Namazaným dospod

Anotace: .

 
  
                                          NAMAZANÝM DOSPOD
 
     Kamarád Jura natáhl ruku s konvicí a zaléval kávu. Napřed mně, pak sobě. V konvi to z ničeho nic trochu zachrchlalo a plynulý pramének vody se na zlomek vteřiny změnil v zlobný chlístanec, který z Jurova šálku vyrazil asi tak lžičku kávy na stůl. Kolem šálku se do ubrusu vpíjelo několik zarputilých skvrn.
      „Ta mě zase znectí,“ vydechl Jura, míně svoji ženu Libuši. „Úplně ji slyším: ,Čerstvě vypranej ubrus! Tos to nemoh nalejt na kredenci a pak teprv přenýst?‘“
      „A proč jsi to tak neudělal?“
      „Protože mě to napadlo až teď. To bude řečí.“
     Rozuměl jsem mu. Líba byla to, čemu se říká metr ženská. Ne, že by byl Jura zrovna pod pantoflem, to bych mu křivdil, ale domácnost vedla jeho žena tvrdou rukou a on byl tak nanejvýš člen s hlasem poradním, mnohdy i bez něj. Pokud jde o mne, byla Líba přesvědčena, že v mé společnosti nadělá její muž mnohem více blbostí, než by napáchal bez mého přispění – jen tak sám, z vlastní iniciativy.
      „Že ten chleba musí vždycky dopadnout na tu namazanou stranu, do prkýnka, všim sis toho, ať ho hodíš jak ho hodíš, znáš to, viď?“, řekl Jura zasmušile, hledě na pocintaný ubrus.
      „Jo, ale je to blbost,“ řekl jsem, „to akorát, že si toho víc všimneš.“
      „Cha – cha. Železnej zákon je to, povídám, a vím, o čem mluvím. Klidně bych to mohl osobně vyzkoušet.“
      „Tak nanejvejš tu může bejt nějakej rozdíl, že od suchýho se ten chleba třeba ještě odrazí a otočí se, jenže aby to hrálo nějakou roli... Hele, já to viděl jednou v televizi, nějací hošani to tam zkoušeli. Mohlo jich bejt tak deset dvanáct. Každej vyhodil namazanej krajíc chleba do vzduchu a pak to spočítali. Dopadlo to normálně jedna k jedný, žádnej zákon schválnosti, nic takovýho.“
      „Když to budu házet já, tak to jedna k jedný nebude, rozumíš! Mně to prostě bude padat tím namazaným dospod, to se můžeš vsadit! Hodím desetkrát...“
      „Nemůže ti to padnout desetkrát na stejnou stranu, neblbni, přes tisíc možností...“
      „Tak nejmíň osmkrát, no, nebo sedmkrát, abych si nechal nějakou rezervu.“
      „No to teda ne! Sedmkrát z deseti, to už může bejt normální odchylka.“
      „A co takhle: sedm je plichta. Míň – vyhráváš ty, víc – vyhrávám já. O tři piva.“
      „Beru. A kde to jako...“
      „Tady a teď. Uděláme tu trochu místa a je to.“
     Jura namazal krajíc chleba. Židle jsme šoupli do uličky k sektorce a stůl přetáhli ke kraji místnosti. V zápalu příprav jsme si ani nevšimli příchodu paní domu.
      „Co to zase vyvádíte?“ ozvalo se ledově od kuchyňské linky. Stála mezi odstavenými židlemi, opřená o kredenc a s pohledem, který bych si rozhodně netroufl nazvat vlídným.
      „Jenom chcem něco zkusit,“ oznámil Jura suše.
      „Tos ho zas nahecoval k ňáký kravině!“ obrátila se ke mně. A zase k němu: „Juro, nepřej si mě!“
      „Klid, my to hned zas srovnáme, neboj,“ řekl Jura a vzal do ruky namazaný krajíc.
      „Máme nově vymalováno, jak něco zapatláš, já ti říkám, aby sis mě nepřál.“
      „Přál jsem si tě odjakživa, přeju si tě i teď a hodlám si tě přát i nadále.“
      „Aby tě to nepřešlo! Jestli něco umastíš...“
      „Nejsem malej harant. Lino utřu a hotovo.“
     Jura se trochu rozkročil, zavřel oči a hodil. Vzápětí oči otevřel a přiblble se rozhlížel kolem sebe. Nakonec zachytil ztuhlý pohled své ženy a sledoval jeho dráhu. Na jejím konci uviděl krajíc chleba, přilepený ke stropu. Krajíc se pozvolna odchlipoval, pak se zhoupl k jedné straně a spadl Jurovi na rameno. Jura sice nestál zrovna pod ním, ale to zhoupnutí zřejmě udělilo chlebu správný směr. Jura se ho ještě pokusil zachytit, ale na výsledku už nic nezměnil, nanejvýš si ho ještě trochu rozmázl po břiše.
     Další sled událostí byl tak předvídatelný a jednoznačný, že vůbec nemá cenu se o něm nějak rozepisovat. Snad jenom abych se pochlubil – ani na mně nezůstala nit suchá, oba jsme od Líby dostali svůj díl. A pokud jde o tu sázku – samozřejmě nedopadla nijak, ale lépe už svou pravdu Jura dokázat nemohl.

     Ono by to povídání mělo vlastně už skončit; jakous takous pointu to mělo a každé slovo za ní je jenom na škodu. Ale Jura se pak v hospůdce vytasil s úvahou, kterou si prostě nemohu nechat pro sebe.
     To už u nich doma bylo zase všechno v pořádku. Líba rázně sprovodila ze světa skvrny na ubruse a na košili i mastný flek na stropě. Prozíravě si totiž nechala trochu barvy po malování; protože, jak sama řekla – ví, jaký má doma pako.
      „Víš, ono to ani jinak dopadnout nemohlo,“ povídá mi tedy Jura za pár dní u pivka zadumaně, „takhle to byla jediná možnost. Představ si, že by mi to opravdu padalo namazaným dospod, jak jsem říkal. To bych pak tu sázku vyhrál. Mohl bych pak říkat, že mi padá chleba tím namazaným dospod? To přece může říkat ten, kdo prohrál, a nemoh bych to říkat já, jako vítěz. Já bych to mohl říkat, kdybych prohrál. A za jakých okolností bych prohrál? Kdyby mi ten chleba nepadal tím namazaným dospod, rozumíš?! Zas bych nemoh říkat, že mi tak padá, když by mi tak nepadal, to dá rozum. Říká se tomu dilema.“
     Jura chvíli ucucával pivo a zasmušile pokyvoval hlavou. „Tohle bylo jasně jediný řešení: bitej po všech stránkách – chleba přilepenej všude možně a stejně jsem nic nevyhrál.“
     Zase se napil a dodal ponuře: „Teď už aspoň víš, čemu já říkám ,tím namazaným dospod.‘“