Pořád nejde . . .

Pořád nejde . . .

     Nevím jak vy, ale já když na něco dlouho čekám a furt nic, dost znervózním. Dej si mátový čaj, slyším v hlavě, to tě uklidní. To možná bývávalo, ale dneska by nezafungoval, kdybych vypila hektolitr. Pořád nejde . . . Opravdu jsem věřila, že přijde. Včera to slíbil. Já už takhle zkrátka nemůžu dál . . . Co si o sobě vůbec myslí, že jsem jako nějaká chudinka, která na něj bude donekonečně čekat? Ne, nejsem! Nebo jsem . . . ? Ta beznaděj se už nedala snést . . . Ve špajsce dole jsem objevila slivovici od strejdy z Moravy. Dobrá bude, pomyslela jsem si a dala jsem si jednoho panáčka na depku . . .

     Náhle zazvonil zvonek! Vyskočila jsem a vrhla se ke dveřím! Nevím, jak jste na tom s kamarádkami vy, ale já mám jednu takovou, která by za mě i dejchala. Nikdy mě nenechá ve štychu. To ona stála za těmi dveřmi. Intuice zapracovala. Věri, jmenuju se totiž Věra, furt nic? Ne, Klári, jmenuje se totiž Klára. Viděla, jak jsem zoufalá a vroucně mě objala . . . Sedly jsme si v obýváku a Klárka mě držela za ruce. Bylo to tak uklidňující.  A hele, slivovice, všimla si Klárka. Daly jsme si na ten smutek dva panáčky.

     A volala jsi mu? Jjjoo, trochu se mi po třetím panáčkovi zamotal jazyk. A von? Nic, nebere to. Ten haj . . ., vypálila Klárka. Hele, von není špatnej! Jjak není špatnej?, zamotal se Klárce trochu jazyk po čtvrtým panáčkovi. A víš co?, náhle do ní vjela kuráž, dej mi mobil, zavolám mu sama. Neee, bude nasr . . . naštvanej! Tak ať, jje mi to jjedno.  Hej, ty tam, tak přijdeš nebo nnee?! Co říká? zeptala jsem se s nadějí. Žže přijde,  až se uklidním, žže se nenechá pokousat nějakou vzteklou ženskou, na to preej příplatky nejsou . . . Vytrhla jsem jí mobil z ruky a zařvala: ttak sakrra, pplatím vám ten internet nebo neeee?!?!?