Noc na Fokštejně

Anotace: Jen pro odvážné...

https://www.youtube.com/watch?v=ZOm4Oo98tko

 

„A hradní pán nechal svoji dceru za trest zazdít v té nejtemnější kobce hladomorny. Zemřela tam chudinka po dlouhém měsíci trápení hladem, žízní a zimou. Povídá se, že celé noce plakala a volala o pomoc svého milého. Ten ale nikdy nepřišel, protože toho nechal její otec zaživa stít a jeho hlavu napíchl na kopí a to vystavil na cimbuří té néjvyšší věže pro výstrahu ostatním. Říká se, že duch jeho dcery nenalezl ani po smrti pokoj. Než vydechla naposled, tak svého otce proklela a tak oba bloudí noc co noc, už třista let hradem. Ona stále pláče a hledá milého a on jí musí pomáhat s ohnivými okovy na rukou. Duch mladého jinocha, který se zamiloval do princezny však taky nemá místa v hrobě. Bloumá po nocích okolo hradu a hledá svoji uťatou hlavu, kterou pro krásnou dívku ztratil.“

Tohle má být jedna z hlavních "legend" o našem hradě Fokštejně přesně v takovým znění, jak mi ji několikrát za život vyprávěla moje kmotra. Ale spíš je to pidi hrad, i když má docela vznešený jméno. Taková zmenšenina toho, co si představíte jako hrad. Není to žádný kolos s příkopy, padacím mostem a tak. Ale je to hrad.Celý z kamene.  Tyčí se na kopci nad naší malou vesnicí a připomíná nám dávný doby tvrdýho feudalismu, kdy zdejší poddaní úpěli pod jhem mocipána a roboty. Scenérie středověku. Kazí ji jen dráty vysokýho napětí, asfaltové silnice, satelity a obrysy nízkých bungalovů nově přistavěných novostaveb.

Všimněte si té romantiky. Dva mladí lidé brutálně zamordovaní kvůli zakázaný lásce. A ještě otcem té slečny. Typické. Jako dítě jsem měla z takových příběhů vždycky hrůzu a co je hlavní, na beton jsem jim věřila. Hrad byl všudypřítomnou dominantou, takže nebylo možný se mu vyhnout a při pohledu na něj se mi vždycky dělala husina všude, kde to jen šlo. Nedá se na starý pohádky zapomenout.Tenhle příběh se šeptal po nocích kolem táborákových ohňů, v létě i na podzim, správný vypravěč si jej dokázal přizdobit milionem detailů a v naší vsi jej znal úplně každý. I když občas byste zaslechli různý varianty s dalšíma postavama, podle toho, čemu kdo dával přednost. Jestli rejdění upalovaných čarodějnic z moci zlé hraběnky, bandě oběšených loupežníků, co páchají alotria v nedalekém lese nebo rytíři s ohnivým mečem, který potrestá každého nespravedlivého člověka. Jo, u nás se tahle tradice ještě drží. Myslím, že se tomu říká ústní lidová slovesnost nebo tak nějak.

S věkem jsem začínala o slovech své stařičké kmotřičky dost pochybovat. Například je čirá hloupost, aby dotyčná slečna ve studený kobce přežila tak dlouho bez vody a jídla, v teplotě bezmála kolem deseti stupňů celsia a míň. Pokud byla důkladně zazděná, sotva ji někdo mohl slyšet naříkat. Už jste někdy viděli, aby někoho sťali až po smrti? V čem by pak byla ta zábava? Hrad má dvě věže a obě jsou stejně vysoký, tak kde asi to kopí mohlo trčet k nebi s napíchnutou hlavou? A té slečně vážně nedošlo, že její milý mohl těžko přežít, když si troufal na urozenou? A proč jí to tatík po smrti neřekl, že hlava dotyčného šla na výstavku? A koho by po smrti bavilo hledat hlavu? Po logických argumentech jsem zařadila ty vědecké. K tomu mi pomohl můj nejlepší kamarád a spolužák v jedné osobě. Filip. Jeho strejda je totiž na hradě kastelánem. Nedalo mi to a jednou jsem se jej na ty místní pověry zeptala. Strašně se mi tehdy smál a doporučil mi, ať se zapojím do prohlídky hradu, že se všechno dozvím. A dozvěděla jsem se.

