Svatba - část první - Maminka a švagrová

Anotace: Někdy se to tak sejde a je malér ... A tady, pánové, jedno ponaučení: Vaše matka si o vás zjistí vše ... A jedna rada: Před svatbou se neopíjejte!

Byl to bez nadsázky ten nejhorší den, co jsem kdy ... ne, takhle asi ne. Měl bych začít od začátku.
Jsou to tři roky, co jsem poznal tu nejúžasnější holku, jakou si dokážete představit, Žofinku. Byla milá, hodná, chytrá a především mě měla ráda a já jí. A jsou to sotva dva měsíce, co jsem ji požádal o ruku a ona řekla ano.
Už tehdy jsem měl tušit první z mnoha katastrof, které se měly stát, ve chvíli kdy mě její bratr vytáhl na nějakou pařbu. Když jsem se tehdy ráno probudil nepamatoval jsem si nic. Tmu, tmu, tmu a ...
Vedle mě ležela nahá holka. V životě jsem jí neviděl, a ani jsem jí už vidět nechtěl. Rychlost s jakou jsem se tenkrát oblékl a vyletěl ven, si nedokážete představit. Horší byla skutečnost, že jsem nevěděl kde jsem a než jsem se stihl zorientovat, byla hodina po poledni a moje Žofinka mi volala, že mám zpoždění na oběd s jejími rodiči.
Nakonec jsem měl zpoždění jenom asi hodinu a byl jsem v bídném stavu. Jednoduše řečeno si mě její rodiče na první pohled neoblíbily, ale když jsem vysvětlil, že je to práce jejich syna, tak se zasmáli a už jsem byl jejich milý zeťáček.
Dál to ale šlo už jenom z kopce. Ten den, o kterém mluvím se to moje maminka, bůhví jak, dozvěděla. Teda ne tohle, ale to, že jsem se zasnoubil. Mám ji rád, ale nutno dodat, že je to hrozná fúrie. Dost dlouho jsem uvažoval, že to budeme tajit a pak najednou projedeme městem, kde bydlí, vlítnem do dveří, řeknem: Jsme svoji! a zmizíme.
No, nevyšlo to. Vletěla do dveří ona a (mírně řečeno) jako tuna hromů. To, jak na mě řvala několik hodin bych nikomu nepřál. Když se konečně vyčerpala, řekla, že chce vidět moje děvče, které jsem jí chtěl zatajit, jestli prý se za ní stydím nebo co.
Já vám neřekl, že moje matka o ní neví. No tři roky jsem to bezpečně tajil a doufal, že to zjistí až po svatbě. Dlouho po svatbě.
Hned jsem se chtěl zvednout a zavolat Žofince, aby se připravila na nejhorší (o sebevraždě jsem taky přemýšlel), tedy že se setká s mojí matkou. Matka mě ovšem srazila do křesla a seřvala mě znova, pak mi znovu vynadala, že chce Žofinku vidět.
Vyletěl jsem z křesla, jak jen rychle to šlo a zavolal Žofince. Jistě, že jsem jí už dřív řekl o své matce a hlavně také o tom, jaká moje maminka je.
Nutno dodat, že Žofinku mám rád právě proto, jak rychle dokáže přemýšlet, když je to nutné. Okamžitě pochopila a byla tady během půl hodiny. Byla připravená jako na pracovní schůzku s krásným úsměvem a hned zachránila situaci. Matce jsem přestal psát, když se před půl rokem přestěhovala, a tak to zahrála tak, že jsme jí psali na starou adresu.
Maminka mi před tou milou slečnou najednou nenadávala do sprosťáků a dalších věcí, ale omezila se jen na hlupáčka jejího malého. Nakonec jsme ji dostali z domu až večer a teprve potom, co jsme ji pozvali na svatbu.
Když konečně odešla, tak jsem rychle zvedl telefon a vyřídil jeden důležitý hovor, potom jsem jen seděl se Žofinkou a koukal se do těch jejích hnědých očí, než asi o dvacet minut později zazvonil zvonek a já jsem vypálil, abych otevřel.
Stál tam poslíček s velkým pugetem růží. Poděkoval jsem, dal jsem mu asi dvakrát tolik, co po mě chtěl a přibouchl jsem mu před nosem. Když zazvonil znova, tak jsem trochu nasupeně otevřel a on mi vrazil pod nos papír, který prý mám podepsat. Rychle jsem to podškrábl a znovu zabouchl. Když se zazvonění ozvalo potřetí málem jsem s těmi růžemi šlehl o zem. Otevřel jsem a chtěl jsem ho pořádně seřvat, ale přede dveřmi nestál on, ale ta slečna, vedle které jsem se tehdy probudil.
Rychle jsem zabouchl a přemýšlel jsem, že omdlím. Nakonec jsem pootevřel a škvírkou koukal ven. Byla to ona. V tu chvíli přišla Žofinka a ptala se, co dělám. Rychle jsem znova zabouchl a dal jí růže. Skoro jsem stihl vyhodit pojistky, když se zvonek ozval znova a tentokrát jsem nebyl dost rychlý.
Otevřela Žofinka.
Chvilinku jsem se, ani nevím proč, bál, že ji bude znát. Jen o desetinu vteřiny později jsem byl donucen rezignovat. Žofinka se s tou slečnou pozdravila, jako by byly nejlepší kamarádky.
Vzápětí vyšlo najevo, že to není Žofinčina kamarádka, ale její mladší sestra, která se nedávno vrátila z výměnného pobytu v Americe, že jí je šestnáct a byli jsme přece domluveni, že dnes přijde, aby mi ji Žofinka představila.
V tu chvíli se mi zatmělo před očima a to byl konec toho senza dne.
Už se těším na svatbu.