Ach bože

Ach bože

Anotace: Píšu, co se mi občas honí hlavou....

Ach bože, cos to udělal….

Jsem bůh. Mnozí se budou divit, ale je to tak. No nebylo to tak vždycky. V dávných dobách jsem byl jen tvor. Tvor, dost blbý slovo, ale jinak to nedovedu říct. Já se přikláním ke slovu vesmírné cosi. No nazdar, to je výraz, cosi  !  Ale moji tehdejší souputníci mě zrazovali z toho, abych se tím zabýval. Bavilo je, být jen tak. Hrát si se sebou samými. Po pravdě řečeno, tu nebylo nic.

Pak, a to jsem trochu zaspal, se stala ta velká věc. Dnes tomu lidé říkají velký třesk. Něco se ve Vesmíru, tedy teďkom je to asi příliš silné slovo, ale asi se něco podělalo a Vesmír se rozhodl pro expanzi. Kdoví, kdo mu to nakukal. Ale dnes už je pozdě nad tím mudrovat. Vzpomínám si, jak mi říkali, nemontuj se do toho a mysleli si, že to zvládnou. Nezvládli. Vesmír se prostě rozhodl něco s tím udělat. A teď si říkám, když jsme tady byli my, tak co nám má kdo co do toho kecat ?

Trochu odbočím. S tím Vesmírem jsme měli od začátku problémy. Dělal si zkrátka, co chtěl. Měli jsme snahu to nějak ovlivnit, ale nebylo, s kým hovořit. Dovedete si představit, že je tu něco jako šul nul, nemá to molekuly, nemá to sever ani jih, a o prostoru nemůže být ani řeč. Tak koho oslovit ? My jsme aspoň byli parta, která spolu jakž takž kamarádila, ale s tím Vesmírem to byl problém. Dělal si, co chtěl. A navíc byl zcela prázdný a až se divím, že mu to tak dlouho vycházelo.

Uvedu příklad. Povídáme mu, nejanči, máš klid, nikdo tě nebuzeruje (tedy jen my, že), ale on byl zvláštní, to je nutné podotknout. Neměl tvář, neměl názor, neměl nic. A přesto všechno u něho padlo to děsivé rozhodnutí. Dodnes si to nedovedu vysvětlit. Tak si představte, že ten zmetek (asi se blbě vyspal) se začal žhavit. No žhavit, to je slabý slovo. V tom jeho blbým nic to začalo bublat. Kámoši říkali, tak to je v řiti. A bylo.

Trochu vám o tom povím. Bylo takhle po ránu (omlouvám se za ten výraz, ale vy lidé by jste nepochopili, co že to bylo vlastně za moment) a já se s kolegy dívám, že se něco děje. To s prominutím, hovno, se začalo roztahovat. Byla to chvilka. Omlouvám se, ale tenkrát ještě nebyl čas, tak je to těžký popsat. Najednou vše vřelo, kvarky se honily sem tam, no hrůza. Vařil a vařil, zmetek jeden, až uvařil cosi jako molekulární bordel. Ani jsme si neměli, kde hrát. A pak, což je nejhorší, se to všechno začalo vytvářet do nějakých podivných tvarů. Prostě vesmírné podivno. Čučíme na to s klukama a říkáme si, tak to je náš konec. Bezohledně pokračoval dál, jakoby nás chtěl naštvat. To jste ještě neviděli, jak vyváděl. Vše se vařilo a dokonce se, blbečkovi, podařilo vytvořit hmotu. To jsme dosud neznali. Hmota, taková posranost, to si tedy dovolil hodně. Někteří z nás se bouřili a říkali, no tedy kluci, to není možný! Co si v tomhle jeho (chápej vesmírným) binci počnem. Kde budeme hrát ty svoje hry? No zkrátka, nedal si říct a pokračoval dál. Těžko se to říká, ale uvařil takovou patlaninu, no hrůza. A kdyby jenom to, začalo se to shlukovat v nějaký podivnosti. Skoro bych řekl, že to byl záměr a hlavně nás chtěl asi naštvat. Kupilo se to a kupilo do nějakých podivných shluků. Nejhorší na tom bylo, že nás to s klukama odneslo navzájem každýho úplně pryč. Dnes tomu říkáte galaxie, ale my jsme z toho byli tenkrát dost zoufalí, zvlášť kvůli tomu, že už jsme nebyli spolu.

Já jsem se octnul na čemsi, fuj,  jako Andromeda (to je váš výraz). Bylo to divný a všude prach, skoro jsem neviděl. Nejhorší na tom byla ta samota. Stýskalo se mi po bráších. Tak a co teď, říkal jsem si. Neměl jsem, na štěstí, problém s pohybem v tom zasraným smetí, tak jsem se krapet porozhlídl. Dělalo to na mě dost blbý dojem. Všude buď nic, nebo nějaký balvany. No a kdyby jen balvany! Vše vířilo, honilo se kolem jakýchsi žhavých kulí, no prostě hrůza. A já si do toho říkám, přišels o kámoše a najednou jsi sám. Určitě byste mi to nezáviděli. Pak jsem se krapek zklidnil a říkám si, chlapče, měl bys něco podniknout. No to se lehko řekne, že! Ale co ? Neměl jsem naštěstí problém pohybovat se prostorem (ten jsem tedy dřív neznal,ale ať) a řekl jsem si, chlapče, ty musíš něco vykonat (krom tělesné potřeby,kterou vy lidé moc dobře znáte,ale my bohové na to kašlem). No a jak tak putuji tím gulášem nově vzniklé galaxie, padla mi do oka nějaká koule. No teda koule je silný slovo. Bylo to takový vesmírný hovno a navíc na něj žhavila nějaká hvězda, která mi, po pravdě řečeno, dost lezla na nervy. Ale asi ta samota zapracovala a já se rozhodl, že by to mohl být můj domov.

Zkusil jsem přistát (váš výraz, my jsme tenkrát prostě jen přišli) a ouvej, bylo to horký. Kurňa moje paty. Naštěstí se mi bohové rychle regenerujeme. No tak jsem chvilku počkal. Dalo se to čekat, vychladla, sviňa. Tak jsem se vrátil a dívám se okolo. No nic, doslova prd. Teď na mě odevšad foukalo, nebylo se kam schovat. Říkám si, chlapče, co tady vlastně děláš. Samozřejmě bych se na to mohl vykašlat, ale neměl jsem jinou možnost. Nechtělo se mi putovat tím bordelem (chápej vesmírným)  někam jinam. Jsem poměrně pohodlný, tak jsem si dovolil hrábnout  do té horké omáčky a zjistil, že by se v tom dala uvařit docela slušná vesmírná polívka (tady se opravím, už nebudu říkat vesmírná, rozhodl jsem se tomu šutru říkat Země), takže zemská omáčka. Bylo to teplý, až horký, ale mrtvý. Co s tím, říkám si ? Napřed jsem si říkal, že by nebylo špatný tady zůstat sám. Má to svoje výhody. Nikdo se ván do ničeho neplete. Tak jsem o tom nějaký čas (nechtějte vypočítávat jaký, protože by vás to zmátlo) přemýšlel a pak jsem se rozhodl, že si tady vystavím svoji kolonii. To rozhodnutí mě zcela uchvátilo. Nikdy jsem neměl vlastní kolonii. To bude mazec!

Rozhodnutí je krásná věc, ale odkud začít, parde ? Tak jsem se díval na tu sračku (chápej pozemskou oceánskou polívku) a říkám si, co tak nějakýho  prvoka ? Nejsem náročný. Ponořil jsem ruce do té sračky a řekl si, budiž prvok. Původně jsem tomu nevěřil, ale, ty vole, stalo se ! Najednou vidím,jak se tam hemží potvůrky,který nedokážu ani pojmenovat. Moje sebevědomí značně stouplo. Prostě, bylo mi fajn. Nějaký čas mě to bavilo, ale pak mě ty svině už začaly štvát. Říkám si, co dál.

Jednonoho kalného zemského rána jsem si uvědomil, že je to málo. Rozhodnut,že s tím něco udělám jsem opět zašel k té smrduté kaluži a co nevidím ?! Moji milovaní prvoci se stihli rozmnožit a taky zmutovat na cosi, co mě polekalo. Ale bylo to tak. Už tam bylo spoustu další havětí. Přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně. Ale, řekl jsme si ať, je to moje kolonie,tak co. Mám dobrý spánek a krapet problém s časem, tak nemůžu vylíčit, jak se vše přesně dělo. Důležité je, že když jsem pak došel jednoho kalného zemského rána ke svému rybníčku, už tam nebyl. Všude kapradí a jen tak tak jsem uhnul nějaké zubaté potvoře, která se (zřejmě) rozhodla mě sežrat. Jinak to nevidím, ten útok byl jednoznačný. Do frasa, říkám si, co se tu děje ? Věřili by jste tomu ? Kde se tu vzali ? Moc otázek, že ! No radši jsem se vzdálil  do svého nebe (používám váš výraz pro mé bydliště, jinak adresu nesděluji). Honily se mi hlavou různé myšlenky a hlavně jsem z toho byl Janek. Po této zkušenosti jsem se rozhodl raději vše sledovat shůry. A vyplatilo se. Ta potvora, co mě chtěla kousnout do ramene zhynula po souboji s nějakým dalším neřádem. A pak ty potvory začaly mít srst. No ale pozor, přibyly i šupiny a některé se okřídlily. To byl pak šrumec. Ať to řeknu zkrátka, vymklo se mi to z rukou. To máš za to, že sis chtěl hrát !

Nebudu vás unavovat, tím, co vše se ještě pak dělo. Ale, řeknu vám, děs. Všichni žrali všechny. Tedy, na štěstí, ti co měli rádi borůvky pak neútočnili na ostatní. Došlo to hodně daleko a mě se to přestalo líbit a navíc mi chyběli kamarádi. Říkal jsme si, kde je jim konec a že nenapíšou (opět chápáno jako člověčismus). My se dokážeme spojit po svém. Tak to šlo s mojí koulí od 10 k 5. Nejsem příliš vznětlivý, ale jednoho rána mě nasrali dinosauři (vy jim tak říkáte, ale já jsem jim říkal kurvy nenažraný) a řekl jsem si, že je třeba s tím něco udělat. Možná se vám nezdám, ale mám svoje možnosti. Jak jsem tak viděl ten zmatek na Zemi, tak jsem se rozhodl s tím něco dělat. Všude tady putuje spousta kamení, tak jsem jeden šutr krapet nasměroval a bum, dostala to sviňa (ale já ji mám stejně  rád) na plný pecky. Po pravdě řečeno, napřed jsem si oddychl, protože většina těch potvor zhynula. Jsem ale tvor společenský a začalo mi být smutno a navíc vidím, že na Zemi je nějak moc zima. Trochu se ve mně pohlo svědomí. Naštěstí to Země zvládla.

Jak už jsem napsal, i po té ráně dinosaurům a podobným potvorám a i po té nastalé zimě, zůstaly ještě mraky všelijaké havěti. Teď se vám to množilo, pářilo, mutovalo, až jsem zíral. Nebylo to zkrátka jednoduchý. Žralo se to navzájem, až jsem se nestačil divit.

Říkám si, vole, musíš s tím něco udělat. Ale to se lehko řekne. Ale co a jak ? Jak jsem to tak pozoroval (a to už začalo být mnohem tepleji), někteří tvorové se mi docela zamlouvali. Dokonce, představte si, se ty potvory začaly i dělit o svoje choutky. Nebudu moc zdržovat, tak jen v rychlosti. Vegetace, ta jo, to by šlo. Ale teď se po tom začalo plazit spousta různých mršek, skoro ani vidět je nebylo. Ty mně vadily, protože mám zelený rád a ony mi to ničily. Naštěstí se do nich pouštěly zase jiný mrchy a ty žraly ještě ty větší a tak pořád dokola.

Pak přišlo to, co jsem nečekal. Najednou (vím, trochu blbě řečeno, protože vy máte jiný měřítka ) vidím, že né už jen zelený,červený, žlutý a vůbec všelijak vybarvený mršky (říkáte tomu hmyz), ale, co čert nechtěl (fuj, to je slovo, br), začali mi tam řádit požírači toho drobiska. Některým těm potvorám, už větším, zachutnali (už se jim nechtělo drbat s hmyzem a podobnou drobnou havětí) a zachtělo se jim větších soust. No a jak jim to šlo k duhu.

A tak si říkám, na co jsem ten šutr vůbec sem posílal ?

Někteří byli už zase dost velcí. A bylo to tu nanovo. Šupiny, peří, srst. A světe, div se, někteří se pokoušeli i létat. Už mi to lezlo krkem. Tak šup, a to cosi (vy tomu říkáte pevnina) jsem roztrhl na několik kusů a nechal mezi tím vodu. No to jsem si dal. Právě to se pár těm potvorám zalíbilo a šup do té vody a i když jsem ji řádně prosolil, začalo se v té vodě dít skoro to samý, jako na pevnině.

To už jsem nevydržel a spojil jsem se s klukama, ať se na to přijdou podívat. No, řechtali se, jak pominutí ! To my u nás nemáme.

