Tatínek

Tatínek

Anotace: ...

Ježíš, já jsem tak nervózní, tak strašlivě nervózní... Tak je to pravda, budu tatínkem! Prosím vás, řekněte, že se mi to nezdá, ne, je to skutečné, tady ta chodba, ti doktoři a sestry všude kolem, já budu tátou! Čekám venku, nechtěl jsem být u toho, a Marie také ne. Jsem roztřesený, roztržitě pocházím sem a tam, zastavím se u nástěnky a čtu si nějaké statistiky. Jsou tam grafy a čísla, třeba kolik dětí u nás každoročně umírá hned po porodu a tak. Moc nevnímám.
 
"Tak tatínku, už je to na světě!" rozlehne se chodbou hlas. Ježíši, Ježíši tak už je venku, Pavlík. Ano, dali jsme mu už jméno, máme ho dokonce natočeného na videu. Takže už je na světě, můj syn, můj syn!

Jistěže mám bílý plášť a jsem pečlivě umytý, jinak by mě tam nepustili. Vcházím do bíle osvětlené místnosti, vidím jen nějaké rozmazané postavy, můj zrak ihned zaostří na ten balíček, který jedna ze sester právě drží v náručí, aby ho předala matce. Přitahuje mne magickou silou, neskutečné kouzlo života.

"Pavlí, Pavlíčku, chlapečku," šeptám něžně nad tou malinkatou krásou.

"Ale pane, to je holčička," řekne sestra udiveně, "a jmenuje se Terezka."

Škubne to se mnou, jako by mne někdo přepůlil prkýnkem na řízky.

"Jaká holčička, to je Pavlík!" vyhrknu hloupě a hledám oporu u své ženy.

"Marie, slyšelas to? Jaká holčička, jaká Terezka?" ptám se a všechno se mi před očima komíhá.

"Já nejsem Marie, pane, co tady děláte?" Teprve teď si uvědomuji, že zde leží cizí žena.

Všechen kvalifikovaný personál na mne mlčky hledí. Potom přibíhá nějaký muž.

"Pardon, já si byl venku zakouřit. Tak co Terko, tak jak?" ptá se zkušeně.

"Jéžiš, já si vás splela, vy nejste pan Bierhanzel!" vykřikne ona sestra. "Tak to musíte vedle, vy rodíte vedle!"

Rozumíte, to ponížení, ta potupa, když vás zavolají k cizí ženské a cizímu fakanovi a pak vás mají za vola, tohle je přeci pro chlapa největší trapas, chápete, jak se asi můžu cítit!

A navíc mě ta chybující sestra táhne do vedlejšího sálu a na prahu hlásí: "Tady pán se spletl a vlezl nám do špatné cimry!" Kráva!

Všichni se ke mně otočí, moje žena drží miminko, vůbec nevnímá, co se děje, právě porodila syna. Natahuje ke mně ruce s tvorečkem, kerý z části vzešel ze mě.

"Dej mi pokoj, s tím mě teď neotravuj!" zakřičím rozčileně. Dítě začne velmi nahlas plakat. Ale já se cítím ponížený, uražený, ublížený, má čest byla pošlapána, má duše byla zraněna, mám právo být rozzlobený.

Zlostně vyrazím ze sálu a prásknu za sebou dveřmi. Po chodbě duní mé kroky, slyším křik dítěte. Neustává, je stále stejně hlasitý.

No ne, samozřejmě, že jsem se uklidnil, jsem přeci chlap. Život jde dál. Kluk roste, to zase ne že ne, jenom vám mám pocit, jako by se mě tak trochu bál...















Autor JaJarda, 04.02.2018
Přečteno 291x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Martinecka23, ewon, Tichá meluzína
ikonka Komentáře (4)
ikonka Komentujících (4)

Komentáře

Celkem vtipné až na ten konec...

22.02.2018 16:06:06 | nepřihlášený komentátor

Celkem vtipné až na ten konec...

22.02.2018 13:33:27 | Marry31reagovat

Kecá. :O) Z vlastní zkušenosti vím, že v ten inkriminovaný moment se štěstím rozsypali i ti největší ranaři, když už to dotáhli až k sálu nebo přímo na. Nasírka by přešla v momentě, kdy by mu dali podržet to JEHO. :O)

04.02.2018 23:28:01 | Tichá meluzínareagovat

Ano, tady měl být vybraný žánr fantasy...

05.02.2018 05:26:16 | JaJardareagovat

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter