Ona a on

Anotace: láska vydží vše...

 

 

Oděvní průmysl a s ním související módní trendy diktované prestižními časopisy dokážou dát rodinnému rozpočtu pořádně zabrat, ale jenom pokud to dopustíte. Naštěstí u nás mužů, to až na vyjímky tak není. V tomto ohledu jsme skromní a máme jiné a řekl bych lepší priority. Posuďte sami:

 

V obchodě:

"Sakra, proč ti ta krásná loňská kabelka tak vadí, vždyť jsi ji měla jen jednou! Víš kolik stála?" nasazuji si panicky brýle, abych zjistil, jestli ta částka na visačce je 490.- nebo 4900.-.

"Co blbneš, tohle je kopie z číny za pětikilo, tu chci! A nebo ti je snad líto pětistovky?" hodí slzu a začne hledat zrcátko.

"Ne..ne.. koupíme ji, když se ti tak líbí, ale na co ji proboha potřebuješ? Máš přece tu krásnou loňskou kabelku za dva a půl litru!"

"Ne, tu už nemám" poví vzlykajíc a stále hledá zrcátko a šminky v kabelce, která mi připomíná loňský nákup na ples.

"Vždyť to je vona! Ta kabelka za dva a půl!... Miláčku, co se ti na ní nelíbí?" Ztišuji výhružně hlas.

"Vzala sis ji tenkát na ples a koukám, že i dneska... Je krásná!" snažím se vlichotit.

"To bys ty nepochopil. Já už tu kabelku mít nemůžu!" fňukne a stále hledá zrcádko.

 

"Prosím? A proč nemůžeš mít tu drahou loňskou kabelku? Je krásná, černá, hodí se ke všemu. Garantuji ti, že nikdo nepozná, že je to ta loňská." naléhám už poněkud rozezleně.

"Nemůžu, protože smrdí!"

"Jak smrdí, tak ji navoň" radím logicky:" a proč ti vlastně smrdí?"

 

Moje citová zainteresovanost k mé dívce začala nabývat povážlivě velkých trhlin. Přestal jsem totiž chápat její myšlenkové postupy. Odsouhlasil jsem sice společnou návštěvu plesu, i když jsem tušil potíže, ale to že mě chce celkem bezdůvodně finančně zruinovat, jsem odmítal pochopit!

 

"Já chci na ples tady tu kabelku a stojí jen pět set!" koukne na mě zaslzenýma očima s podtónem sexuální touhy: "ty mi ji nekoupíš?"

"Ale jo, koupíme ji miláčku třeba hned, jenom nechápu důvod..."

"A jaký důvod nechápeš? Důvod čeho?": pravila najednou naprosto racionálně a bez slz. V té chvíli jsem si vybavil pohádku o ledové královně.

 

Přerod jejího postoje do přísné otázky mě zarazil tak, že jsem začal skoro koktat:" Nechápu jen, víš myslel jsem si..., ale taky kdyby se tato kabelka prodala a pak.." Proboha co to žvaním! Nic trapnějšího jsem do té doby nikdy nikomu neřekl...

 

Podívala se na mě pohledem plným opovržení:" Loni jsi mi do ní přece nablil gumový medvídky! Ty si to už nepamatuješ?"

V té chvíli vypadala odhodlaně a přísně. Ona věděla o našem vztahu vše a pamatovala si i každou událost.

"Ne, já? To bych nikdy neudělal..."vyhrkl jsem a hned jsem si vzpoměl, jak mám v kocovině neodolatelnou chuť na sladké želatinové bonbóny.

 

"Ano, to jsi udělal! Ťukal jsi mi na rameno a chtěls, aby ta kabelka řekla: "Dále", trvala na svém a přitom zvědavě diagnostikovala pohledem moje reakce.

Ve chvíli, když zjistila slabinu v mé paměti, se její role během minuty změnila z prosebníka na žalobce.

Začínal jsem být tak trochu nejistý: "Miláčku, fakt jsem to byl já? Vždyť jsem přeci usnul na stole! Všem jsi to tak vyprávěla."

 

"Ano? A co jsem jim teda měla vyprávět? Že jsem to "dále" musela říct za tu kabelku a ty jsi pak do ní hleděl s nafouknutými tvářemi. A pak..." odmlčela se, slzejíc.

 

"No..., ale nic se vážného se nestalo, že ne?" trnul jsem obavou.

"Ne, jen jsi řekl, že hnízdo je prázné a pak................"

"Co bylo pak?" vznesl jsem dotaz proti své vůli v neblahé předtuše.

"Fakt to chceš slyšet, nebo koupíme tu levnou kabelku a půjdeme se z ní radovat?"

 

Slova jako půjdeme se radovat, byla pro mě balzám na duši, která jsem dobře znal. Byly to pro mě okmžiky, když jsme si koupili pizzu, nebo kebab a toulali se ulicema v letních nocích mezi bloky domů a hledali to největší přítmí. A když jsme to klidné místo nenašli, těšili jsme se oba na nový zítřek.

 

Vzal jsem její vysněnou kabelku ze stojanu a významně ji potěžkal, hledíc s úsměvem milostně do její tváře.

"Ne, tuhle ne, vidíš jak jsou křivý ty zipy! Tu další... Ne, ta má chlupatý švy! Bože tak chci tady tu, je to jinej typ, ale vypadá dobře." žasla.

 

"Fakt tuhle chceš? Vypadá jako ta co máš přes rameno. Není stejná?"otázal jsem se laicky.

"Ne tahle by celkem šla, vidíš, že má úplně jiné spony a taky to není koženka. Čuchni si": nabádala mě k odborné diagnostice materiálu.

 

Abych ji nezkazil rituál radosti, přičichl jsem tedy k její nové kabelce a zatvářil se uznale.

"Tak co, je to vona?" radostně zahýkala a já jsem měl pocit Azora co měl zachytit stopu, ale selhal.

 

"Ano, myslím, že je to přesně tady ta - tato". Chtěl jsem ještě zaštěkat jako by to Azor jistě i udělal, ale bál jsem se, že to pochopí nějak špatně. Ona teď ve mě vidí znalce a toho se musím držet, pokud se chci dnes zúčastnit procesu "radování"...

Pochopil jsem, že teď musím maximálně improvizovat, abych smáznul ten trapas na začátku naší konverzace. A taky jsem s tím hned začal.

 

Znovu jsem kabelku přiložil k obličeji a ačkoli mě výpary lepidla dráždily oční sliznici, hluboce jsem rozkošnicky nasál vzduch. Když jsem zjistil, že mi nic nehrozí a já cítím jen vůni příjemného acetonového lepidla s podtónem papíru, nabral jsem ještě nadšeně na hereckých obrátkách.

Vzpoměl jsem si na znalce vín a v tomto duchu jsem chtěl svou milou uchvátit: "Ano, nyní cí tím lahodnou vůni vepřovicové kůže, lehce proloženou krokodýlím pižmem se špetkou vůně sena, podzimního listí a kvítků levandulí!" Mumlal jsem do koženky.

 

Svůj umělecký verdikt jsem dokončil tím, že jsem rozepnul hlavní zip a narazli si kabelku na hlavu! Všichni v obchodě z toho byli překvapeni a i moje milá náhle zmlkla, v podezření jestli jsem se nezbláznil.

"Ne, miláčku, je to v pořádku:" hlásil jsem, sundavaje, celý rudý, kabelku z hlavy, "jen jsem zkoušel co všechno se do ní vejde".

"Tahle kabelka, je fakt dobrá a možná, to ani neví výrobce, ale je i vodotěsná!" chválil jsem výrobek se slzami v očích.

Z výrazu její tváře bylo znát, že jsem zabodoval a to tak, že přestala držet kabelku za visačku s cenou a já spatřil, že za cenou 490 je ještě jedna nula. Teď jsem to viděl jasně i bez brýlí a v tu chvíli jsem opět zatoužil po vůni acetónového lepidla uvnitř.

 

Všimla si mých rozpaků a začala mě uklidňovat:"Vždyť jsi mi vyprávěl, že máš od banky tu kartu co s ní můžeš do mínusu. Stačí ji jen aktivovat ne? Víš, ta jak jsi říkal, že je na horší časy."

"Ano mám ji u sebe a ty myslíš, že horší časy už nastaly?" posmutněl jsem.

"Ne, teď jsou přece ty lepší časy," poskočila jako gazelka a dala mi pusu na tvář:"Ale můžeme udělat malou vyjímku ne?"

"Ano, můžeme udělat malou vyjímku," zašeptal jsem rezignovaně a sledoval jak její další polibky dopadají na stříbrné spony její kýžené kořisti.

 

Když jsme pak kráčeli po ulici vedle sebe, připadal jsem si jako brigádník České pošty, protože jsem měl přes rameno její rok starou kabelku. Samozřejmě byla už prázdná, jelikož veškerý důležitý obsah byl přesunut do té nové, vesele skotačící.

"Jé, hele cukrárna", vyjekla vesele, jako by tam ta cukrárna nestála už od počátku věků:"Tam dělá moje kámoška! Nepůjdeme si tam něco koupit?"

 

"Já myslím, že ne. Já už nemám peníze." trochu jsem zalhal a pohlédl významě k jejímu boku.

"To nevadí, já ti něco koupím. A na co bys měl chuť? Já už vím! Pojď, koupím ti gumové medvídky. Jé!" a začala hopsavě poklusávát směrem k prodejně.

Než jsem došel pomalým krokem pošťáka před vchod, byla už zase venku, spokojená, že ukázala kamarádce svou novou kabelku a v ruce třímala celofánový pytlík s bobóny.

 

"Na, to jsou tvoje oblíbené", chrastila mi pytlíkem před očima, ale to už jsem neviděl, protože si můj zrak zvykal na tmu staré kabelky, která voněla po šminkách a bonbónech. Doufal jsem, že tato je taky vodotěsná, nebo alespoň vzduchotěsná a při vzpomínce na Azora jsem si tiše zaštěkal.