Abych ještě vysvětlil. Moji kámoši, když se řechtají, tak to je děs. Jsou z toho pak blesky, zemětřesení, lijáky a tak něco. Dokonce mi někde i zapálili moji milovanou zeleň a různě mi popostrkávali jednotlivé  kousky pevniny.  Ale to já přeci taky umím. Na to jsem vás sem nezval. Tak jsem se naštval a poslal jsem je pryč.

Měl jsem pak spousty práce s tím, dát to krapet dohromady. No a do toho všechny ty potvory, jak se v tom má jeden vyznat.

Párkrát jsem to pak omrkl, no byl to zase mumraj. Ale i tak se mi v tom mumraji líbilo pár tvorečků. Jeden z nich nějak víc. Dnes už ani nevím proč, asi jsem se blbě vyspal. V té navzájem se rvoucí a žroucí čeládce jsem si všiml jedněch takových potvor. Lezly po čtyřech, byli celí chlupatí a pořád něco sbírali a žrali, co jim padlo do oka. Hodně mě smutnilo, že je co chvíli něco většího sežralo.Tak jsem si řekl, s tím chlapče něco uděláš.

Nějakej čásek jsem dumal, až mi pomohla náhoda. Nesestupuji do toho mumraje příliš často a taky né moc rád. Ale tentokrát jsem si řekl, omrknu to zase jednou. Šinu si to džunglí (my bohové zpravidla nechodíme) a co nevidím. Přede mnou si trependí jeden z těch čtyřnohých chlupáčků a je zcela zabraný do sběru všeho možného. Byl jsem dobře naladěn, tak na něj udělám HU. Zarazil se a přestal sbírat a hotovil se k útěku. Já ho zarazil ( to mi bohové umíme) a nenapadlo mě nic lepšího, než mu položit ruku na tu jeho divnou lebku a ( stejně, jako tenkrát s těmi prvoky) jsem si pomyslel, postav se, budeš člověkem UNGURU.

Teď zase krapet odbočím. Mám někdy chvilky, kdy přemýšlím o svých rodičích. Otce jsem znal. Byl to fajn chlap a měl nás kluky všechny moc rád a často si s námi hrával naše božské hry. Pak se někam vytratil a už jsme ho víckrát neviděli.

No ale, říkám si, to je všechno pěkný, nenarodili jsme se přeci jenom tak. Co tak nějaká matka ? Nebyla by nějaká ? Až mě to jednoho vesmírného rána trklo. Ty vole, nebude to snad Vesmír ? Správně by se řeklo Vesmíra. To ona způsobila ten chaos a zmatek. Asi, když se tata vytratil. To ona asi zblbla taťku a měla s ním nás kluky.

Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že jsem na to došel. Ale, kde ji hledat ? Byla zřejmě všude a nakonec to vypadá, že má prsty ve všem. No teda mami, tos mě dost naštvala. Stejně jsem jí hned odpustil. Mama je prostě mama. Nechal jsem všech úvah a byl rád, že už VÍM.

Vraťme se do děje. Ten chlupatec se postavil na zadní, řekl napřed HU a po chvíli namáhání také NGURU. Já ruku sundal a on se ztratil v džungli.

Přiřítil se ke svým a pořád to mlel dokola a bil se v prsa. V osadě nastal poprask. Čekali, že je dovede k nějakému novému nalezišti plodů  nebo něčemu podobnému, ale on tam pobíhal a vyrážel ze sebe pořád to samé UNGURU. No řádná mela. Několik samců se ho pokusilo zpacifikovat, samice odháněly mladé. Nebyl k udržení. Ale to mě nějak nebralo, tak jsem šel po svých.

Onehdy jsem měl takovou slabou chvilku a myslel zase na matku. Došlo mi pár věcí. Ona to určitě myslela dobře. Nemyslím si dnes, že chtěla naštvat tatu. Udělala to pro nás, pro své milované kluky. Nevím jak ostatní, ale já jsem ji chápal. Chtěla nás zabavit. V mém případě se jí to povedlo na sto pro. Už žádný klukovský hrátky, ale starost o něco, o něco velkýho. Mě to docela vzalo. Hodně často jsem se vracel k mojí tlupě chlupáčků. A co jsem vám jednou nezjistil. UNGURU byl na zadních, v ruce klacek a dirigoval ostatní.

Tou dobou  jsem byl do věcí kolem tak zapálený, že jsem se přemísťoval po celé Andromedě a zkoušel všude možně svůj trik s polívkou. Ale nikde se mi nedařilo. Tak si říkám, chlapče, všude to asi nejde a vrátil jsem se na Zemi.