Hrad si kdysi dávno postavil ve dvanáctým století nějaký hrabě Felkštejn a údajně čistě jako trucovnu. Prchal tam před svojí manželkou, která byla velmi temperamentní. Na něj prý až moc.Taky ten interiér podle toho vypadá. Po jeho smrti zůstal hrad třem hraběcím synům, ale ani jednomu se nehodil, takže jej nechali chátrat. Prodávat jej nechtěli. Na panství se stavovali jen vybírat daně. Nejmladší syn jej před smrtí daroval církvi, aby vykoupil svoji duši. Byl to totiž pěknej zvrhlík a za života si lecčeho uměl užívat. Církev si na hradě zbudovala menší verzi kláštera, ale za to se scriptoriema prádelnou a o sto let později tam nastěhovala kapucíny. Ti navenek žili dle slov svého největšího světce Františka z Assisi : „Zachovávat svaté evangelium životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě,“ ale ve skutečnosti nebylo v hradních sklepeních vězněno nikdy nic jinýho, než spousta lahví výtečnýho vína. Žádná mučírna, žádní vězňové, žádná zazděná princezna. Nikdy nikdo nic nenašel. Jen občas nějakou tu zapomenutou lahvinku, která by se ještě dneska dala dost dobře střelit na Aukru nějakýmu sběrateli. Pak se s hradem dlouho nic nedělo. Vystřídalo se tam pár bohatších rodin, ale nikdo podstatný ani významný. Za války se v něm schovávali nacisti. Potom jej znárodnil stát a od té doby je zřídka navštěvovanou památkou. Konec romantiky. Konec příběhu. Aspoň to jsem si vždycky myslela. Jenže to by jednoho podzimního dne nesměla přijet na návštěvu Lenka.

***

Je strašně divný, když jste duch. Ono je vlastně divný, že nežijete. Zvykáte si na to asi tak stejně dlouho, jako na to, že žijete. Takže dlouho. Až začnete zapomínat, jaký to bylo být člověk a žít. Pak už jste víc duch, jak člověk. Už jen uvažovat o sobě takhle je divný. Vznášíte se prostorem a necítíte, že zrovna třeba náhodou procházíte zdí. Ono to totiž nebolí a nic vás na to neupozorní. Takže někdy se prostě zamyslíte, nekoukáte před sebe a najednou jste ve zdi nebo na opačný straně baráku a zaboha nevíte, kde se tam berete. Občas je to docela na schízu. Jste průsvitní. Vlastně neviditelní. To vám dojde celkem rychle. Vy vidíte lidi, ale oni nevidí vás. To je na prd. Zkusíte na sebe asi tak pětstotisíckrát upozornit a pak to jednoho dne vzdáte a jen sledujete dění kolem. Nevidět se v zrcadle je taky psycho, hlavně když stojíte přímo před ním. Můžete na sebe mávat jakjen chcete. Má to výhodu. Už nemusíte mít mindráky z toho, jak vypadáte po ránu. Ale trvá, než si zvyknete. Nespíte. Zkuste si lehnout do postele, když jste lehčí, než vzduch. Prostě jí proletíte. Věřte mi, zkoušela jsem to. Ani necítíte potřebu spát. Vlastní existence vás totiž nevyčerpává. Necítíte hlad. Nemáte žízeň. Nechodíte na záchod. O jednu povinnost míň. Jste studení. Ono holt když nemáte krev v cévách, co by rozváděla teplo a kůži, která by vás izolovala, tak se to dá očekávat. Prostě se teplotně přizpůsobujete okolí. Možná jste už pochopili to hlavní. Musíte si najít dost kvalitní zábavu, která vám vystačí na hodně, hodně, hodně dlouho.

„Hej, dělej, za chvilku začne další prohlídka.“

To je Pavla. Jsme tu dvě. „Tebe to ještě nepřestalo bavit?“

„Ne.“

Do místnosti, které říkáme „náš pokoj“ a která byla ložnicí hradního pána, vchází hlouček asi deseti návštěvníků v čele s místním starým kastelánem. Všichni jej poslouchají a očima následují směry, kterým ukazuje. Postel, truhla, obraz, obraz, kamna. Nahoru, dolů, vpravo, vlevo u dveří. Pavla si v davu vybírá oběť a přibližuje se k ní. Dneska se nechci zapojovat, tak jen sedím v koutě, což je pořád jakýsi zvyk, nechci jednoduše zavazet při prohlídce. Jsem zvědavá, co se stane. Pavla si vybrala starší paní v šedivém kabátě a s červenou kabelkou. Vím, že ji necítí, ale přesto se zachvěju, když jí položí ruce za krk. Paní překvapivě reaguje. Zatahá za rukáv vysokého muže, který stojí hned vedle ní. „Jindřichu, mně ti nějak mrazí v zádech.“

Pavla se vítězoslavně kření. Celá ona. To je prostě její zábava. Osahávat lidi. Mně stačí je poslouchat. Pavla mi tvrdí, že aspoň tak cítí teplo a baví ji sledovat, co lidi udělají, když na ně sáhne. Já poslouchám a pozoruju. Lidi se hodně změnili za těch třicet let. Ale rozhodně ne k lepšímu. Mám tak pocit, že se pořád učím.

Někdo má ten dar a cítí nás. Tihle o tom většinou neví a pak bývají docela vyděšení. Někdo jej nemá a ani po něm nepátrá. To jsou ti šťastnější. A pak jsou tu ti, kteří žádnej dar nemají a snaží se jej za každou cenu získat nebo předstírají, že jej mají. Z těch máme vždycky největší srandu. Ty jejich pokusy jsou fakt k ničemu a herecký výkony dost mizerný. Někdy, občas, je ale fajn narazit na někoho, kdo naši přítomnost zaregistruje aspoň zlehka. Protože po takový době jsme už docela zapomenutý a takhle si ověřujeme, že vlastně ještě pořád existujeme. I když trochu jinak. Záhrobí je strašně frustrující.

