Užovka

Anotace: Jednoho letního rána...

 

 

Jednoho krásného letního rána, v malém parčíku vysedává starší muž na lavičce, asi tak padesátník, ale málokdo by mu takový věk na první pohled hádal. Načerpává tiše čerstvost nového dne a rozhlíží se po okolí. Po chvilce si to kráčí po pěšině žena, která na vodítku drží malou fenku. Takového drobného domácího psa mezi dva krajíce chleba.  

O téhle ženské je známo, že když se s někým pustí do rozhovoru, tak jede jako kafemlejnek. Málokterému staršímu mužskému by to však vadilo.

Oba se pozdraví a započíná rozhovor jako obvykle.

 

„Dobrý den paní Martičko!“

„Dobré ráno.“

„Co vy tady, takhle brzy pane Pivoňka?“

„Ale, venčím.“

„Aha, kdepak máte toho vašeho pejska?“

„Jakého pejska?“

„No, říkal jste, že venčíte.“

„Já nemám pejska.“, pousmál se padesátník.

„Tak co tedy venčíte?“

„Já tady provětrávám svoji užovku. On sem takhle brzy z rána nikdo nechodí, je tu klid, tak nikoho nepolekám.“

 

Žena se na chvíli zarazila a zvážnila.

Paní Marta je zachovalá pětačtyřicetiletá blondýna, taková městská dámička, za kterou se mnozí mužský stále ještě otáčí. Je však trošku jednodušší a někdy její lehkomyslnosti mnozí využívají.

 

 

„Teda pane Pivoňka, takhle otevřeně se mnou mluvit nemusíte.“, začervenala se a posadila se vedle staršího muže na lavičku.

„Já věřím, že vy ječet nebudete, kdyby se tady někde před vámi náhodou zavlnila.“, pousmál se muž.

„No, překvapená bych byla, o tom žádná, ale ječet bych nezačala, to vám můžu slíbit.“

„Tak to je dobře paní Martičko, ona je to mrška neposedná, pořád leze, kam nemá.“

„Teda pane Pivoňka, koukám, že vás vůbec neznám!“, nestačí se žena divit.

„No jo, to víte, já se s tím na veřejnosti nechlubím, ještě na mě pošlou policajta, že jí tady takhle pouštím volně a to nemám zapotřebí.“

„To chápu, Václave.“

„Teda nezlobte se, ale můžeme si tykat?“

„Ale to víte, tedy víš, že můžeme, Martičko.“

 

Došlo tedy na tykání. Václav poznal, že Marta je vedle jak ta jedle, ale proč takové nesrovnalosti nevyužít. Konverzace se na okamžik pozastavila, ale tahle ženská dokáže rozmluvit i němého a hned pokračovala.

„A dneska večer někde zase budeš větrat užovku, Václave?“, nadhodila žena zvídavou otázku.

„Kdepak, já jí větrám jen jednou za den.“

„Aha. No já jen, že ten můj má dneska nějaký sezení, a jak ho znám, tak dřív než ráno nepřijde. Tak jestli nechceš večer na chvíli zaskočit?“  

„No já nevím, Martičko.“

„Co nevíš?“, pohlédla zklamaně žena.

„Nevím, jestli to je rozumné.“, zamyslil se na chvíli padesátník.

„A větrat užovku za bílého dne a ještě k tomu v parku je rozumné?“

„Tak v kolik, že bych měl přijít?“, muž si vše pečlivě ujasnil.

„V osm tě budu čekat.“

 

Oba se rozloučili a žena s fenkou odchází. Muž se po chvíli také zvedá.

 

„Tak kdepak si ty moje Julinko?“, muž začne hledat v trávě svého hadího mazla.