On, ona, ono...

On, ona, ono...

Anotace: ...

Dole se otevřely dveře a vstoupili dva lidé. Žena s nákupní taškou v ruce a kabelkou přes rameno. Muž rovněž nesl tašku, plnou potravin, které před chvílí společně nakoupili. Stoupali po schodech do prvního patra a chodbami paneláku se nesla jejich spokojená konverzace. Muž něco vyprávěl a žena se co chvíli rozesmála. Občas roztomile udiveným výkřikem vyjádřila, že muži nevěří a že určitě přehání. 

Bezpochyby šťastný pár. Čerstvý. Hodně témat nenačatých, mnoho nedokončených, hromada námětů a chuť budovat. A smích, ochotné ústupky, ani stín konfliktu. Milena a Václav. Matka a bezdětný muž spolu. Ještě se potkávají ti správní, opuštění lidé.

Zastavili přede dveřmi, žena položila tašku a z kabelky vytáhla klíče. Odemkla a oba vstoupili do chodby.

"Matýsku, jsme doma!" zavolala ihned do prostoru.

"Matýsku?" opakovala tázavě. Zula se a šla se podívat do dětského pokoje. Muž zatím uložil tašky ke stěně a svlékl si bundu. Stoupl si před zrcadlo. S tím, co viděl, byl spokojen. Cítil, že pro vztah, od kterého si sliboval především štěstí, má dostatečné kapacity.

Milena v dětském pokoji Matýska nenašla. Byl v kuchyni. Seděl za jídelním stolem a kňučel.

"Mě bolí hrozně břicho." Milena ihned přisedla k synovi. "Bolí tě bříško? Dlouho? Jak dlouho? Kde tě to bolí, ukaž. Jedl jsi před tím něco? Nebo pil? Ty můj šmudlo."

Milena začala jednat. Nějakým kouzlem a jediným máchnutím se jí v ruce objevil teploměr, na druhé máchnutí vyčarovala obklad a do třetice předvedla uvaření léčivého čaje, aniž by vykonala jediný zbytečný pohyb.

"Půjdeme si lehnout, Matý?" optala se něžně a chtěla chlapci pomoci zvednout se ze židle.

"Au!" vykřikl Matýsek a matka jej polekaně pustila. Kromě starostlivé něhy se jí teď ve tváři objevil strach. Hladila syna po tváři a dávala mu v pravidelných intervalech lehké, tiché pusinky.

"To bude dobrý, to bude dobrý," konejšila ho pevným hlasem. Celým tělem syna zaštítila před okolním světem. I před Václavem. Ten už nerozhodně postával v kuchyni, tak nějak přebytečný. Cítil, že by měl nějak přispět ve prospěch zdraví budoucího nevlastního syna. Nevěděl jak. Chlapec ho zatím nebral příliš na vědomí, několik jeho předchozích pokusů o navázání veselé komunikace zcela ignoroval.

"Matýsek umí dát najevo lásku. Když se ke mně přitulí a řekne: 'Mám tě rád'... takhle to neumí říct nikdo na světě," vysvětlovala mu často Milena s pohnutím. Teď stál v kuchyni, a aby dal najevo starost, otevřel okno. Milena si ho nevšímala, měla spoustu práce ze zaštiťováním.

"Je to lepší? Matý. Je to lepší? Nemáš horečku? Není ti horko? Nemáš žízeň? Není ti zima?" Milena zavřela okno.

"Broučku, hodně to bolí? Počkej." Jemně foukala synovi na čelo, a znovu a znovu. Matýsek fňukal bolestí. Milena zkřivila obličej utrpením. Ta bezmoc! Kdyby jí někdo poradil, jak uzdravit svého syna! A pak se stala velmi neobvyklá věc. V místnosti se objevila zpola průhledná babice. Nešel z ní strach, spíše budila důvěru, vypadala jako zkušená bylinkářka nebo snad dokonce vědma. Milena byla příliš utlumená starostí o Matýska, proto na nenadálé zjevení nereagovala. Václavovi zůstala stařena neviditelná.

"Nefoukat!" přikázala stará žena. Milena pozvedla hlavu. Projevila se pravěká síla matky, která hravě drtí veškeré zábrany, případně předsudky, které běžnému člověku velí, aby každé zjevení považoval za podezřelé. Tato babice má zřejmě zájem o jejího syna, dokonce se snad ujala léčby!

"A co tedy?" zeptala se nedočkavě Milena.

"Tam tomu usekneš prst z ruky a z něj nakapeš tři kapky krve synovi do úst," pravila stařena.

