John Hardness a Čuprmegamachrman (2/2)

Anotace: Druhá část příběhu kde se budou dít...obří věci.

                                                                     3.

 

John dopil další flašku vína a rovnou otevřel další. Přišlo mu, že pít víno není vlastně žádné chlastání, ale docela nóbl činnost, takže mu to nemohl nikdo vyčítat.

„Posrali jsme to,“ řekl Greg, který byl u Johna na návštěvě a také pil.

„Jo. Hlavně ty.“

„Je mi to tak líto. Promiň, Johne.“

„V poho, prď na to. Všichni to tomu pláštěnkáři sežrali i s navijákem. A nejhorší je, že i Emily.“

„Kde teď vlastně je?“

„Odjela ke své mámě. Prý do doby, než se mi rozsvítí v hlavě. Takže bude pryč sakra dlouho.“

„To je mi líto.“

„To mě taky,“ řekl hořce John. „Sakra, došlo víno. Chlastáš jak prokoplej Gregu. No co, zachrání nás holt stará dobrá vodka.“

 

Čuprmegamachrman byl už v Hellnice celebritou. Ve městě visely jeho plakáty, zvali ho do televizních talk show a lidé ho chtěli zvolit starostou města. Za to John a Greg byli za klauny a lidé se jim posmívali.

Jednoho dne volal Greg Johnovi.

„Co chceš?“

„Johne, musíš dorazit do Medvídkovské ulice.“

„Cože? Proč?“

„Musím ti něco ukázat.“

„Hele, to tvé nádobíčko jsem už viděl po práci ve sprchách a stačilo. Díky.“

„Ne ne Johne. Jsem v kanálu pod tou ulicí a je tu něco fakt moc divnýho.“

„Co děláš do háje v kanále?“

„Stydím se. Lidé na nás nadávají a tak radši chodím kanálama. Prosím, Johne, přijeď.“

„Dobře, v Medvídkovské jsem za deset minut.“

 

Greg čekal na Johna u poklopu od kanalizace.

„To jako fakt polezu dolů do kanálu?“

„Musíš to vidět.“

Greg odtáhl poklop a oba potom slezli dolů.

Kanál páchl jako kanál. V první chvíli si myslel John, že okamžitě zas vyleze nahoru, protože puch ho nutil se vyzvracet.

„Tys tudy fakt chodil dobrovolně?“

„Tak napůl. Nebýt té ostudy, tak bych sem nepáchl,“ řekl Greg.

„Tak cos mi chtěl ukázat?“

„Všimni si, že čím půjdeme dál, tím tu bude víc pavučin.“

„Cože? Ty mně sem vláčíš, abys mi ukázal pavučiny? Ty bych tady vážně nečekal.“

„Před třemi dny tu ale nebyly, navíc…prostě pojď.“

Greg šel první a John ho následoval. Světla baterek svítila ze strany na stranu. John si všiml, že strop kanálu je téměř obalen hustými pavučinami. Vypadaly nově. V kanálu nebylo hodně vody, asi jen po kotníky a nebyla to voda, nýbrž hrůzostrašně páchnoucí břečka.

„Myslím, že je to tu kontaminované ještě z toho výbuchu chemičky před rokem,“ řekl Greg a John si vzpomněl, jak po městě honily obřího zmutovaného křečka.

K těmto vzpomínkám ho dovedl i okamžik, kdy zahlédl v kanále macatou krysu, která mohla být klidně dvakrát větší než by bývalo obvyklé.

„Vidíš? Pavučiny houstnou,“ ukazoval Greg a měl pravdu. Pavučiny zabíraly téměř polovinu prostoru kanálu a Johnovi přebíhal mráz po zádech.

Pak se Greg zastavil.

„To je to místo. Tady se kříží kanály a mám pocit, že tohle je hnízdo.“

„Tak to máš pocit dobrej, protože tohle hnízdo fakt je. Do prdele Gregu, nečekal jsem, že někdy uvidim peklo na vlastní oči,“ řekl John a opět se otřásl, protože tentokrát mu po zádech přeběhl celý ledovec. Křížily se tu dva kanály, přičemž jeden z nich byl níže než ten, ve kterém byly. Křižovatka byla vyplněna pavučinami. Spíš to vypadalo, jako kdyby byl prostor vystříkán montážní pěnou. Husté pavučiny se splétaly dohromady a tvořily bizarní hnízdo. A uvnitř toho všeho se cosi hýbalo. Byly jich stovky. Hnízdo bylo plné malých pavoučků, kteří však mohli být velcí jak ruka.

„Nechci vědět, jak veliká je jejich mamča,“ vydechl John a pak vytáhl zapalovač.

„Co to děláš?“

„Přeci je nenechám vyrůst,“ odpověděl John a zapálil látkový kapesník a vhodil je do hnízda. „Nemáš u sebe něco, co by se dalo zapálit?“

„Fakt myslíš, že je to dobrý nápad?“ ptal se Greg a podal Johnovi další kapesník.

„Měli jsme nejdřív dojít ještě pro benzín, ale koukám, že ty pavučiny taky pěkně hořej. Jsou pořádně silné, ale hořlavé, paráda. Koukej, už se smažej.“

A v ten moment se cosi ozvalo. Z dálky, z hloubi kanálu. Byl to řev nebo sykot?

Malí pavouci se pálili a snažili se dostat s hořlavého pekla. Pavučiny se rozhořely nad očekávání dobře a i Gregovi s Johnem začalo být pořádné horko. Někteří pavouci už jim utíkali z ohně naproti.

„Měli bychom se vydat pryč,“ řekl Greg a pak se ozval opět burácivý zvuk. Jako když se něco velkého snaží rychle postupovat kanálem.

„To bysme měli kurva rychle. Myslím, že se mamča vrací,“ řekl John a začal utíkat. Pak se ohlédl, to však neměl dělat. Z hořícího hnízda se skrze plameny prodralo stvoření, které nemělo nikdy vzniknout. Pavoučí stvůra zaplňovala celý kanál a rychle putovala k nim.

Byl to arachnofobický běh. John měl pořád pocit, kdy po něm vystřelí pavouk pavučinové lanko a bude s ním konec.

„Zasranej Spiderman,“ ulevil si za běhu John.

„Myslíš, že se v něj změní?“ zeptal se naivně Greg.

„Doufám, že ne, to by byl náš konec.“

Doběhli k poklopu. Zbývalo jen vyšlapat dvacet stupaček a dostat se nahoru na ulici.

„No tak hejbni prdelí, Gregu. Nechci umřít vycucanej od obřího pavouka.“

Pavoučí máma se blížila, a i když nemají tyto zvířata žádný evidentní obličej, vypadala dost nasraně.

„Holka sorry, že jsem ti upálil děcka. To asi nezabere, co?“ říkal John a stoupal nahoru. Greg odsunul poklop jako by byl z papíru.

„No tak dělej, už je za mnou!“ řval John, protože pavouk se dostal ke stupačkám.

Greg podal Johnovi ruku a vytáhl ho nahoru.

Rychle utíkali k autu. To už ale vylézal i pavouk na ulici. V tom okamžiku ale tudy projíždělo auto a pavouka smetlo. Ozval se příšerný zvuk, když auto i s pavoukem narazilo do budovy banky. Mohl to být vřískot, řev či něco na ten způsob. Pavouk trpěl.

„Tak to by bylo,“ řekl s úlevou John.

Zazněl rachot.

„Dobře, tak ne,“ opravil John a drcl do Grega. „Připrav se na běh.“

Obří pavoučí zrůda sice trpěla, ale spíš měla jen malé bebí a tak se zvedlo na všech osm nohou a auto prostě odhodila stranou jako by bylo jen z kartonu. Desítky jejích očí hledaly Johna a Grega. Ti už běželi. Pavouk na nic nečekal a vydal se na lov.

„No a teď ať mi někdo řekne, kde je ten slavnej Čuprmegamachrman,“ stěžoval si John.

„Tady jsem,“ ozvalo se z boku. John se podíval nalevo a asi pět metrů za sebou sprintoval Čuprmegamachrman.

