Má pocta pro p.Šimka a Grossmana

Anotace: Je to povídka co vznikla čistě z pokusu něco napsat když jsem marodil. Nikde předtím sem nic nepsal a asi to k tomu ani není. Ale, jen tak po pobavení dobrý :D PS: snažím se držet humoru dvou českých legend snad to nebude až moc.

Jak jsem se učil řídit


Pryč jsou doby kdy lidé při záchvěvu cestovatelské horečky či nutnému leč nepopulárnímu přesunu do zaměstnání zapřáhly koně či vola a vyrazili na cestu se svázaným uzlíčkem přes rameno. Či v mém případe sedly na bicykl vlastní výroby stvořený ze špatně zamčených kol a mopedů v okolí mého domova a vyjeli vstříc dobrodružné cestě z nejistým cílem. Nu proč si to nepřiznat byly tu i tací co byly nuceni cestovat potupně hromadnou dopravou či pěšmo.

Ale to bylo … Doba se změnila a dnes se zalíbením sleduji jak lidé kolem mě putují v rychlých automobilech se smíchem na tváři u mě zatroubí , abych se lekl a k jejich pobavení padl do příkopu nebo strouhy či ještě lépe pokračoval v jízdě směrem do zavřených vrat čí šípkových keřů . Po jednom dalším z nesčetných brodění strouhou a vřesy jsem se rozhodl že i já se stanu řidičem a i já budu ten co v teple a suchu cestuje a z pohodlí pohodlného sedadla se „prostošlapím lidem směje“ …

V ten den kdy jsem si přišel pro řidičsky průkaz se asi něco pokazilo . Paní za přepážkou se na mě dívala jak na lumpa a nedokázala pochopit že po ni chci „vodičský motorový list“ aniž by jsem prošel příslušnou zkouškou autoškoly. Po delší anabázi mého nepochopení a k mé nelibosti jsem byl nucen se zapsat do místních autoškolových kurzů vedených bývalým podpraporčíkem Kotlíkem který i v pokročilém důchodovým věku dle jeho slov „dokázal řídit vše co mělo alespoň jedno kolo“. A opravdu , tento čiperný důchodce pro kterého byl typický kolíbavý krok , doutník a dlouhý tmavý pracovní plášť ve vás vyvolával pocit že tento světem protřelí mazák naučí řídit i sebe větší dřevo.

Teorií nás pan Kotlík moc nezatěžoval. Zastával názor že automobil je velký a těžký a že alespoň trochu rozumný člověk se mu pudem sebezáchovy sám rád vyhne. Po prvním ohmatání vozu, kde jsem se naučil co je to spojka , plyn a brzda. Jsem byl instruktorem požádán abych vyjel ze dvora. Musím říct že to nebylo tak jednoduché jak se zdálo. Hlavně mě neustále vadilo že náš automobil má nějakou chybu nebo jde o levný model , protože dle počtu pedálu na podlaze mě neustále chyběla ještě jedna noha. Po několika přískocích a boulích na hlavě o čelní sklo , jsem však i já tento nedostatek překonal.

Po výjezdu ze dvora ubíhala cesta celkem plynule a nebýt několika chodníků moc blízko krajnici vozovky , přes které automobil směšně přeskakoval a zvláštně se vlnil by kolem jdoucí ani nepoznal že jede autoškola. Pravda , jedna žena se snažila přerušit mou plynulou jízdu vstupem do vozovky. Ale nevěřili by jste jak můžou být postarší shrbené dámy obtěžkané nákupníma taškama rychlé a mrštné. Po zmáčknutí klaksonu postarší dáma čile odhodila nákupy a zmizela skokem dalekým kdesi za svodidlem. Tento nový trik s klaksonem sem si natolik oblíbil až jsem zapomněl že pevné předměty se sami neuhnou. Naneštěstí mě to připomněl sám automobil. Po přeskoku několika dalších pangejtů se štěstí unavilo a při lehkém zavadění zpětným zrcátkem u výjezdu s tunelu mě kdesi za skřípění plechů opustilo pravé zrcátko. Nemínil jsem se takovou prkotinou zatěžovat. Přeci jen je to věc co člověka akorát mate. A sic je pěkné vidět co se kdesi za námi děje. Ale , je třebas si uvědomit že je třeba žít okamžikem a ne tím co už bylo. Pan Kotlík se nezmohl na slova odporu , sice něco namítal a snažil se mě neustále u volantu korigovat. Ale , díky neustálému houpaní a poskakování se mu to moc nedařilo.
Konečně jsme vyjeli z obce. Pan Kotlík si otřel zpocené čelo hadrem a se sebezapřením začal s výukou. Občas se záludně dotázal co to bylo za značku kterou jsme právě minuli , většinou z mé strany následovalo pokrčením ramen načež jsem vyfasoval hadr a značku jsem musel otřít , abych si ji prý dobře pamatoval.

Po několika dalších hodinách a po té co jsem vyleštil většinu značek v našem okrese se pan Kotlík vcelkem uklidnil. Spokojen že výuka umýváním , oprašováním a leštěním značek všech druhů postávající u silnice přináší kýžené výsledky , zvláště když jsem některé omýval již podruhé či potřetí . Po této očistné anabázy se pan Kotlík dostatečně vzpamatoval z předchozích šoků ba co více , dokonce si zapálil v automobilu s potěchou doutník. Toto gesto sem kvitoval hlavně proto , protože díky plným ústům na mě nemohl neustále něco pokřikovat a i díky hustému kouři v autě nebylo ven moc vidět. Po vykouření doutníku během několika dalších kilometrů v autě instruktor zřejmě vysílením z předchozích zážitků vcelku pokojně usnul. Jelikož jsem slušně vychován , tak sem ho nemínil budit. Sám to nemám rád a tak jsem tedy bez jakýchkoliv instrukcí pokračoval dál v cestě. Cesta příjemně ubíhala leč se krapet nepříjemně z úžila a i povrch cesty byl občas vhodnější pro pásové vozidlo či loď než pro osobní automobil. Nicméně to mě neodradilo , znám přeci jen české silnice a jejich stav , tak sem si pomyslel že se na opravu dostane pravděpodobně v příští pětiletce , nebo příští pětiletce. Celkově jsem si užíval volnost pohybu a hřálo mě u srdce důvěra jenž ve mně pan Kotlík vložil. Postupem času na mě od silnice občas někdo mával či s auta jedoucího rychle za mnou či vedle mě gesty přál šťastnou cestu. Nepřekvapilo mě to Češi jsou vskutku dobrosrdečný národ pomyslel sem si v duchu a pokračoval v cestě. Proto mě celkem dost překvapilo že jsem po delších několika stech metrech byl přece jen okolnostmi donucen zastavit , další ostnatý drát a zaparkovaný tank by jsem již s těží přetlačil a i automobil vydával po přejetí několika posledních zátarasů podivný zvuk, podobajíc se šrotovníku v posledním tažení . Po posledním nárazu se probudil i vyděšený pan Kotlík. Celý sinavý a vyděšený koukajíc do reflektorů strážní věže před plně nastoupenou 13 tou pohraniční brigádu Rozvadov se nezmohl ani na slovo.

„Je to špatný překážej v cestě“ jsem ještě stačil vyděšenému instruktorovi sdělit než mě začal škrtit a tlouci příručním autoatlasem po hlavě.

Po nějakém čase kdy jsem byl navrácen zpět do rodné hroudy a i pan Kotlík přesvědčil vojenské úřady že nešlo o pokus o emigraci vojenského vysloužilce za použití šikovné zástěrky bojového vozu autoškoly ani o vojenský puč či provokaci imperialistů bylo mi dovoleno autoškolu završit.

Musím se přiznat že tentokrát to již nešlo tak hladce jako posledně. Bylo to zřejmě stresem ze závěrečné zkoušky a i tím že poslední týden u mě denně zvonil již s psychiatrie propuštěný pan Kotlík. Šikující místní obyvatele a ostatní účastníky kurzu a osnoval plány na mé veřejné upálení.
V den zkoušky jsem pociťoval obrovskou nervozitu. Místní komisař jež bázlivě usedal do vozu a z neobyčejnou pečlivostí si upínal bezpečnostní pás se víceméně snažil uchránit sebe a poslední automobil autoškoly. A asi proto jeho nároky nebyly veliké. Popojel jsem po dvoře , zacouval do garáže skrze zavřená vrata , přejel pár kuželů a když jsem efektivně zaparkoval do výlohy podnikového bufetu a při té příležitosti urazil požární hydrant už asi nikoho nepřekvapí že vyděšený zkušební komisař prchl neznámo kam ……



...A já vlastně do dnes netuším zda jsem uspěl nebo ne.