***

„…Duch mladého jinocha, který se zamiloval do princezny však taky nemá místa v hrobě. Bloumá po nocích okolo hradu a hledá svoji uťatou hlavu, kterou pro krásnou dívku ztratil.“

Filip právě dramatickým šepotem dokončil vyprávění a Lenka jej sleduje s pusou otevřenou. Hltala každé jeho slovo. Sedíme ve zdejší hospodě, odkud vidíme celý hrad jako na výletní čumkartě.

„Hej, to je mazec. To mi jako chcete říct, že za celý čtyři roky na střední a dojíždění za váma co flek na kole se s tímhle vytasíte až teď?“

Lenka je typická holka z města. Nechci nikoho urazit, ale je to pravda. Máloco ji dojme, protože život ve městě je přece mnohem drsnější. Třeba když jsou slevy ve značkáči. O máločem neví, protože věčně vysedává na netu a s kdekým rozebírá kdeco a tak nikdo z nás nepředpokládal, že by ji místní pověry mohly bavit nebo zajímat. Nebo že by si je vůbec chtěla poslechnout. I pro nás už jsou dost ohraný. Ale evidentně ji to zaujalo. Jen by mě zajímalo, co to Filipa dneska napadlo s tím začínat. Možná tomu pomohl ten výhled. Lenčin zájem je ale nepřehlídnutelný.

„Kdy je na hradě další prohlídka? Mohla bych se přidat?“

Já jen rezignovaně krčím rameny, ale Filip má opět úsměv od ucha k uchu. „Jasně.“ On ví, co to znamená. Zase další, co se setká s realitou a zjistí, že ta povídačka je naprostá blbost.

„Ty Leni, já tě nechci podceňovat, ale uvědomuješ si, že je to jen pohádka, že jo?“

Lenka nasupeně sešpulí svoji dokonale namalovanou pusu. „ No a? Na každým šprochu je pravdy trochu. Jsi nedávala ve škole pozor? Každá taková lidovka má historický jádro.“

Jo, říkám si v duchu, a v téhle se ve zdejším sklepení celý věky věznil jen chlast. Ten má do nebohý princezny fakt daleko. Filip už nemůže vypadat spokojeněji. Přesně vím, jak moc se na její zklamání těší. Občas je děsně škodolibej. Ale pro ty jeho zlaté kučery a hnědé oči se na něj člověk prostě nemůže pořádně naštvat.

„Leni, obávám se, že tohle historický jádro roste přeci jen na úplně jiným stromě, než ze kterýho je ta povídačka.“ Lenka Je čím dál tím podrážděnější. „Víš co, ty skeptiku? Já ti dokážu, že to není pravda a že na tom hradě opravdu straší.“

Toto odvážné tvrzení vzbudilo Filipův živý zájem. „Jo tak na to jsem i já zvědavej, jak to uděláš? Strejda tam kastelánuje už skoro pětadvacet let a viděl toho dost. Jenže sorry, duchové nestraší na povel.“

Nějak se mi přestává líbit, kudy se debata stáčí. Ošívám se na dřevěné lavici a zjišťuju, že bych nejraději byla doma, zalezlá v peřinách a četla si. Moje kofola je už z poloviny vypitá a na zbytek mě přešla chuť. Venku se začalo stmívat. Nejraději bych zaplatila a nechala tu ty dva, ať si dokazují co chcou.

„A co strejda viděl?“ Filip se sklání nad stolem a zase ztišil hlas do dramatického šepotu. Vypadá u toho tak vážně, jako kdyby jí svěřoval tajemství oblasti 51. „Klasika. Zhasínání světel, kroky na prázdných chodbách, padající nábytek, občas sténání ze sklepení. A všechno bez viditelný příčiny. Stačí to?“

Zjevně ne. Lenka se tváří nespokojeně. „To mají všude. Já se bavím o vědeckým důkazu existence duchů.“ Filip se nestačí divit. „Jak to chceš udělat? Skrytý kamery ti strejda instalovat nedovolí.“

Lenka se tváří jako profesor atomové fyziky. „Proboha, copak tady nikdo neslyšel o EVP?“

Teď už na ni soustředěně hledíme oba. Já vím přesně, kam míří a neznamená to, že by se mi to proto líbilo. Vlastně jsem ještě nervóznější. Měla jsem prchnout dokud to šlo. Nechápu, kde se v ní bere ta odvaha o něčem takovým přemýšlet a ještě u toho vypadat, že to hodlá zkusit a prostě zírám. Jestli o tom ví Filip, netuším.