„Kde ses tady vzal?“

„Šel jsem náhodou kolem a najednou vidím běžícího obrovskýho pavouka.“

„To je smůla co. Tak teď nás z toho jistojistě vysekáš.“

„Nevysekám.“

„Ne?“

„Příšerně se bojím pavouků. I malinkatých a tenhle je velký jak kráva,“ řekl zoufale Čuprmegamachrman.“

„Spíš jak stodola,“ hlesl Greg a byl už řádně zadýchaný.

Pavouk za nimi ničil, co mu přišlo do cesty. Ulice byla plná chaosu a lidé řvali zděšením.

„Do háje, jsi superhrdina, co chrání město, ne? Tak chraň,“ nabádal už docela naštvaný John.

„Já nemůžu,“ řekl s beznadějí v hlase Čuprmegamachrman.

„On nemůže, já se poseru,“ řekl John směrem ke Gregovi.

„Já asi taky. Musím pryč. Ten pavouk….je tak velký. Zabije mně.“

„Ty už posranej seš, ale to ti jen tak neprojde. Hraješ si na hrdinu, ale já moc dobře vím, že nejsi.“

Čuprmegamachrman náhle zahnul do levé postranní uličky. John s Gregem se vydali za ním a pavouk evidentně pronásledoval právě je, takže si zatáčku střihl také.

„Zastav!“ křičel John na prchajícího hrdinu.

„Nemůžu, bojím se.“

„Já tě zastřelim, jestli nezastavíš.“

„Nech mně jít, prosím. Už se ti nebudu plést do práce. Byla to chyba. Byla to všechno chyba.“

„Jaká chyba?“

Čuprmegamachrman neodpověděl, ale celou čtveřici dovedl až na velké náměstí. Bylo to Náměstí hrdých popelářů a bylo plné lidí. Muž s pláštěm prchal mezi ně a bylo mu úplně fuk, že tím je vystavuje nebezpečí, protože sem zavedl i pavouka.

„Do háje, to sme neměli dopustit. Máme obřího pavouka mezi hromadami lidí. Vzniká panika, do háje! A ten krypl utíká někam pryč,“ vztekal se John.

„Je tady, Johne!“ křikl Greg.

„Napereme do něj vše, co máme.“

Vytáhli pistole a začali střílet. Pavouk kvičel jak potrefené prase, ale nic jiného to s ním nedělalo. Tedy až na to, že se pořádně naštval. Prchající lidé běželi pryč, ale někteří spadli a dav je nemilosrdně ušlapával. Pavouk vystřelil několika směry pavučinová vlákna a zrychlil.

„Chce nás dostat do pasti pomocí vláken,“ řekl Greg.

„Musíme pryč.“

„Ty chceš utéct?“

„Ne, jen přeskupit sílu. Pistole na něj nefungují a beztak už nemám náboje. Ten velkej kretén si tu bude dělat zatím pavučinu.“

 

Ze všech stran se sjížděla policejní auta, záchranky, hasiči, ale John měl jiný plán. Něco ho napadlo, na něco si vzpomněl.

„Musíme k našemu autu.“

„Proč?“

„Uvidíš.“

K Náměstí hrdých popelářů se zatím sjížděly rovněž vojenské jednotky, televize a dorazila i Emily. Všichni si kladli jednu otázku.

„Kde je Čuprmegamachrman?“

Nikde po něm nebyla ani stopa a starosta Hellnice dokonce rozkázala na nebe namířit velký reflektor, který na obloze vyčaroval velké písmeno „Č“. Nikdo nesháněl Johna a Grega, tedy krom Emily, která měla strach, co se to vlastně děje. A pavouk si zatím v klidu předl pavučinu po celém náměstí a zabaloval do ní lidi, kteří nestihli utéct.

 

John zavedl Grega zpět k jejich autu.

„Že mě to nenapadlo dřív,“ nadával si John.

„Ale co?“

„Že s sebou vozíme ty zbraně od Železného dědka,“ řekl John a i Gregovi se rozsvítilo.

„Sakra, že mě to nenapadlo dřív,“ zopakoval Greg Johnovo sebenadávání.

John otevřel kufru vozu a tam byla nabídka několika zbraní, které zabavili Železnému dědkovi poté, co terorizoval spolu s gangem důchodců celé město.

„Ten děděk je fakt hrozně moc šikovnej. Tak copak tu máme? Odmozkovač, pistole na lemury, multibrokovnice, berle s termonukleární hlavicí, pistole na vražedné úředníky, vykosťovač skeletonů a tady…jo to je ono!“ vykřikl radostně John a vytáhl podivnou zelenou zbraň, která působila jako pistole s ohromným zelenkavým vakem. Měla navíc nezvykle širokou hlaveň.

„Co to je?“

„To je příruční kanón S500, jinak nazvaný - Zabíječ obřích pavouků. Že mi to nedocvaklo dřív, achjo.“

                       

                                                                   4.

 

Dvojice pospíchala zpět na náměstí. Kolem něho byly zátarasy a snad všichni policisté z města. John zahlédl Emily.

„Tady jsi, měla jsem takový strach,“ vrhla se po něm jeho Emily.

„Klid holka a ustup stranou. Na muchlování bude čas, jen co zabijeme pana osminoháče. Čuprmegamachrman se neobjevil?“

„Ne, nikdo nechápe, proč tu není.“

„To je jednoduché, protože je to sráč. Ale já to říkal,“ řekl samožersky John a Emily se zamračila.

„Jo a taky si mi nevěřil, že s ním nic nemám.“

„Bylo to nedorozumění a je mi to líto.“

„Mě taky, ale tak co, je to za námi,“ odpustila Johnovi Emily a políbila ho. Greg už nervózně stepoval na chodníku a moc už chtěl jít.

„Tak jo zlato, jdeme si zastřílet,“ odtrhl se od Emily John a kývl na Grega.

Vyrazili za zátarasy přímo na náměstí. Greg při cestě zapaloval pavučinu, aby mohli vůbec projít. Nebylo možno dohlédnout dál než na jeden metr. Greg dál zapaloval pavučiny a ty rozšiřovaly průchod do srdce náměstí. Zároveň se oheň po pavučině dostával dál a dál. Reakce přišla zanedlouho.

„Pavučiny se rozhýbaly,“ řekl Greg.

„Jo, taky jsem si všiml. Myslím, že nás jde někdo uvítat.“

Pavučiny se třásly a bylo slyšet dupání. V pavučinové mlze se objevila silueta osminohé příšery.

„Asi je čas střílet, co říkáš?“

„Taky si myslím, Gregu,“ odpověděl John a namířil Zabíječe obřích pavouků na obřího pavouka. Vystřelil.

Zelená hmota proťala pavučinu a vytvořila v ní pořádnou díru. Nadále pokračovala až k pavoukovi a uštědřila mu zelenou ránu přímo do čumáku. Tedy pokud má pavouk nějaký čumák. Osminoháč vydal ze sebe bolestivý zvuk a zrychlil směrem k hrdinné dvojici.

„Střílej!“ křikl Greg.

„Klid posránku.“

John začal pálit o sto šest. Okolí zezelenalo a zezelenal především obří pavouk, kterého zelená hmota evidentně trápila. Hmota byla nejspíš kyselinou, protože vyžírala do těla příšery ohromné rány. Pavouk prohrával a John střílel dál.

„Chcípni, Spidermane!“

Zelenkavý vak byl prázdný. Obří pavouk již ležel nehybně uprostřed náměstí a John s Gregem výskali radostí.

 

Zdálo se, že je po všem. Náměstí bylo brzy zbaveno pavučin, Emily se objímala s Johnem a náklaďák odvážel mršinu obřího pavouka někam pryč. Zatímco byla veškerá policie u náměstí, zbytek města muselo čelit mnoha krádežím a výtržnictví, ale to už je jiný příběh.

John však věděl, co musí ještě udělat. Musí najít Čuprmegamachrmana. Nemusel chodit příliš daleko. Když brouzdal několik minut v postranních uličkách náměstí, zahlédl obrysy postavy v jednom tmavém rohu. Byl tam schovaný, aby ho nikdo neviděl a malou uličkou skutečně prošlo za den jen minimum lidí. Seděl na zemi a hlavu měl v dlaních. Třásl se.

„Tak tady seš, ty superhrdino,“ řekl John. Ani ne hrubě, ani ne výsměšně. Skoro mu bylo toho člověka líto. Ale jen skoro.

„Jak si mě našel?“ ptal se chlap, klepající se jak ratlík.

„Stačilo hledat něco, co vyzařuje strach a má naděláno v kalhotách.“

„Nech mě být…prosím,“ žadonil Čuprmegamachrman nebo to, co z něj zbylo.

„A to ne. Hezky poneseš zodpovědnost. Dobře, pavoučka ses bál a vlastně tomu osminoháčovi musím poděkovat, protože tě vlastně usvědčil. Tak co, jak to bylo? Kdo jsi?“

„Jsem Venca Lopatka.“

„Aha, tak to mluví za vše.“

„Jsem nula, jsem nic a chtěl jsem být někým. Aby na mně byl tatínek pyšný.“

„Tatínek? Počkej, nejsi ten rozmazlený synáček majitele zdejší chemičky pana Ladoslava Lopatky?“

„Ano, jsem,“ řekl smutně chlapík. Mohlo mu být tak pětadvacet, ale nyní Johnovi připadal jak pětiletý kluk.

„Takže sis chtěl u tatíka šplhnout.“

„Chtěl jsem mu ukázat, že jsem už chlap. Že jsem odvážnej a prostě chtěl jsem být hrdina.“

„Tak sis vymyslel Čuprmegamachrmana. Řekni mi, jak to bylo s těma přepadeníma.“

„Byli to zaplacení chlapi. Domluvili jsme se předtím, jak to bude, nechali se chytit a šli do vězení. Na účet jsem jim poslal hodně peněz, takže až se vrátí na svobodu, budou v balíku.“

„A co ty zvířata ze Zoo?“

„Ty jsem taky podplatil.“

„Cože?“

„V Zoo dostávají jen základní stravu, tak to nebyl takový problém je uplatit.“

John to moc nechápal, ale nechal to být.

„Už tě v těch hadrech viděl taťka?“

„Ne! Ten se to nesmí dozvědět. Prosím!“ kňučel jak ratlík.

„Dobře. Víš co? Uděláme to takhle. Ty se mnou půjdeš na stanici. Tam to přede všemi přiznáš a my tě pak pustíme. Do niv napíšeme, že Čuprmegamachrman zemřel hrdinou smrtí při boji s obřím pavoukem a ty slíbíš, že už se nikdy nebudeš srát policii do práce. Platí?“

„Ano, ano!“

 

A tak se stalo. Na stanici z toho měli prdel, protože mladý Lopatka byl v podstatě přerostlé a svalnaté děcko. Johna opět na chvilku pocítil lítost nad tím smutným klukem, který má pocit, že svému otci musí furt něco dokazovat, na druhou stranu si říkal – no co, je to kurva jeho problém.

Město oplakalo Čuprmegamachrmana a starosta mu dokonce nechal na Náměstí hrdých popelářů postavit sochu v nadživotní velikosti. Dokonce měla ohromný plášť, pod kterým se pak schovávali lidé, když hodně pršelo.

John šel večer s Gregem na pivko, kde si přiťukli na spravedlnost. Dostali podvodníka a zachránili město před další pohromou.

„S Emily je to už v pořádku?“ zeptal se Greg.

„Jo, vzal jsem si tři dny volno a budeme jen spolu. Slíbil jsem, že nepůjdu pít, teda krom dneška a jinak budeme jen spolu. To víš, musel jsem si pořádně posypat hlavu popelem. Řekla mi, že jsem někdy jak malé děcko a to jsem jí odsouhlasil. Ale dodal jsem, že jestli chce, aby jí to malé děcko jako já pořádně udělalo a..“

„Dobrý Johne, podrobnosti asi nechci vědět. No taky si někdy připadám nějaký...nedospělý.“

„No, možná jsi býval, docela dost si mě sral, ale vyvíjíš se. Mám z tebe radost, stává se z tebe chlapák.“

„Sakra, to mi udělalo takovou radost, pojď ke mně, chci tě obejmout,“ řekl se slzami dojetí v očích Greg.

„Běž do prdele Gregu!“