě do místnosti plné televizních obrazovek a monitorů bezpečnostního kamerového systému. Připadala jsem si jako figurka horšího než špatného filmu.

Posadili mě ke stolu a začali vyslýchat: Co jsem vzala, proč, ať jim to ukážu, vlastně předám, a spousta dalších vět. Prošacovali mě a jelikož jsem obsah svého batůžku odmítla dobrovolně ukázat, jednoduše mi ho sebrali a vysypali na stůl. Nebyly tam zrovna najlevnější věci, však víte, a aby toho nebylo málo, nechala jsem já blbá u pokladny paragon. Měla jsem obrovskou chuť si nafackovat, ale nebyla dvakrát vhodná příležitost. Vzpomněla jsem si i na teď už nešťastnou slinu a zatímco ostatní čekali na příjezd policie, představovala jsem si, jak hnusná zákeřná síla putuje mým zažívacím traktem. Udělalo se mi mdlo…

Zbytek vidím jakoby v mlze. Vím, že jsem se obrovsky styděla, hlavně teda před rodiči, i když jsem vlastně nic neprovedla. I když v jednu chvíli jsem si ani tímto nebyla jistá.
Jediné, co jsem si po vyřešení případu nedokázala vybavit, bylo, jak se přišlo na to, že jsem nic „nešlohla“. Ať jsem dala „vyhledávat“ ve všech mozkových závitech, ba i v neuronech, nikde nic, jak kdyby někdo zmáčknul „delete“ a tu nejdůležitější informaci smazal.

Po dvou dnech klidu od tohoto trapného incidentu jsem si bláhově myslela, že už je vše zapomenuto, když se mi ve škole dostal do rukou místní plátek, na titulní straně velký nadpis: Mladá studentka málem zavřená za krádež, a text: Neodblokovaný čárový kód batohu ze zásilkového obchodu nadělal v obchodním domě rozruch…
Držte mě, já padnu!