Páternoster

Anotace: Lehce nadsazený příběh inspirovaný úřednickou rutinou. Hlavním hrdinou je oběžný výtah. Groteska o tom, jak může odborná skartace spisů zachránit světový mír. Podobnost se skutečnou institucí je čistě náhodná.

Bylo jednou jedno kulaté náměstí. Uprostřed mělo trávník, po němž se důležitě procházely kavky, ozdobený pečlivě udržovanými, pestrými květinovými záhony. Podle toho, jak se střídaly politické režimy, měnilo i náměstí své jméno. Obyvatelé města ale měli jasno. Říkali mu prostě Kulaté náměstí, a to za jakékoliv politické konstelace. Z náměstí se jako pavoučí nohy rozbíhaly do stran široké ulice. A na jedné z těchto ulic se usadil Úřad. Nastěhoval se do těžkopádné masívní budovy, tmavé a zachmuřené, z jejíhož průčelí nevlídně shlíželi kamenní vojáci. Stáli tam neochvějně za každého počasí a nedokázaly je rozveselit ani svatby pořádané naproti v galerii, ani povykující děti uhánějící ze školy přes ulici. Mračili se na holuby, kteří jim na kabátech vyráběli ornamenty, a nesměli se ani oklepat, když na ně poštolky, pilně nosící svým mláďatům potravu na římsu ve čtvrtém patře, tu a tam upustily chomáč zkrvaveného peří. Pod jejich nohama dnes a denně mezi sedmou a pátou hodinou procházely uniformy, obleky a kostýmy, trička a kraťasy a dlažba zvučela podpatky a pleskala sandály. Vojáci se vytrvale škaredili na to lidské hemžení a jediným potěšením a připomínkou lepších časů jim byly příležitostné pietní akce u památníku na náměstíčku před protější školou.
Budova Úřadu byla uvnitř ponurá a vyvolávala dojem solidní hrobky. Tato studená hromada kamene však byla mrtvá pouze na první dojem. Jejím nitrem totiž prochvíval život. Projevoval se pravidelným klapáním, vytrvalým jako tep srdce a strojově přesným. Jeho původcem byl oběžný výtah, lidově zvaný páternoster, dokonalý výrobek firmy Transporta. Tento důmyslný vynález, bratranec lanovek zubatek, v neměnném rytmu posouval svých dvanáct kabinek šachtou v samém nitru budovy. Fungoval tak řadu let – naprosto spolehlivě a bezpečně. Nepoužíval závěsných lan, ale kolejnic, a tak nemohl spadnout, když někdo zapomněl na půdě vystoupit, nic se nedělo, kabinka se s ním jen přesunula do opačného směru, aniž by se přitom ocitl vzhůru nohama (což byl ostatně oblíbený vtip generací úředníků, kteří jím strašili nezkušené návštěvníky). Zkrátka Páternoster vdechl budově Úřadu život a dodal jí potřebnou špetku optimismu, která jí tolik scházela.
Činnost a zaměření Úřadu zahalovalo tajemství. Měl předlouhý název a hrstku zaměstnanců. Vznikl na základě akutní potřeby rozšiřující se Aliance zabezpečit interoperabilitu v oblasti obrany. Potud oficiální zdůvodnění. Lapidárně řečeno – úkolem Úřadu bylo dohlížet na to, aby se náboje nerozprskly v hlavni, aby při společných operacích všichni rozmisťovali v zázemí palety s materiálem jednotným způsobem a aby lesní maskování mělo shodnou lineární opakovatelnost. Úřad striktně dodržoval zákony, směrnice a normy a sám je i ve velkém množství vytvářel. Vedlejším produktem tohoto úsilí byly stohy spisů, s nimiž se nikdo nedokázal rozloučit, a tak zaplňovaly skříně, kupily se ve skladišti a číhaly z každého kouta. Mnohdy dokumentovaly prastaré výrobky, které byly už dávno opotřebovány, vyřazeny z užívání a zapomenuty, promlouvali z nich pracovníci, kteří již před drahnou dobou odešli do penze, ba dokonce i na Onen svět. Pro Úřad měly tyto spisy nenahraditelný význam, byly jakousi jeho pamětí a hmotným důkazem identity. Byly pro Úřad něčím, jako pro Kostěje Nesmrtelného vejce ukrývající jeho život. Věřilo se, že zničením těch papírů by Úřad pozbyl své duše. A tak se dále drze povalovaly po kancelářích, vědomy si své nepostradatelnosti. Úředníci si na ně dávno již zvykli a jen tu a tam je přestěhovali z místa na místo, když bylo například velké malování Úřadu.
Vyřízené případy se navlékaly na stužku let jako korálky, omšelí kamenní vojáci se stále stejně nerudně dívali a Páternoster neúnavně klapal. Lidé se ochotně poddali idyle a snad ji už ani nevnímali, avšak za hranicemi tohoto umělého ráje spěla historie k neodvratnému zlomu. Rozmařilé pohodlí v Alianci bylo trnem v oku agresívnímu Bratrstvu. Svou touhu po rychlém zbohatnutí zakrylo ideologickým příkrovem a vytáhlo do boje. Ukázalo se, že Aliance, tolik zkušená v urovnávání cizích sporů daleko za vlastními hranicemi, si nevěděla rady při přímém napadení. Zmatená a dezorientovaná jako stařenka s Alzheimerem nedokázala účinně čelit dobře zorganizovanému útoku Bratrstva. Než se velení prokousalo kupami aliančních nařízení a pravidel, obsazoval již nepřítel strategické body. Aliance, uvězněná ve svěrací kazajce Bratrstva, kolem sebe začala kopat. Její velitel již otvíral pověstný „jaderný kufřík“, avšak nenalezl odvahu stisknout tlačítko. Nebyl si totiž docela jistý, kdo všechno ve světě disponuje jadernými zbraněmi. Informace dodávané výzvědnou službou se na hony lišily od zaručených zpráv z internetu a on nevěděl, ke kterým se přiklonit. Zalarmoval tedy raději aktivní zálohy, domobranu, válečné veterány a další osvědčené jednotky odporu ve státech Aliance, čímž se mu podařilo přibrzdit postup nepřátelských vojsk. Blesková válka se tak změnila ve válku vleklou. Nepřítel tu a tam bombardoval náhodně vybrané strategické body a ve zbývajícím čase si užíval dobytého luxusu. Nikam nespěchal a čekal, až se Aliance vyčerpá.
Na Úřadě blízko Kulatého náměstí běželo všechno zdánlivě při starém. Kamenní vojáci se škaredili, výtah klapal a úředníci proudili dveřmi. Bylo jich však stále méně. Ubývalo případů k řešení, protože stav ohrožení vyžadoval především rychlé dodávky materiálu a nebyl čas na dodržování lhůt. Navíc materiál se teď spotřebovával rychle, a tak nastoupila jistá velkorysost. Nikdo již nehleděl úzkostlivě na to, zda má neprůstřelná vesta správné trichromatické souřadnice. Podstatné bylo, že se nedala prostřelit. Počet zaměstnanců stále klesal, až se ve výtahu nakonec vozili jen tři, totiž členové skartační komise. Dostali za úkol odborně uzavřít a připravit k přesunutí do archivu všechny spisy, které Úřad během své existence, která se teď chýlila ke konci, vytvořil. Usadili se v jedné prostorné kanceláři a pustili se do díla. Kompletovali spisy, dohledávali chybějící dokumenty, vytahovali z nich kovové svorky, neboť archiv přijímal pouze dokumenty, které byly slepené lepidlem. Vyplňovali archy, sčítali, škrtali a opravovali, zatímco za okny se dny krátily či prodlužovaly podle aktuálního ročního období. Úředníci byli natolik ponořeni do své práce, že svému okolí nevěnovali valnou pozornost a pravidelný tep Páternosteru jim dodával pocit bezpečí. Nevnímali, že Bratrstvo srovnalo krásnou budovu ministerstva zahraničí se zemí a v jejích opečovávaných zahradách si udělalo provizorní velitelství. Ani nepostřehli vypálené úřední budovy v okolí Kulatého náměstí. Denně kolem nich chodili s nevidoucím pohledem, před nímž jim defilovaly řady číslic. Bratrstvo se rozlézalo po městě, ale členové skartační komise na to nemysleli, protože měli jedinou starost: stihnout termín odevzdání. Pracovali do úmoru, až jim krvácely prsty od sešívacích háčků. Tisíce stran se vršily v úhledných štosech a cifry narůstaly.
Nakonec přece jen nadešel kýžený den, kdy bylo všechno definitivně slepeno, srovnáno a spočítáno. Teď bylo třeba vyčkat příjezdu nákladního vozidla, které dílo odveze do archívu. Úředníci si protáhli ztuhlé údy a začali nakládat balíky papíru do výtahu – do dvanácti kabinek, každá o nosnosti 160 kg, vytrvale rotujících na oběžné dráze v srdci Úřadu. Vtom se ze dvora ozval rachot naftového motoru. Úředníci se radostně přihnali k oknům, ale záhy se jejich obličeje protáhly zklamáním. Náklaďáky přijely tři, ale jejich korby se ježily samopaly. Bratrstvo při pročesávání ulic kolem Kulatého náměstí náhodou připadlo na dům, který dosud nestačilo zničit. Při bombardování strategických míst unikl Úřad jeho pozornosti, protože díky záhadné povaze své činnosti byl prakticky neznámý. Teď, když mělo Bratrstvo „špinavou práci“ za sebou, pozvolna přecházelo do stabilizační fáze na dobytých územích. K tomu účelu se hodilo obsadit nějakou reprezentativní budovu a povýšit ji na středisko moci. Velitelé Bratrstva tedy vyskákali z náklaďáků a s namířenými samopaly vtrhli do Úřadu. Uvnitř je uvítalo podivné ticho rušené jen pravidelným klapáním Páternosteru. Na chodbách nebylo ani živáčka – vystrašení členové skartační komise se skryli v přístěnku pro smetáky, který ještě před zákazem kouření ve veřejných budovách sloužil za útočiště milovníků nikotinu. Ozbrojení uchvatitelé moci produsali kolem a ani je nenapadlo nenápadná dvířka otvírat. Záhy pochopili, že budovu lze obsadit bez boje, a tak se uklidnili a udělali si pohodlí v kancelářích. Prošmejdili kdejaký kout a dospěli k závěru, že Úřad už musí být dost dlouho opuštěn. Ve skladu na pracovní pomůcky však objevili zásobu lahví tvrdého alkoholu. Byla to většinou becherovka a slivovice, jež v rozmařilých dobách sloužila jako vítaný dárek pro oficiální návštěvy, ale našlo se i pár lahví zubrovky a rumu, které si tam někdo schoval v dobách, kdy byl ve státních institucích zaveden „suchý zákon“. Dobyvatelé nelenili a jali se oslavovat vítězství nad Aliancí, o němž již nepochybovali. Silný alkohol brzy vykonal své dílo a udatní hrdinové, neschopni provozu, se poskládali, kde se dalo. Ti úspěšnější na ředitelské kanape, ti méně úspěšní na podlahu.
Po celou dobu bujarého hýření se tři pozůstalí úředníčci ve svém úkrytu neodvažovali ani pohnout. Když ryk utichl, opatrně vykoukli z přístěnku a jen v ponožkách, s polobotkami v ruce, se vyplížili na chodbu. Srdce se jim v hrudích třepotala jako vyplašení ptáčci, ale zakrátko se ukázalo, že nebezpečí nehrozí. Dodali si odvahy a zamířili ke schodům u výtahu. Páternoster, jejich letitý přítel a obětavý soumar, přátelsky klapal a jako by je tím zvukem ještě pobízel: „U – tí – kej – te, u – tí – kej – te!“
Úředníci na nic nečekali a rychle sbíhali do přízemí. Ve druhém patře doutnal na chodbě koberec, zapálený vcelku banálně od nedopalku, který utrousil některý z vítězů. Vedle se válela rozbitá láhev od slivovice a hromádka papírů, které vypadly z Páternosteru. Ano, byly to ty pečlivě slepené a spočítané dokumenty k archivaci, ale kdo by se teď o to staral… Papíry už také začínaly plápolat. Jeden z úředníků na ten kus zuhelnatělého koberce šlápl a jelikož se dosud nestihl obout, chytla mu silonová ponožka a pěkně mu popálila chodidlo. Vztekle nakopl hromádku doutnajících, slivovicí ovoněných dokumentů, a ta neomylně zamířila do kabinky výtahu. Zakrátko začalo ve výtahu hořet a díky komínovému efektu v šachtě se požár velmi rychle rozšířil. Tak rychle, že se hrdinové Bratrstva ani nestačili probrat z narkózy a všichni do jednoho zhynuli mučednickou smrtí.
Nenadálý skon jeho špičkových představitelů měl na celé Bratrstvo devastující účinek. Členská základna, zbavena velení, se nedokázala zorganizovat, vypukl chaos a hnutí se rozštěpilo na frakce, jež proti sobě vytáhly do boje o moc. Toho využila Aliance, která se mezitím stačila vzpamatovat, a uštědřila Bratrstvu smrtící ránu. Zbytky tohoto, druhdy obávaného a nepřemožitelného hnutí, se stáhly do své domoviny, kde pokračovaly v bratrovražedných bojích až do úplného vyčerpání.
A byl zase mír. Déšť zašuměl nad Kulatým náměstím a uhasil poslední doutnající zbytky Úřadu. Pak vysvitlo slunce a rozklenula se duha. V odlesku jejích barev se zdálo, jako by se očouzení kamenní vojáci poprvé usmáli. Jen tři úředníci, bývalí členové skartační komise, se smutně dívali na ohořelé a zkroucené pozůstatky oběžného výtahu, lidově zvaného páternoster.