Milena bez váhání vstala, zkušeným pohybem sáhla do zásuvky a vytáhla sekáček na maso. Chytila Václava za ruku a přitiskla ji na linku. Pak mu jediným, přesným švihem odsekla ukazovák. Václav zaskučel a předklonil se v šoku z bolesti. Milena si ho nevšímala, popadla prst, dlaní podložila Matýskovi hlavu a jemně mu ji zaklonila.

"Otevři pusinku, Matý," řekla velmi něžně. Matýsek poslechl a Milena mu nakapala tři rudé kapky na jazyk. "Tááák, hezky se napij čaje," řekla a podala mu hrníček. Napjatě pozorovala, co se bude dít.

"Je to lepší, Matýsku?" zeptala se s napětím. Syn nepatrně přikývl.

"Ještě tě to bolí?" Stejné přikývnutí. Milena se automaticky obrátila ke stařeně. Ta ihned reagovala.

"Ještě jeden prst a zase tři kapky."

Václav byl bez sebe bolestí a tak si sotva všiml, že má opět ruku na lince a vzduchem znovu sviští sekáček. Celá procedura se opakovala. Matýsek spolkl krev a následně zapil čajem. Milena z něj nespouštěla oči.

"Tak co, Matý," opět ten něžný, mateřský zájem, "už je to lepší?"

"Ano," odpověděl chlapec.

"Ale ještě to bolí, viď?" starala se matka. Obrátila se na stařenu: "Ještě jednou?" Baba pomalu přikývla. Václavovi byl uťat třetí prst. Matýsek se zhluboka nadechl a usmál se.

"Maminko, já mám hrozný hlad."

"Ty máš hlad? A co by sis dal, Matý? Chceš palačinku? Nebo ti dám šunku? Nebo co by sis dal?" radovala se Milena a cítila příval štěstí. Otočila se tam, kde předpokládala babu, aby od ní dostala potvrzení, že léčba byla ukončena. Babizna zmizela. Milena to vzala jako rovnocennou náhradu.

Klečela před synem a upřeně ho pozorovala. Neustále se ho dotýkala a pusinkovala. Hladila mu vlásky a opět, navzdory předchozímu zákazu, mu jemně foukala na čelo. Ale Matýsek byl zjevně uzdraven. Jedl palačinku s broskví a tvarohem a pil kakao. Ve tváři měl zdravou barvu, náladu dětsky bezstarostnou. Milena se od něj nehnula. Chtěla mít jistotu. Odvedla syna do dětského pokoje a uložila do postele. Ještě asi dvě hodiny ho hlídala z bezprostřední blízkosti, než se začala zajímat o okolí. Všimla si napůl zhrouceného Václava.

"Co to máš s rukou?" zeptala se se zájmem. Václav sípavě odpovídal, ale Milena ho v půli vysvětlování přerušila: "Promiň, musím se jít podívat na Matýska." Po deseti minutách se vrátila do kuchyně a s ulehčením zakrvácenému Václavovi sdělovala: "Hraje si na tabletu hru!" a oči jí zářily štěstím. "Co to máš s rukou?"

"Nemám tři prsty," procedil Václav těžce mezi zuby, které tiskl k sobě, aby potlačil bolest.

"Aha, tak já ti to zavážu... nebo jestli chceš, tak v ložnici ve skříni je lékárnička, tak si tam dojdi. Já se zatím půjdu podívat na Matýska." Šla se podívat na syna. Za čtvrt hodiny zašla také do ložnice. Václav stál nepřirozeně šikmo a hlavou se opíral o skříň.

"Našels?" zeptala se Milena, ale zůstala stát ve dveřích, aby viděla do dětského pokoje na Matýska.

"Sanitku. Prosím tě, zavolej sanitku," zavzdychal Václav, neboť cítil, že zde už dlouho nezůstane... při vědomí.

"Sanitku! Zavolám sanitku!" zvolala ihned Milena. Několik vteřin na to už hlásila: "Dobrý den, tady Milena Dvořáková. Prosím vás, rychle přijeďte! Synovi bylo hrozně špatně a já mám o něj strach, jestli to nebylo něco vážného!"

Autor JaJarda, 14.09.2018
Přečteno 244x
Tipy 5
Poslední tipující: lipo, Luky-33, CoT
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tedy to je bomba. Jsem překvapen. Absurdní drasťák, nad kterým žasnu. To je vynikající povídka. divím se, že je tady tak skromný počet komentářů. Jak to ti lidé tady čtou? Úžasné, díky.

17.01.2019 11:29:53 | premek

Vyloženě předvánoční počtení... :-)

10.12.2018 18:13:03 | lipo

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.10 | Facebook, Twitter