Já vím, že vám to budu těžko vysvětlovat, jak je to s mým časem. Prostě jsem se zas jednou vrátil a zíral..Žádná tlupa chlupáčků. Jak jsem tak letěl, všude tábory, ohně, obydlené jeskyně. Ale jo, docela to šlo. Jenomže průšvih, vidím, že už to není tlupa, která do všeho jde společně. Něco mezi nimi bylo. Pak mi to došlo. Začali soupěřit. Ale kdyby jenom to, začali spolu válčit. Už to nebylo o tom, že si dokáží obstarat potravu, teplo a zajistit potomky. Začali se zabíjet.

Musel jsem pryč a volal matku. Vesmíro, co s tím. A nic, ticho. Byl jsem zoufalý. My bohové by jsme se na to s podstatě mohli vyprdnout, ale mě to jedno nebylo. Honilo se mi v hlavě všechno možný. Ale nevěděl jsem, jak z toho ven. Jak jsem tak pořád myslel na matku a jednou odpočíval v meziprostoru (chápej vesmírným), tak jsem měl sen. Sestoupila ke mně a řekla mi hochu  ( škoda,že jsem ji nemohl vidět a třeba bych ji rád pohladil), musíš se jim zjevit, aby věděli, kdo je tu vedoucím. V první chvíli po probuzení jsem nevěděl, co s tím (tolik se mi po matce stýskalo). Pak mi to došlo. Sestoupím na Zemi a ukážu se jim jako jejich stvořitel. No to se lehko řekne, že?! Byli všude, tak ke komu dřív?

Oni tenkrát lidi (už jim tak můžeme říkat, že) už byli nějak všude, ale jak jsem říkal, moc spolu nekamarádili. Taky už měli svoje různá pojmenování. Tak jsem zkusil Egypt. No krapet fiasko. Sestoupil jsem, ale nějak je to nevzalo. Nevěděli, chudáci, že já jsem ten pravý bůh. Už měli svoje božstva. Ve vodě, v slunci, v stromech i v písku. Co s tím pak má jeden dělat? A co bylo nejhorší, tak si udělali bohy ze sebe. Říkali jim faraoni. Tak jsem si říkal, chlapče, tady neuspěješ.

No jo, to je práce, že jsem se radši nevznášel vesmírným prostorem a mohl jsem mít svůj klid. Ale protože jsem zarputilý, řekl jsem si, že to zkusím jinde. Trochu na sever byl takový zajímavý kopec. Lidé mu říkali Olymp. Tak jo, tak tam zapůsobím. No to jsem si dal. Tam bylo bohů a bohyň, že mě ani nepustili na párty.

Možná se budu opakovat, ale dál na sever to taky nebyla žádná sláva. Všude lesy a v nich  bůžků, že jsem si připadal trapně. A tak to šlo pořád dokola. Až jsem si říkal, proč já se do toho vůbec montuju. Pak jsem to zkusil krapet na východ. No to samý.

Tak jsem si řekl, zkus to chlapče ještě dál. Pro mě ta vzdálenost není problém. Cestou jsem viděl parádní kopce, prej Himaláj. No tam taky bylo bohů, až horko. No ale, byli nějak víc laskaví. Samozřejmě jsem se jim do toho nepletl (už jsem zjistil, že to nemá cenu). Tam vám měli svoje bohy v duši (no setkal jsem se s bohy na horách, v lesích, vodách a tak.). Tady to prostě bylo jiné. Skoro bych tady i zůstal.

Nebudu to prodlužovat, všude to bylo stejné, nebylo nikde pro mě místo. Už jsem to chtěl úplně vzdát, ale potkal jsem jedny, kteří měli v ústech smrt, a to nechci.

Událo se toho hodně. Různí bohové se mi montovali do práce. Pořád jsem přemýšlel, proč? Pak mi to, volovi došlo. Žádní bohové. Viděl další a další války. Pořád se jen vraždilo. Uvědomil jsem si, že jsem ve své dobrotě nikoho nezabil a chtěl jen tvořit. Když už mě Vesmíra takto nasměrovala. A zalitoval jsem toho okamžiku, kdy jsem tomu chlupatýmu tvoru v lese dal ruku na hlavu. Měl jsem si vybrat jiného tvora nebo žádného ?

Ach bože, cos to udělal ?

Autor pocit, 08.02.2018
Přečteno 389x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter