Jak Amálka došla štěstí

Anotace: ...

Ono už to, že jí rodiče dali jméno Amálka, nevěstilo nic dobrého. A opravdu, jako by se jí to jméno vrazilo do hlavy, Amálka to měla se vztahy těžké. Nedařilo se jí. Bytostně toužila k někomu patřit, dělat s někým všechno společně, jít s nějakým mužem životem bok po boku. Jednoduše toužila po štěstí. Jenže Amálka, estétka, milovnice haiku a orchidejí, to měla vždycky tak, že když už navázala s někým vztah, tak vztah po ní na první schůzce chtěl, aby mu dala, což Amálka vždycky odmítla. Ne, že by byla lakomá, ale měla pocit, že tam chybí souznění.

 

Jiná varianta Amálčiny smůly spočívala v tom, že si ji vyhlédl muž, zahleděný do sebe a Amálka mu sloužila čistě jako upřímný animátor, když se zájmem naslouchala jeho sebelítostnému žvanění a přesvědčování, co všechno by dokázal, kdyby mu ostatní neházeli klacky pod nohy. Vždy, když se po několika hodinách odvážila promluvit o sobě, chlap se zatvářil, jako by ho nepříjemně vyrušila a pokračoval v nářku.

 

Jeden z Amálčiných smutných příběhů tak trochu trčí mezi ostatními a byla by škoda ho nevylíčit.

 

Ve městě, kde Amálka žila, byl vysoký most a pod ním trať. Čas od času stál na mostě mladík, takový ten umělecký typ, bledé tváře, horečnatý pohled, husté, havraní vlasy. Takový ten typ, co potřebuje všemi prostředky dát najevo, že přišel na svět, aby nesouhlasil. Vždycky přelezl zábradlí a zahleděl se do hlubiny. Tím chtěl znázornit, že se chystá skočit dolů. Pochopitelně to nikdy neudělal, ale často mu nějaká citlivá dívka, která šla náhodou kolem, začala jeho úmysl rozmlouvat. Mladík se většinou nechal utěšit a přemluvit, aby zábradlí zase přelezl zpátky. Neobešlo se to bez slz a mladý umělec se nestačil utírat. Potom se svou zachránkyní odcházel do města.

 

Amálka se s oním mladíkem setkala také. Tato mírná, nepříliš smělá estétka, milovnice haiku a orchidejí, s ním navázala oční kontakt a pokusila se proniknout do jeho zmučené, rozbolavělé duše umělce. Patrně by vše směřovalo k obvyklému závěru, umělec by se rozbrečel do kapesníku a odešli by spolu, jenomže to by nesměla být Amálka se svou životní smůlou. Tenkrát hocha něco skutečně ranilo a výjimečně stál na mostě upřímně. Někde přibližně v polovině Amálčina hezkého proslovu skočil a dole ho rozšmelcoval rychlík. Jiná žena by si podobnou příhodu nebrala osobně, ale Amálku jen utvrdila v přesvědčení, že jí je štěstí z nějakého důvodu odepřeno. No a potom se dostavilo to nejhorší, co se ženě může stát, totiž že začala cítit vděčnost. Vděčnost, za sebemenší pozornost, které se jí od muže dostalo. A jestli chlap něco nesnáší, jestli ho něco dokáže od ženy odpuzovat, pak je to pocit, že je mu žena za vztah vděčná. Byl to začarovaný kruh, Amálka bloudila od ničeho k ničemu a život jí připadal prázdný. Ale potkala Václava.

 

"Nebyl tady ten pičus s vrtačkou?" zeptal se neoholený chlap Amálky, když stála před nějakou výlohou. Amálka si to nestačila v hlavě přebrat, chlap jí pomohl v přemýšlení: "Takovej kokot v modrákách, nebyl tady?"

 

I kdyby tam ten kokot byl, Amálka nevěděla, co to je a nezbylo jí, než zavrtět hlavou.

 

"Já se z něj poseru, z čuráka...," zvolal chlap. Potom si všiml, že Amálka je žena.

 

"Zajdem na kafe, vole?" obrátil se na ni. Kdyby Amálka nevězela hluboko v depresi, patrně by ji takové oslovení urazilo a odradilo, ale ten chlap působil tak nenuceně, že bez přemýšlení kývla. Usedli v blízké hospodě.

 

"Venca," řekl, když si rozložil cigarety, zapalovač a nějaké papíry na stole. Amálka přikývla. Chlap se na ni zadíval a asi vteřinu čekal. Potom hlasitě řekl: "A ty?" Amálka se však nerada představovala. Většinou, když řekla své jméno, muž na druhé straně stolu pracně skrýval překvapení a pobavení.

 

"A ty?" zeptal se chlap podruhé a vytřepával z krabičky cigaretu.

 

"Amálka," řekla Amálka a už zase se bála, co to udělá.

 

Václav pokývl a soustředil se na ohýnek, který žhavil koncec cigarety. Vyfoukl první kouř a rozhlédl se po sále. Někoho zahlédl.

 

"Hele, ty držko, koukej navalit ty gumy! A když říkám gumy, tak nemyslím šprcky, ty retarde!"

 

Václav se obrátil k Amálce: "Měl to navalit před tejdnem a hovno. Nenakopala bys ho do prdele?"

 

Amálka byla sečtělá, měla veliký přehled o barokní hudbě, rovněž v čínské kultuře třináctého století se dobře orientovala, ale na otázku nedokázala odpovědět. Ale ač se bránila sebevíc, opět pocítila vděčnost. Zhoubnou, vtíravou, destruktivní vděčnost, která spolehlivě odehnala muže všeho druhu. A ačkoliv to vypadalo, že Václav není žádný druh, Amálka byla smířená se svým prokletím. Navíc jí něco říkalo, že se k sobě nehodí. A byl to vlastně právě ten pocit beznaděje, nebo spíše pocit, že není co ztratit a tudíž není třeba být opatrný, který Amálce vnukl ohromující odvahu, neboť se zeptala:

 

"Nechtěl byste se projít?"

 

Václav vyplivl zrnko tabáku, zamáčkl cigaretu a zvedl se.

 

"Jdem. Ten zmrd je už stejně v prdeli."

 

Amálka netušila, kterého pana Zmrda má Václav na mysli, stejně jako předtím neměla ponětí, kdo je hledaný pan Kokot s vrtačkou. Ale úspěch ji příjemně překvapil. Dokonce natolik, že navrhla jako cíl procházky rozhlednu na kopci za městem. Bylo to místo nabité pozitivní energií a Amálka tam chodívala čerpat. Václav beze slova přikývl. Byl z lidí, pro které nic není problém a kterým nic nepřijde dost podivné, aby se nad tím museli podivovat. Vyšli společně.

 

Cestou se k nim přidala šedivá kočka, kráčela krok před nimi, občas se jim roztomile připletla pod nohy, sem tam otáčela hlavu, jestli jsou stále za ní. Amálka se chystala pohovořit na zajímavé téma: Kočka ve starověkém Egyptě, ale než stačila zahájit, Václav kočku nakopl pod ocas a nebohé zvíře popojelo s hlasitým zavřísknutím o několik metrů po chodníku. Poté zmizelo mezi auty.

 

"Automatický urychlovač koček," řekl Václav spokojeně a Amálka svou přednášku stornovala. Dolehla na ni známá beznaděj. Vůbec to nepřipomínalo procházku muže a ženy, Václav spíše působil dojmem, že jde s Amálkou natahovat vodu nebo elektriku někomu do baráku. Žádná žena by v takové procházce nepokračovala, ale tohle byla Amálka, o kterou žádný muž nikdy neprojevil zájem, žádný muž ji nikdy nevyzval, aby něco dělali společně, žádný chlap nikdy nestál o její názor. Pokračovala.

 

K rozhledně vedla lesní cesta. Vešli mezi stromy, kolem cesty se to hemžilo kopřivami a ostnatými šlahouny, bzučely zde mušky a komáři. Šli asi deset minut, když tu náhle Václav odbočil a brodil se porostem k jakémusi houští. Amálka zůstala bezradně stát. Už zase je tady přebytečná. Asi je opravdu prokletá. Václav si jí nevšímal, prošlapával si cestu býlím a cosi hledal. Amálka zoufale zavolala: "Pane Václave, vy něco hledáte?"

 

Václav odpověděl spíše pro sebe: "Převčírem jsem tady šel a přišlo na mě sraní. Tak se chci podívat, jestli tam to hovno ještě je!"

 

Amálka pocítila marnost a samotu. Už zase od ní nějaký muž odchází za svým hovnem, které je pro něj důležitější, než ona. Asi to tak musí být, snad je to nějaký vesmírný zákon, vztahující se výhradně na Amálku. Ani ji to příliš nepřekvapilo. Jen pocítila další nával prázdnoty. Ale vtom se zpoza křoví ozval vzrušený Václavův výkřik: "No jo, je tu! Ty... jak se... Amálko, pojď se podívat, je tady!" A k tomu přidal obdivné: "Ty vole!"

 

A právě toto pozvání, na první pohled nechutné, zažehlo v Amálce mocný oheň. Poprvé v životě ji nějaký muž vyzval, aby něco konali společně. Tedy něco, co pro ni mělo obrovský smysl, něco, po čem toužila jako po ničem jiném. A následně pocítila příliv čehosi, co se sama bála nazvat, a tak to nazveme místo Amálky. Ano, byl to pocit štěstí.

 

Štěstí má přemnoho podob, z nichž minimálně polovina vypadá velmi prapodivně. Amálka, estétka, milovnice haiku a orchidejí, vkročila do kopřiv a pichlavých šlahounů a šla se podívat na Václavovo hovno.