„Čučíte na mě jak vyoraný myšky, takže hádám, že ne. EVP je zkratka pro ElectronicVoicePhenomen. Na mobilu třeba pustíte lehký šum jako pozadí a pak spustíte nahrávání okolního zvuku třeba na diktafonu v prázdné místnosti. Nebo pokládáte do toho šumu otázky. No a pak to nahrajete z diktafonu do PC, proženete to redukcí a posloucháte, jestli uslyšíte odpověď nebo aspoň nějaký zvuk. Chápete? Je to nejlepší způsob jak si ověřit přítomnost ducha.“

Po jejím vysvětlení se kolem naší trojice zastrčené v nejtmavším koutku výčepu rozhostilo ticho. Já se do toho rozhodně nechci nechat zatáhnout. Filip je ale na první pohled prudce zvědavý.„Pěkně. A to uděláš přesně jak?“

Lenka protáčí oči v sloup nad tím, jak může být někdo tak zabedněnej. „Není tvůj strejda náhodou kastelán?“

***

Venku je už úplná tma. Stmívá se hodně brzo. I když nám je to vlastně jedno. My světlo nepotřebujeme. Pavlína dneska ještě sáhla na tři lidi a pak ji to taky přestalo bavit. Je to tak lepší. Bude si prostě muset najít jinou zábavu. Teď jen líně visí na lustru a s hlavou dolů se kouká z okna. Dovedete si tu nudu vůbec představit? Žádná elektřina, televize, rádio, internet. Ne že bychom občas nepodnikly cestu do vsi a nekoukaly lidem přes ramena. Když čtou, vaří, uklízí, sprchují se. Ale i to vás po nějaký době omrzí. Lidi jsou pořád stejný. Furt ty samý problémy a nejčastěji kvůli penězům, práci, dětem nebo zdraví. Jednu dobu jsme mezi lidma sbíraly drby. Už není o co stát. Občas nás ještě baví koukat na televizi, jenže v nejbližším okolí hradu je to s výběrem pořadů mizérie. Upřímně, z kriminálek se nám už dělá špatně a televizním zprávám se vyhýbáme. Jediná spása jsou Vánoce nebo Velikonoce. Na pohádky se ještě pořád koukat dá. A internet, to je jedna velká nuda. Tam jste jako duch odkázaní na to, co sleduje ten který člověk, který u toho zrovna sedí. To nás bavilo jen první roky, když to celé začínalo. To byla pecka. Teď je to o ničem. A koukat lidem do mobilů, to už je pro mě trochu přes čáru. I duch má někde meze pro slušnost. Napřed nás mrzelo, že jsme tuhle éru nezažily. Minulo nás to. Ale s postupujícími lety nás to mrzet přestalo. Všechno okolo vás je děsně chytrý, ale vy lidi neskutečně hloupnete. A tak se posledních deset let vracíme ke starému dobrému strašení kastelána. Evergreen.

„Jak dlouho tam takhle hodláš viset?“

„Co já vím,“ protahuje Pavla líně.

Nedivím se jí. „Tak uhni, pomůžu ti s tím.“

Visíme obě. Nehrne se nám krev do hlavy. Necítíme, jak nám hučí v uších. Jen vidíme svět vzhůru nohama. Není to špatný. Technicky vzato ani nevisíme. Jen se prostě vznášíme u lustru s hlavou dolů a noc dál klidně a nerušeně ubíhá. Jako vždycky.

„Hej, slyšelas to?“

Jak by ne. Obě se sneseme k zemi a snažíme se pozorně naslouchat zvukům noci. Šum lesa, vítr skučící v trámoví, cupitající myšky, houkání sovy, cvrčci. A pak taky ten kravál ze spodního patra. Na chvilku je opět ticho. Ale pak to slyšíme znova. Pavla vypadá vyděšeně. „Lído, někdo tu je.“ Nechápavě kroutím hlavou. „A čeho se bojíš?“

Vím, že kdyby to šlo, plácne mě po rameni. Ale ono to nejde, takže jen vydává zvuk, který je vzdáleně podobný frustrovanému funění. „Co když jsou to zloději?“

Těžko. „Tady? Prosím tě, co by tu kradli? Těch pár obrazů prožraných od molů?“

Pavla vypadá vážně. „Co když někdo přepadl kastelána?“ To mě nenapadlo. Na tom něco je. Jenže: „Kastelán má pokoje na opačným konci hradu, tohle bylo z dolní chodby v loveckým salonku.“

Neuklidnilo ji to. „Dobře, ale měly bychom se tam jít podívat.“ Vidíte? I po smrti vám zůstávají některý návyky. My přece dávno nechodíme. Byl by to docela dobrej fór, kdybychom se bavily jinak a jindy a ne teď, když asi máme v hradě vetřelce. Nakonec proč ne. Aspoň nějaký vzrůšo.

„Fajn. Ale nevím, co si myslíš, že s těmi zloději zrovna my dvě tak asi uděláme.“

Opravdu na ní vidím, jak by mě ráda praštila. „Neser, já se potřebuju podívat, co se děje.“

Hodiny začaly odbíjet jedenáctou a zvon v hradní kapli se rozezvučel. Lepší chvilku by nikdo nevymyslel.

***

Opravdu nevím, jak se to mohlo stát. Stojíme v loveckým salonku. Já a Lenka. Je tma jako v pytli. Hradní zvon začal odbíjet jedenáct hodin. Krve by se ve mně nedořezal. Ruce mám ledový a nohy jak dřevěný. Filip, ten zrádce, ten sehnal klíče od strejdy a na tajňačku vypnul bezpečnostní systém hradu. Jen na jednu hodinu. Hlídá u něj a kryje nám záda. Údajně. Já si ale myslím, že byl strachy připosraný, jen to nechtěl říkat nahlas. Ti dva mě normálně ukecali a ve finále i vydírali. Neptejte se čím. Instagram zkrátka nemusí vidět všechny moje fotky a Facebook teprve ne. De facto si tady zachraňuju pověst. Tím se tenhle ulítlej nápad ovšem nevylepšil. Na rozdíl od Filipa jsem se přiznala k tomu, že si strachy možná orazítkuju textil, ale to mi nepomohlo.

Protáhly jsme se bránou, schovaly se na toaletách, dokud neodešla poslední skupinka lidí a pak jsme poslouchaly, jak kastelán vše zamyká a kontroluje. Už to bylo neuvěřitelně děsivý. Nechat se po zavíračce zamknout na starým zatuchlým hradě. Celou dobu jsem vyloženě očima hypnotizovala displej mobilu, kdy se na něm konečně objeví SMS od Filipa, že je vzduch čistý, bezpečák vypnutý a my můžeme vylézt z úkrytu. A pak už byl čas. Vylezly jsme ven a teprve nás napadlo, že jsme si zapomněly baterky. Typický. Takže opět mobily a jejich svítící displeje. Cestou nahoru do útrob hradu Lenka na starých dřevěných schodech zakopla. Kdyby vykřikla a někdo venku ji slyšel, mohla o hradu kolovat další pověst. Kousek dál jsem se vyznamenala já, když jsem omylem narazila do vystavenýho stolku s toaletníma potřebama a málem jej srazila na zem. Kdyby ta cínová konvice s lavorem dopadly na kamenitou zem, to by byl teprve kravál. Jako když se sype železářství.

Po dalším zakopávání jsme konečně dorazily a teď tu stojíme a rozhlížíme se kolem. Ve dne to tu vypadá o moc líp. Teď po tmě a jen ve slabé záři z displejů to tady působí fakt strašidelně. Všechny parohy pověšený na stěnách vrhají nepříjemně dlouhý stíny. Vystavěné zvířecí kůže se zdají tmavší a vypadají, že se hýbou. Obrovský kamenný krb je hlubší a temnější a vás jen tak mimochodem napadne, co všechno se v něm může asi skrývat. U vycpané medvědí hlavy máte strach, že secvakne čelisti. Už jen chybí, aby se vám kolem kotníků začala převalovat přízračná mlha a aby po dřevěném táflování na stěnách začala stékat krev. Zbraně pověšený na stěnách se nepřirozeně lesknou a ostří mečů se chvějí. Moje fantazie mi dává na prdel. Já chci pryč.

„Sakra Haňo, posloucháš mě?“

Eh? Ona o něčem mluvila? „Ne, mám co dělat, abych udržela svěrače. Cos říkala?“

Opravdu nechápu, jak může být tak v klidu a nebát se. Její šepot už připomíná syčení hodně naštvanýho hroznýše. „Nebuď posera a spolupracuj. Kam Filip říkal, že máme jít?“

To je pravda, kam? „Myslím, že do loveckýho salonku.“

„No, tohle vypadá docela lovecky. Řekla bych, že jsme tady. Vytáhni ten diktafon a zapni jej.“

Zapnutý diktafon s možností nahrávání až dvanáct hodin v kuse pokládám na nejbližší stolek z lakovanýho dřeva. Stojí vedle středověký židle, taky dřevěný a už od pohledu strašně nepohodlný. Lenka pokládá vedle svůj mobil, kam nahrála asi deset hodin tichýho šumu, co stáhla z youtube. Tohle přece nemůže nikdy fungovat. Opatrně se přesouváme na druhý konec místnosti a stojíme u kamenné zárubně dveří vedoucích na dlouhou, temnou chodbu.

„Co teď?“ Překlad – to je doufám všechno, chci odtud vypadnout. Jenže Lenka jen lhostejně pokrčí rameny. „Filip říkal, že máme hodinu a bezpečák vypnul ve 22:55. Co já vím, máme ještě dost času, je 23:10.“

Filip, Filip, jen co odtud vypadneme, zakroutím mu krkem. Kdo jí tu pohádku řekl? Kdo šlohl klíče? Kdo zná ke všemu v hradě kódy? Kdo se zbaběle schovává někde u krabičky s barevnýma tlačítkama a přitom si v klídečku beztak hraje na mobilu nějaku blbost? Kdo má doma super diktafon? Filip. Jednou se jej zeptám k čemu jej má. Pokud dnešek přežiju.

„Myslím, že by bylo nejlepší počkat půl hodiny tady a pak se přesunout do sklepení.“

A to jako proč? Já sice sama nejlíp vím, že se tam nikdy nic nedělo a ani nestalo, ale všechna okolní atmosféra najednou způsobila, že mám jisté pochybnosti. Co když měla Lenka pravdu a něco na těch báchorkách je? Co když tam fakt něco nahrajeme? Najednou mám zase všude husí kůži a mráz mi stepuje po páteři.

„A je to nutný?“ Můj šepot zní dost přiškrceně. Lenka si ale ničeho nevšímá. „Jo, jinak nebudeme mít důkaz a nepřesvědčím tě.“ Myslím, že já už dávno přesvědčovat nepotřebuju.Pak mě napadá spásně logický argument.„To není dobrej nápad. Nezapomeň, že máme málo světla a když budeme chtít ze sklepa odejít kvůli tichu, tak bude světla ještě míň a já si nikde nechci rozbít hubu.“

Lenka se krátce zamyslí. „Na tom něco je. Tak nám bude muset stačit tohle.“ Nenápadně si oddechuju úlevou. Noc dál pokračuje a my čekáme. Po chvilce poslouchání ticha a jemného šumu z mobilu mě Lenka prudce chytne za ruku. „Cítíš to? Já myslím, že v té chodbě něco je.“

Blbost. Co by tam bylo? Leda myši nebo průvan. „Tak se mrknem, ale podle mě tam nic není.“ Obě se vykloníme do chodby a zůstaneme jako přimrazený.

Něco na té chodbě je. Vznáší se to asi třicet čísel nad zemí.

A zírá to na nás.

***

Sakra, Pavla měla pravdu, někdo tady je. A zírá na nás. Nejsme dost blízko, nevidím kdo nebo co, ale jsou to dvě postavy. Vykukují z loveckýho salonku. A jsou to lidi. Lidi mimo prohlídku a v tuhle dobu. Nemám tušení, co máme udělat.

„Co budeme dělat?“ Ne, nevidíme si navzájem do hlav, to se jen vzácně shodly naše myšlenkový pochody. „Já nevím.“

„To zírají na nás?“

„Blbost. Nevidí nás přece. Jsme mrtvý, pamatuješ?“ Vteřiny se neskutečně vlečou. Dál jsme jak přimrazený a neschopný pohybu. Vlastně ani pořádně nevím proč.

„Lído ony nás vidí. Proč by jinak tak zíraly s otevřenýma chlebárnama?“

No jo, pořád se musí vytahovat. Vidí líp, než já, já už za živa byla slepejš a nějak mi to zůstalo. Bohužel, brýle nejsou mezi neživými zrovna obvyklým sortimentem, který by se dal snadno opatřit.

„A jsou to zloději nebo ne?“

Pavlou proplouvá napětí jako hrom. Dost možná svého rozhodnutí, jít se podívat, už lituje. Dobře jí tak. „Nejsou. Asi. Jsou to dvě holky. Už bysme fakt měly něco udělat, začíná to být trapný.“

***

„Hani? Vidíš to taky?“

To je ale debilní otázka. „Myslíš dva přízraky přímo před náma? Jo. Myslím, že víc důkazů už nepotřebujeme.“

Lenka se začala celá chvět. Jenže strach má tu nevýhodu, že když nezdrhnete včas, tak vás jednoduše přimrazí na místě na tak dlouho, dokud se znova nepřekročí mez, která vás donutí reagovat. My tu první útěkovou vlnu prošvihly dík leknutí, šoku a překvapení. Teď jsme obě strachy jak paralyzovaný a čekáme na tu další vlnu. „Co budeme dělat?“

To se mě teď ptá? Zrovna ona? „Jestli nemáš po ruce kvalitní foťák, tak je aspoň zkus je přemluvit k interview.“

„Můžeš toho nechat?“ Z paniky, která se jí v hlase přímo třepetá mám tichou radost a zároveň i zadostiučinění. „Proč? Uvažuju prakticky.“

Už raději neříká nic. Obě zíráme na dvě nehmotná, jemně zářící zjevení. Jsou jako by rozmazaná, průsvitná, těžko se dá definovat, co vlastně vidíme. Ale jsou to postavy, to je jistý. Vidíme ruce, nohy a hlavy. Jen výrazy v obličejích mi unikají. Nemám tušení, kdo to je. A vlastně to ani nechci vědět.

O pár nanosekund, který se vlečou jako celý minuty, jedno ze zjevení zvedá ruku. To už je na Lenku asi moc. Hlas jí přeskočil do pisklavý fistulky.

„Ono to na nás mává?“

***

"Ty na ně fakt máváš? Ty jsi ale diletant, Pavlo.“

„A kdo řekl – tak jim zkus zamávat, třeba se pohnou?“

Kdybych mohla, smíchy se počůrám. „Jsem nečekala, že zrovna tohle poslechneš. Po třiceti letech. Pamatuješ, jak to celý začalo? Nelez tam, spadne to. Zase jsi mě neposlechla a tohle je výsledek. Jsi mrtvá a máváš tu na dvě živý holky.“

Pavla suptí. „To sedí od někoho, kdo se dva roky po smrti pokoušel spát v posteli.“

Tak teď dožrala mě. Taková podpásovka. Co to s tím má co společnýho? „Tak se aspoň chovej jako duch, prokrista.“

„A jak se asi mám chovat jako duch, když jsme za celých třicet let žádnýho pořádnýho nepotkaly?“ To je pravda. Celej tenhle hrad máme celý věky jenom pro sebe. „Hele a co kdybychom zmizely? To nám jde.“

„Blbečku, já ani nevím jak je možný, že nás ty dvě vidí, tak jak můžeme zmizet?“ Silou vůle se snažím uklidnit. Ona už vůbec nemyslí. Nenapadlo by mě, že zrovna ona bude panikařit a nevědět si rady. A přitom o nic nejde, vždyť nám to může být všechno šumák. „Tak prostě proletíme zdí, ty chytrolíne.“

Najednou ji něco napadlo. „Proč tu vlastně jsou?“

Tak to je mi opravdu upřímně fuk. Já se chci vrátit nahoru a viset z lustru. Ty dvě mě už nezajímají. „Nevím. Ale vzhledem k tomu, jak jsou dnešní lidi praštění a k tomu, kolik o tomhle hradu koluje pověstí, beztak sem přišly pro nějakou senzaci.“

Pavla se konečně uvolnila. „Vidíš, to je nápad. Tak jim něco ukážeme, ať mají radost, když už jsou tady.“

***

Nebylo pochyb. Ten jeden přízrak na nás fakt zamával. Strach nám dál koluje v žilách a už se to skoro nedá vydržet. „Leni, měly bysme vypadnout.“

Lenka se už nechvěje, ale třepe se jako štěkající ratlík, co prohání padající listí. „Já nemůžu.“

Takže naše hrdinka nebyla taková hrdinka, na jakou si hrála. Musím ji z toho transu nějak probrat. Ale napřed z něj musím probrat sebe. Nemůžeme tady stát věčně. „Já tě chápu, chovají se zatím přátelsky, ale jsme na jejich hradě a já nechci riskovat, že se naštvou. Pomalu budeme couvat a odejdeme, jasný?“

Její tiché, souhlasné pipnutí jsem sotva zaregistrovala. Pořád mě drží za ruku, takže si její dlaň raději přechytávám a začínáme společně couvat. Co je ovšem horší, přízraky se pohybují s náma. To už je trochu moc. Cítím, že každou vteřinu dojde k překročení druhé meze a já začnu bezhlavě zdrhat. Ale nechci tady nechat Lenku, takže se hodně přemáhám, abych udržela nohy v klidu. Jenže už jsme v polovině salonku a dva přízraky jsou tu taky. Přímo před námi. Dál pomalu couvám s topornou Lenkou v závěsu.

Najednou to přijde. Celým pokojem se prožene studený vítr, který zavál nevím odkud. Ale je mrazivě ledový. Všechna paroží se začínají chvět. Z krbu vychází zelené přízračné světlo. Visící meče o sebe cinkají. Zvířecí kůže se nadouvají. To už nedávám.

„Lenko, zdrhej !“

Konečně se probírá z transu a obě se fofrem řítíme pryč. Po tmě to nejde zase tak rychle, ale dost rychle na to, abychom to stihly včas a dokázaly najít Filipa. Seděl u krabičky s barevnýma tlačítkama zabezpečovacího systému a hrál na mobilu nějakou blbost. Přesně, jak jsem si myslela. Když nás uviděl, zbledl. Jako o překot jsem mu začala vyprávět, co se stalo.

***

 

„Tos trochu přehnala, ne?“

Lehce se na Pavlu zlobím a cítím, že i ona uznává, že to už bylo přes míru.

„Když já si nemohla pomoc. Jestli si dojely pro senzaci a absolvovaly čekání na hradě, v noci, tak jsem myslela, že jim udělám radost, když budou mít co natočit nebo o čem vyprávět. Já bych se bála, něco takovýho udělat.“

Mám dojem, že slečny se k ničemu podobnýmu už víckrát neodhodlají a o hradě bude zase mezi lidma kolovat bůhví co. „Bylo to prostě moc a nevím jak ty, ale podle mě zrovna nezářily nadšením, když odtud zdrhaly. Svítící krb? Vážně? Cos čekala?“

Kouká do země a raději nemluví. „Jsi fakt už vadná. Konečně nás někdo pořádně viděl a ty uděláš tohle.“

Provinilost z ní kape. Chápu ji. Po takových letech nudy byla tohle aspoň nějaká zábava. Kdyby se holky zdržely, tak to mohlo být lepší. Nevadí. Možná si někdo dodá odvahy příště. Už se na ni nemůžu zlobit. „Hele, nechaly tu mobil a tohle vypadá jako diktafon. K čemu to je? Proč to šumí?“ Pavlínin pokus o odvrácení mé pozornosti docela funguje.

„Nevím, jen doufám, že se pro to ve dne vrátí. Mrkneme se na to, ale pak si půjdeme zase nahoru viset z lustru.“

„Tak jo.“

***

Nikdo z nás zbytek noci nespal. Sedíme všichni tři u starého kastelána. Ten nám napřed řádně vynadal za naši blbost, oprávněně, takže jsme se ani nebránili, a pak si vyslechl naše vyprávění. Ráno nám osobně zašel pro zapomenutý mobil a diktafon, který byl pořád zapnutý. Lenka už nebyla tak nadšená do zjišťování, jestli na hradě opravdu straší. Nečekaně. Přesto si Filip přitáhl notebook a záznam do něj přehrál. Dokončil redukci šumu a čekal, až jeho strejda dovypráví.

„Víte, děcka, před třiceti lety se hrad částečně restauroval. Všude bylo lešení a některý části byly snadno dostupný pro veřejnost. Nebylo možný to uhlídat celej den, hlavně když se kolem motala děcka. Jednoho dne tu byla školní exkurze. Banda studentů zhruba ve vašem věku. A dvě slečny se rozhodly zariskovat a vyšplhat až nahoru na lešení. Jenže to nahoře špatně drželo a navíc ten den strašně foukalo. Vidím to jako dneska. Obě z toho lešení spadly dolů. Naneštěstí pro ně lezly na té nejblbější straně hradu. Na té, která se prudce svažuje dolů do údolí a na dně je to samej šutr. Zřítily se a srazily si vazy. Jsou pochovaný na našem hřbitově. Myslím, že už se na ně skoro zapomnělo.“

Tak to je síla. Lenka nemluví a Filip strnul. „Co když to byly duchové těch dvou?“ Kastelán pokrčil rameny. „Možný to je, jestli tomu chceš věřit.“

To se dá snadno zjistit. „Tak pusť tu nahrávku.“

Tiše všichni čtyři sedíme a posloucháme jemný šum. Pak je docela ostře a jasně slyšet nás s Lenkou, křik i zvuky našeho útěku a pak dlouho nic. Až když chceme poslouchání vzdát, něco slabě zaslechneme. „Filipe, vrať to a pořádně to zesil.“

Skoro nikdo z nás nedýchá. Pozorně posloucháme a pak slyšíme něco, z čeho máme mrazení po celým těle. Šumění v určitou chvíli naruší pár slov, které znějí jakoby z jinýho světa. Ale jsou to lidský hlasy, nepochybně.

„ššššššššššššš – tady Lída – šššššššššššššš – Pavla – šššššššššššššš…jsme tady....ššššššššššššš.....pardon....šššššššššššš“

Starý kastelán jen pokývá hlavou. „Jo, tak se jmenovaly. Ludmila a Pavla.“

Myslím že ani Lenka, ani nikdo z nás už další důkaz nepotřebuje. Na každém šprochu je pravdy trochu. Jen o tomhle nikdo z nás nevěděl. Po pár vteřinách ticha se konečně ozývá Lenka.

„Myslíte, že jim to pomůže? Že o nich někdo ví? Třeba už tady nebudou muset zůstávat.“

Filip jen krčí rameny a zírá na monitor. Ani on pořádně nechápe, co vlastně slyšel a co to znamená. Myslím, že to plně nedochází nikomu z nás. „Možná, ale možná ne. Měli bysme zajít na hřbitov a zapálit jim svíčku.“ Dobrý nápad. Třeba nás slyší. Třeba za to budou rády. A možná jim opravdu pomohlo, že jsou jejich jména znovu mezi lidma. Kdo ví.

„Co myslíte, že znamená to pardon?“

Toho jsem si skoro nevšimla. Docela dost pozornosti mi vzala ta jména a fakt, že je vůbec slyšíme. Lenčina metoda evidentně funguje. Konečně se jí taky vrací barva do tváří. Vypadá to, že se po tom šoku konečně zvetila. „Mávaly na nás.“

„To je fakt, já ti říkala, že se chovají přátelsky. Takže se asi chtěly omluvit, že nás tak vyděsily.“

Filip si mně bradu. „Na tom něco bude, ale proč vás teda strašily, když se teď za to omlouvají? Trochu mimo, ne?“

Znovu se na chvíli odmlčíme. Pak mě napadne řešení, který asi bude nejreálnější. Na chvilku jsem si představila ten opruz, být duchem na starým hradě. „Asi se prostě chtěly pobavit a trošku to přehnaly no. Navíc jsme byly vetřelci. Tak jako tak, jsou to slušně vychovaný strašidla. A navíc - kdybysme byly zlodějky, tak rozhodně nic neukradneme.“

Starý kastelán se rozesmál na celé kolo a my všichni s ním.

„To je pravda děcka, že bych s nimi uzavřel dohodu a ušetřil za bezpečák? Za ty roky co strašily mě?“

Lenčin pohled významně sklouznul na Filipův diktafon. „Zkusit to můžeme.“

Filipovi to ale pořád nedá. „Stejně, proč vás strašily?“

Krčím rameny. Už to neřeším „Hele, dovedeš si představit tu nudu? Bez wifi? Bez čehokoli?“

Filip jen zabručí. „Nedovedu.“

Já taky ne.